Když někam jedeš, tak je dobré vědět kam. Seniorka jede na jih
17.05.2026
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Poklad z lékárny...
Jo už vím. Jen se z toho nepoptákovat... A nebát se a vyrazit, však ono to nějak dopadne. Dopoledne tu toho moc po okraji města nejezdi, takže směle do terénu.
Leknínová ulice byla skoro prázdná, jako když se vypráví, že vprostřed léta už všichni přijedou k babičce na výlet, ale oni přijedou k tetě. Sice fakt na výlet, ale holt jinam. Dalo by se po Leknínové ulici klidně jít i pěšky. Pokud by se dalo jít. Po pár metrech nastává malej kruháček jako pro panenky a po několika dalších metrech už musím skrz velkej kruhák. Na kterém je v tuhle chvíli naprostý klid.
Myslím, že jsem potkala dvě auta, pomalu jedoucí stejným směrem jako já. Jsem na tom tříkolovém vozítku a získávám starou jistotu. Bože, dyť je to tak jednoduchý. Prostě nasednu a jedu. No a ne? Jaká pohoda, absolutní pohoda, trochu se stydím za to drama, co jsem tu vytvářela.
Tedy neměla bych zapomenout podotknout, že mám trochu komplikací v systému jízdy. Jak na tom tříkolovým krámu jedu. Sedím sice uprostřed, kde je sedadlo, ale jsem nachýlená dost vpravo. Ne že by pravá, mrtvičná ruka správně nepracovala. Ta se už trochu pochlapila a částečně funguje. Ale jak mě ten stroj včera shodil, tak se něco stalo, ten šteft grip, co spouští jízdu, maká nějak divně. A já nevím proč.
Ale musím držet dráty, co od toho vedou, jinak to nejede. Takže ten krám musím držet pravou i levou rukou vpravo, abych mohla držet ty dráty. Trochu blbý kvůli mojí rovnováze, protože to logicky táhne doprava.
Na to, že ta pravá ruka je mrtvičná a původně nefungovala vůbec, tak teď už podává docela slušnej výkon, dokonce i lžičku ze země zvednu. Není to velký problém pro jízdu, jen musím pořád myslet, že napravo ne! Abych zase neulehla neplánovaně na asfalt nebo někomu mezi květiny.
Odpoledne, až se vrátím, tak se na to podívám, třeba poznám, co je s tím. Teď potřebuju hlavně neexperimentovat, dojet do lékárny a koupit všechny ty prášky. Žert za 150 euro. Co by pro sebe člověk neudělal. S tím se v původním badžetu nějak nepočítalo. Hlavně aby to nebylo časem víc. Moje pouliční kočky mají taky nárok, žejo.
A co je s tím mým pojízdným strojem? Co je tam špatně? No, doufám, že to bude určitě nějaká primitivní záhada, ale pardon, já ji prostě neznám a neznalost hříchu nečiní, žejo...
Takže jízdou na pravostranným bonbónu jsem ještě popojela o kousek za velký kruhák a ejhle, zelený terčík lékárny. Ještě pár kroků a jsem tam. Fakt je to blizoučko. A já vytvářím takový smíchotvormý drama. Skoro se stydím.
Do místnosti lékárny to beru radši pěšky, abych tam do něčeho nenabourala, sklo taky semtam nějak nevidím. Takže jsem bezpečně došla k pultíku, vysypala na slečnu na papíru napsanou objednávku z nemocnice, zaplatila tu ránu kartou a ze samé radosti, že se to tak povedlo, že to celé šlo tak snadno, s pocitem vítěze nad celým darebným světem jsem to otočila jak na obrtlíku. A byla jsem naprosto přesvědčená. „Pane Berka, domů!!!"
Jedu rovnou domů, domů. Panebože, to bylo štráchů, a nakonec to bylo takhle jednoduchý. Tak prosté, řekla jsem si a vyrazila. Ač cesta vypadala jednoduchá, nějak se mi v průběhu pár metrů a posléze kilometrů zkomplikovala.
Teda ono hned někde na začátku mýho slavnýho návratu jsem prostě zahnula blbě. A tvrdohlavě blbě. Jsou lidi, třeba já, který když je cesta vede, tak po ní jdou a nijak nediskutujou. Jsou taky lidi, ne já, který pochybujou. A třeba se i zeptají: Jedeme správně?
Já jsem se nezeptala, mezi silnicemi už nebylo koho. A řekli mi kdysi, že všechny cesty vedou do Říma, a tam já právě chci, tak se toho držím. Magor... Uprostřed magistrály jsem zakufrovala. No, ostatně sedím. Pohodlný to je, tak jakýpak copak.
Říkám, že poněkud zle vidím to, co je trochu dál, a u spousty věcí jen odhaduju pravděpodobnost. Ale zatím celkem dobrý. Jenom teď kudy tedy zase dál? Každá cesta přeci musí dříve či později někam zahnout, taky vedou cesty někdy úplně jiným směrem. Pak jsou ještě necesty.
...přitom takových zdravých léčiv tu mám. Máta, mňam.
Teď to nezahejbá už hrozně dlouho nikam, je trochu nudná tahle necesta a vede mě s přehledem pryč od města, tedy úplně špatným směrem. Proudu mám ve stroji skoro na 50 kilometrů, takže zatím dobrý. Ale musím už někam zahnout. Doleva, doprava, to je fuk. Hlavně někam pryč z týhle nudný magistrály.
Šoféři hodně velkých aut mají bezva hobby. Každej má nějaký originálně hlučný zvučný hlučítko, aby ho bylo hodně slyšet, kdyby ho snad a jeho sirénu někdo přehlídl, tak aby to příkladně nad mým holým tříkolečkem napravil. Já jedu, soustředěná, oči vypleštěný, uši nastražený, aby mi nic neuniklo, a v tu ránu inkasuju radostný, no řekněme zatroubení.
Z plných plic to zafrká a já, jak jsem vytřeštěně soustředěná, tak se pokaždé leknu tak, že se cítím na evakuaci do bylin u krajnice. Proč to, proboha, dělají? Mají snad opravdu pocit, že o nich nevím? Že jsem tam na projížďce?
Ale ono se to časem vyvrbí. Musí se to vyvrbit. Až nebudu jezdit po těch magistrálách, po těch hlavních vyfešákovaných cestách, po kterých to jede skoro samo, ale nikdo neporadí, jak krucinál uhnout...
Ono z nich tak, jak jsem jela, skoro nešlo sestoupit. Připomnělo mi to ťou beznadějností, jak kdysi kolega Bohoušek válčil s jeho pro něj nezapamatovatelnou nebo nevyslovitelnou větou ve slovenských pohádkách... „Já sa na to podoberiem“. Nikdy to neřekl na jistotu správně, vždycky znovu to ale zkusil, měl to v roli, ale vytvářel hrozivý patvary. A na otázku, proč do toho jde s takovou silou, říkal: „Já to musím prorazit.“ A to je jak já s těma magistrálama. Jediná šance – musím to prorazit, jednou se to poddá... Musí!
Netuším, jak dlouho jsem tam rychlostí kolem pěti kilometrů brázdila krajinu, ale náhle jsem v dáli zahlédla první záchrannou možnost odbočit vpravo. To vypadalo dobře, tak jsem ji hned využila, ať vede kam vede. Hurá. Nerada bych dojela až třeba do Alicante nebo do nějakého města, které ani není. Po nějaké záhadné smyčce času.
Nevzala jsem si mobil, abych se ho třeba zeptala kam, a bez něj jsem jak bez ruky. I mapy tam mám nahraný. Ale s mobilem, který je doma, nepořídím. Všechny chytrosti mobilu jsou mi k ničemu. Mohla bych tu hned teď třeba prosit o pomoc u krajnice, víc nic. A proč jsem si ten mobil nevzala, když vím, že někam jedu? No protože je to jen na chvilku, kousíček, tak nač ho tahat, chjo... Rozum na vejletě. To nevymyslíš...
No, konec zbytečných úvah. Aspoň že jsem teď vyjela z toho přikázaného směru jízdy, bo co to bylo. Teď honem zpátky do města a trochu mezi lidi a najít něco, co znám a podle čeho trefím ke svému domečku.
Trochu blbý je... hrozný je, jak nic nepřečtu. Ani název ulice. Ale ani obrovitej billboard Mercadony. Ten poznám u krajnice jenom podle ťoho, že je modrej. Ale co se tam píše, nevidím. K názvu ulice si musím dojet, abych viděla, která to je. Peklo teda.
Ale já ty ulice stejně neznám podle jména, takže když jsem bez mapy, nevím nic. A tak jsem se vydala podle odhadu někam, snad tam. Kam a jak si myslím, že mám jet domů. Za Kočkou, která nedostala najíst, jenom ráno malou konzervičku od Puriny.
Moje kára polykala směle metry a kilometry už asi hodinu a byla to docela fajn cesta, poté co jsem konečně odbočila, jenom mi to už přišlo trochu dlouhý. A odpoledne zrovna nastoupilo, slunce peklo a tady stínu nikde nebylo. No, snad už najdu, kde bydlím. Jako proti takové cestě mezi uličkama nic nenamítám, bylo to fakt příjemný, jenom trochu dlouhý. Trochu únava.
Fakt jsem si už připadala, jako bych byla v nějaký časový smyčce. A najednou hle, můj dávno zapomenutý orientační smysl mě naprosto nečekaně upozornil na naprosto neuvěřitelně blÍzkém místě na budovu Citroenu. Kolem kilometru od domu, takže hurá! A domů furt rovně a vím kudy, nádhera. Takže paráda, za chvilku doma.
No to jsem to krásně stihla. Ani Kočka si tutově mojí nepřítomnosti nevšimla.
Vložil: Lea Hniličková