Lehká projížďka se málem trochu zkomplikovala. Seniorka jede na jih
10.05.2026
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Všechno je, jak má bejt, ale jede jen, když chce...
Tak a je rozhoduto, s podtextem hlavně se z toho nepo... no, však víte. Poté co kamarád, taky přes sedmdesát, odmítl moji nenápadnou žádost...
Popořádku. Tedy nejdřív jsem se otázala, po sedmdesátce už je to nutný se zeptat: Chodíš, jezdíš? Napadlo mě, že jako by se na svém kole přivezl sem, pak by vzácný kolo s elektřinou nechal u mne v baráku a mě s kreditkou by do té lékárny třeba mohl odvézt. A ten kousek k Merkadone, jako třeba na kárce, že by to mohla být i příjemná romantická sranda projižďka.
Ale byla mi dána po messengeru poučující, neromantická přednáška. Plná zřejmě super nápadů, vzdělaná, spisovná, o tom, jak jsem nemožná, že pokud ví, mají v každé nemocnici funkční lékárnu a službu, že na základě objednávky ze špitálu mi všechno dovezou.
Z lékárny. Básník. Neví, jak to tady chodí? A přemoudřelá teta mu to s jejím IQ rozumem prozradila... Že si to prostě neumím jen všechno internetem vyřídit, jsem se dozvěděla. Zírala jsem na to sdělení jako Puk.
Škoda, že jsem si neuložila ten nesmysl, co mi poslal v doslovný podobě. Teď už je to smazaný. Protože je to fakt blbost. Ale prej že je teď vyhořelej, takže zkrátka utrum a... Zkrátka jsem pochopila, že z romantické vyjížďky už nic nebude. Jó, na některý penzisty není prostě už spoleh. Podle sebe soudím tebe. No, jakej je teď spoleh na mne...
Jj. Nezapomenu, jak jsme s mým brněnským čtenářem marně bloudili po nemocnici po celým objektu, nahoru dolů, ptal se jak divej, kde tam mají lékárnu, že bych si nakoupila léky, a prej že nikde a poslali nás do celkem blízké lékárny do města. Řekněme za dva větší rohy, a tam měli všechno, i úsměv.
Ve špitále jsme se snažili někoho ukecat, aby nám prodal léky, ale ne. Tady to tak nefunguje. Když tě, paciente, vypustili do volného plavání, tak už se starej sám, tak si léky kup v nějaké lékárně přece, ne? Je jich tu plno.
A tak jsem s mým přáním získat nutnè tablety do zítřka zkusila internet, jestli tu máme, tady odtud, z města, někoho s autem. A ukázalo, se že jo. Hurá! Tak jsme se hned domluvili a bylo vyřešeno. Ulevilo se mi, tabletek každým dnem ubývalo a mám už jenom jednu.
A co byste řekli? A tak nic! Už bylo naplánováno, kudy a v kolik pojedeme, a svěží novinka. To auto prostě nejede. Njn. Po cestě z Čech má asi dost a musí teď fofrem do servisu. A dodací lhůty... španělská mañana. Což se teď přímo nehodí. Auauuau...
A tak jsem zase v jeteli a tak, jako včera. A tak se skřípěním zubů, protože hrozně nerada o něco prosím, jsem poprosila o poněkud kilometrově vzdálenější pomoc. Jenomže za dva dny a žádná odpověď. A už žádný prášek nemám. Náda, Niente. Ten prášek musím vzít zítra večer. Dneska jsem večer mlsla poslední.
No, tak to nevypadá nejlíp, budu muset osedlat moji větší kriplkáru, na malé bych nedojela, a hned zítra prostě vyrazit na nákup. Takhle jednoduché to je. Ale já teď vidím svět přes nějakej obludnej rastr, cosi se mi stalo s těma očima, ale musím holt vyrazit. Jo, už tam není ani poslední tableta atorvastatiny. Třikrát jsem prohrábla škatulku, fakt ne. S těmahle očima, co teď mám, no to bude pěknej vejlet...
Do prosince to bylo v pohodě. Ne že bych byla viděla jak rys, ale tak normálně. Pak najednou ráno naprosto bez varování a bez příčiny, jako bych měla před očima, nevím, nějakou divnou vrstvu čehosi, rastr. A s tím se blbě jezdí po krajině. Ještě že vidím písmenka na mobilu a že to můžu aspoň popsat.
Kdysi jsem byla v Praze na vernisáži výstavy, Neviditelná výstava se to jmenuje. Tu připravili slepci pro nás, co vidíme, abychom vidéli, jak vidí oni. Abychom mohli trochu vnímat jejich svět, abychom viděli svět jejich očima. A řeknu vám, je to tedy silnej zážitek. Dosud na tu výstavu vzpomínám. A teď se mi zase trochu připomněla.
Mošnička, co se tváří důležitě, ale jak to rozjet, neřekne
A to já v podstatě vidím. Jenom teď málo a divně. Nevidím detaily. Jen tvary. Takhle: Je to člověk. Ale vůbec nerozeznám kterej. Jo, teď rozeznám hubenej tlustej, velkej malej, a jakžtakž barvy oděvů, stromů, nebe, domy, silnici, to jo. Ale víc nic. Nápisy nerozeznám vůbec.
A že je to tak náhle, stalo se to o Vánocích ze dne na den, tak to je šok. A na zlepšení pomáhá některý z těch léků, co už je nemám víc jak týden. A asi fakt pomáhaji, protože už se to trochu zlepšilo, za ty tři měsíce. Ale některý ten lék už pár dnů nemám. A dnes mi došel i ten můj poslední, hlavní, co ho prej mám brát denně. Online poslat nelze, dosud totiž nejsem rezident. Na zítra už nic. Musím jet. Je hrozný, jak člověk začne pociťovat tu... závislost. Je hnusný, že se nechal člověk, teda nezdolná já, takhle shnít!
Hodně blbý je, že taky nevím pořádně, co je s tou mojí skvělou, drahou, českého původu kriplkárou. Totiž: Předvčírem jsem se jela projet ke kontejnerům, vyzkoušet, jak mi to asi půjde k té lékárně. Kontejnery na smetí mi odsunuli z mojí ulice do jiné, za ten vzdálenější roh, nějak to tam celé převrtali, a jak jsemkoukala kam s tím.
Je tam teď snad patnáct nádob, asi zakrytých nebo kovem obedněných, snad číslovaných, s nápisy, které nevidím. Tak jsem se tak pomateně rozjela, až jsem to nějak úplně nezvládla a hapala jsem jim tam k těm nádobám na pravobok. No, docela mě v tu chvíli zajímalo, jak vstanu. Ale prakticky hned tam byli nějací manželé na procházce a zvedli mě jako nic. Trochu jsem asi fakt zhubla, před rokem mě zvedali tři.
Horší bylo, že ta moje kára najednou nejela. Ať jsem řídící heft mačka a kroutila, jak jsem mačkala, tlačila, žmoulala, nic. Manželé taky nevěděli, co s tím klumpem je. Přišel jakýsi strejc z hospody přes ulici, zkoušel na to nějaké triky a furt nic. Tak mne dotlačili na roh, skoro až k domu, nějakých třicet metrů zbývalo, a najednou škyt a ta potvora naskočila a rozjela se. Bohužel nevím, co to bylo za truc. Bravurně jsem vyjela na zvýšený chodník a bylo. Blbý je, že já tenhle mechanismus neznám. Absolutně nevím, kdy zase klekne a pošlapu?
Jinak mě bolí skoro všechno. S očima, na který příliš jasně nevidím, trochu mě bolí žebro, jak jsem si tam u kontiků ustlala. Bolí to hlavně, když kašlu i pokašlávám, což od mrtvice dělám skoro furt. Protože jak má člověk poskládaný v sobě všelijaký ty trubky, co slouží k trávení, dýchání a tak, tak ty jsou taky mrtvicí postižený. Občas se chovají zcela nemožně, takže občas se teď docela často i dusím, hlavně když snídám.
Což teď, po úderu na žebrokomoru, hodnotím od toho mého těla jako podlé. Ale vysvětlujte to těm nerozumným tělesným trubkám, když na ně zrovna přišlo si pěkně od plic kýchnout. Ty trubky nemaj svědomí ani vychování, a jak se při tom kejchu rozvlnily, dost jsem klela. Ale není mi rozumět a kočce je to fuk...
To kýchnutí kupodivu hodně pohne zhůvěřilými, trochu přecitlivělými a natlučenými žebry. C est la vie, jediná chabá útěcha mého žití, nosní sonda je horší než cokoliv. A je to dávno, už zapomenutá děsná minulost, bolavý žebro, to se dá vydr...
Nemůžu říct, že by pro mne za můj koloběžkový život bylo natlučené žebro nějaká prudká novinka... Ale kdybych měla běhat s nosní sondou, tak to bych to brala velice úkorně, cítím, že bych to tady na tom světě radši vzdala. Krmili mě různými chytrými, určitě děsně zdravými, třeba jako panthenol páchnoucími vodičkami, ale najíst mi nedali. Přitom se tady ve špitále tak dobře vaří!
Přemýšlim, jak se sem dostat nějakou lstí, s normální krotkou bolístkou, aby mě krmili třeba měsíc. Jó, to by byly nóbl lázně. Ale vlastně to teď nejde, když mám doma moji kdysi pouliční, teď maximálně přítulnou, moji domácí Kočku...
Takže režim na zítřek: Nekašlat... nekejchat! Kašlat a kejchat musím, to nezvládnu zachytit, tak si musím zvyknout co nejmíň. No, ono to žebro za čas přejde. Hlavně nesmím rejdit furt čenichem po zemi. Důstojnost! Seš přeci, sakra, dáma, tak se Boha Mária Krístušák chovej podle toho. Neválej se tak často po zemi. No ne?
Vložil: Lea Hniličková