Já ten úklid dotáhnu a budu mistr. Seniorka jede na jih
03.05.2026
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Člověk by nevěřil, co tam všecko bylo
Jen tolik dodám k vysvětlení, teda spíš k vymluvení se. Bolí. Furt mě bolí každý vstyk a dřep. Když sedím ve svém křesle, tak holt nebolí. A tak vše řeším tak, že odkládám vše tam, kam dosáhnu, čímž vzniká binec. Můj.
Hlavně si hlídám, abych prošla domem. Jasně, to dá rozum, že takhle vzniká největší binec. Někdy teď, během úklidu a po úklidu, mám dojem, že ty nakupeniny předmětů vznikly tak, že sem někdo zlonyslný jakoby házel oknem předměty - kam padlo, tam padlo.
Taková matcha, kde se mi tam na té hromadě objevila, jenom pánbůh ví. A i reklamní karty docela překvapily. Zkrátka vzniknul mi dojem, že občas je potřeba tén chlív trochu... urovnat. Největší problém je vždycky vymyslet, kam co dám. Neboť když máte binec, tak bejvá nouze o místo.
Mám tuhletu vlastnost, nebo co je, odjakživa, a jestli u nás doma byl někdy pořádek, tak jedině díky mámě, která občas vystoupila s jakousi nutnou odvahou a autoritou a prohlásila velice nečekaně autoritativním hlasem: „Měla by sis tu uklidit.“ No a když to řekla tak třikrát čtyřikrát, tak jsem se do toho volky nevolky dala.
Jako pubertálnimu smradovi se mi podařilo někdy mámu obelstít. Vyvinula jsem tehdy takovou metodu „zastrkalismus“. To je metoda připomínající úklid, kdy prostě věci pozastrkujeme tak a tam, že to vypadá, že je jakoby skoro uklizeno.
Samozřejmě každý binec se dříve či později proflákne. Různě se vysunují nečekané, dávno odepsané nesmysly, překvapivě se objevují různé, už dávno zbytečné ptředmety, co odněkud vypadly...
To je zastrkalismus v raný fázi, když je kam odkládat a kdy je ještě jasné, co je co. V dalším stadiu, kdy všechny klouby bolí a jenom zvednout se je problém, zbývá jen prostor mezi kreslem a pohovkou. A to už je docela msakr, všechno potřebné a skoro ještě nutné tam umístit.
Kdybych měla vyjmenovat všechno, co se nachází na jednom čtverečním metru mojí činnosti, měla bych psaní od rána do večera až až... A to je právě ten zastrkalismus, můj pubertální vynález, ze kterého máma rostla a já jsem ho úspěšně rozvíjela k dokonalosti. Teď mi tady zbyl a teď aktuálně mě už začiná... štvát. Kvůli těm očím.
Čistý zisk z hromady – osm kočičích konzerv
Totiž při nedávno utrženém zdravotním problému jsou hlavním problémem oči. Když se kouknu do zrcadla v koupelně, vidím jen tvar těla. Ne že by bylo o co stát, ale přijde mi to nutné. Holt budu muset do nějaké optiky, jestli by tam s tím něco svedli.
Vadí mi to, že nevidím dobře kočky. Zírám jak vejr, třeštím oči jak blázen a výsledky nic. Jiediný můj zpúsib boje s chorobou, nebaštit svědomitě prášky, co mi předepsali. Drahý a asi už nafurt.
Teď jsem je docela dlouho neměla. Došly. Postupně. A samy ke mně nepřijdou. Budu muset zorganizovat nějakou záchrannou akci. Jelikož ještě nejsem rezident, tvrdí AI, že nelze óbjednat poštou.
Ukecat třeba někoho chodícího, aby sem došel, odvezl mě na lehký káře i s kartičkou ke zdroji, ďo blízké lékárny, do které já teď nedojdu, a během pěti minut hotovo. A kdyby byl dotyčný autem, tak ještě líp.
No anebo ukecat moji nóbl elektrickou kriplkáru a dojet si tam sama. Což by jistě nebyl problém do prosince, když jsem ještě normálně viděla. Fakt to není dálka. Ale na cestě jsou dva kruháky, a když nevidím kontury, viděla bych v tom trošku – problém.
Taky se musím trochu rozbruslit, od Vánoc jsem zdravotně úplně jinde a teď bez léčiva. A ještě ke všemu bez prášečků vidím čím dál hůř. A normální silnici si už neumím skoro ani představit.
Ale třeba to nějak dopadne a výsledné skóre dubna vyjde tak, že budu mít plno prášků, aspoň na dva měsíce, a ke všemu ještě uklizeno. A to se fakt počítá. A počítám, že po té dávce prášků budu vidět čím dál líp a nakonec si další prášky koupím už jako zdravej ostříž.
Vložil: Lea Hniličková