Stórka pastózně se rozvíjející kočičí. Seniorka jede na jih
26.04.2026
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Kocour nenažraný, zvaný Pumlíč
S těma kočkama je to tady někdy i peklo. Nějak se mi tu pomnožily nebo co. Ale pomnožily se veliký.
Nevím přesně, co je největší kočka, ale jednu zdejší myslím že znám. Ondyno se tu jako matrace na trávě, naširoko rozpleskle pohozenej povaloval béžovej, hrůzostašně chlupatej kusanec, že jsem se ho skoro lekla. Tedy on se taky lekl, ale tak nějak neochotně se lekl, a celé to na všechny strany mohutný tělo se lehce vzneslo přes vysokou zeď vedle a pryč.
Původně na dvorku bydlela jenom má pouliční Kočka, jedna, která celou figurou dávala najevo, že bydlí prostě tady a dál není o čem. Někdy došel béžový kocourek, co někým otráven přišel umřít ke mně na zápraží. A Černý kocour s krátkým ocáskem.
Ten umí úžasně dělat nesmělého. Furt hraje takový to já si netroufám, to já bych nemohl... jako že nesmělej, pohladit se nechá, ale nerad, a nikdy nesežere úplně všechno, jako by chtěl nechat domácím, anebo má francouzský vychování. Ale když si myslí, že ho nikdo nevidí, že na něj fakt nikdo nekouká, je drzej jak vopice. Rád by se uložil snad i do postele. Nedávno jsem ho tady dokonce zahlédla, byl seřván, tak snad si to bude chvíli pamatovat. Pacholek jeden.
Je to kocour, takže poněkud smrdi. Ne nějak moc, ale smrdi. Takže „Lázeňství postel“ tady mít nebude. Na ostrou výzvu „Padej!!!“ reaguje tak, že prostě padá. No, aspoň tak. Aspoň ten mi rozumí. Co si o tomto nočním výstupu pomyslili sousedi, to neřeším...
Střídaly se mi tu kočky jak panáčci na orloji u stále doplňované misky s kočičíma keksama a zvykly si, potvory darebný. Od té doby, kdy jsem jim prořízla u země síť skrz mříž do baráku, tak to berou, jako že to je fajn, vymyslela jsem to prej dobře, a ač to bylo myšleno hlavně pro moji mourovatou modrookou Kočku, užívají to všechny, a jako proč ne, žejo...
Ovšem kdo sem teď chodí nejčastěji tak jako nad miskou i jenom pobejt, to je ten černobílej pumlíč, co jsem ho odtud vyháněla v domnění, že je to kočka chvilku před slehnutim, tak aby si to šla odbejt někam domů...
Někde tu to zvíře bydlí, paní se tu jedna po něm ptala. Ale taky je to kocour, s miniaturníma kuličkama. V kolika domácnostech dostává jídlo, to netuším, ale tady vždycky sežere, na co přijde, všechno, co najde, a Kočce poránu musím dávat misku jinam, bo by jí to všechno zblajz. A tváří se, jako že se to rozumí samo sebou, že je to tu pro něj.
Má krásnou, velikou, černobílou hlavu, z čehož by mi mělo bejt hned jasný, že mu to všecko tady patří, jenom já to asi nějak pomalu chápu. Jediné má plus, a nechápu to, ale nepáchne. Už se párkrát vloupal do místnosti vedle, kde je prej fajn kanape. Já osobně můžu ležet jenom na jedný posteli, tak ať si tam klidně leží, ale furt mi to připadá jako jistá drzost... Asi jsem nějak předpojatá.
Hamty hamty, ať mám víc než tamty...
Zvykli si tu a hodně. Tak taky nejsou hloupí, tygříci mí. Ten desetikilovej pytel keksů z Mercadony prej už nemám kupovat. Se mi ulevilo... To prej není nic moc. Ále ten patnáctikilovej ze Zooplus, tak ten prej klidně můžu v neomezeným množství. Beztak už předchozí várka dochází, takže aby se nepřišlo k nouzi.
Kriticky jsem pohlédla na ten zbytek keksů, no, ještě tam taková dvě kila budou, ale no tak jo teda, když vám to tak chutná. A v šeru noci jsem se pustila do hledání. V návalu praček, peletových kamen, žebříků a čeho ještě jsem rukou nejistou vyhledávala ten pravý pytel, s tím správným obrázkem a zažádala Anadir a la cesta, tedy přidat do košíku – a v tu ránu, jak nemám to plně ovládání rukou, tak mi upadl mobil do dek. Zajisté ne prvně.
Nevím, jakou kletbu jsem v mojí mluvní formě zavrčela. Už je noc, tak něco tichého. Ono to zní asi všecko stejně. A opět jsem se vrátila k nabídce a svědomitě vybrala patnáctikilový pytel té křupavé bašty. Zadala jsem, potvrdila a rovnou jsem vymýšlela, kam to dám, aby to bylo hned u nosu a po ruce.
Ale náhle nabídka nějak nebyla potvrzena? Co je to za fór? Vždyť jsem to teď potvrdila. Co to mají zase za novinku? Napotřetí jsem zažádala potvrzení a konečně mě zooplus vzal na vědomí, ukázal doručenku... To už jsem skoro spala. Tak hurá, objednáno, kočičky mají co papat, a teď už dobrou noc...
Ráno jsem okem přeluxovala moje večerní objednací řáděni. A ajajaj. V rozespalosti nakupovat je asi nekonečná blbost! Z účtu na mne s jistotou zíraly tři naprosto stejně položky, kočičí keksy tři v jednom a hned trojitě. No, tak to jsem se tedy rozšoupla. Mým drahouškům, i těm přespolním, jsem celkem bez uzardění zakoupila celých 45 kilogramů kočičích keksů.
Kdyby vypukla nouze, tak nevyhynu. Kamarádky synek když byl malinkej a lezl po čtyřech, tak to spolu s pejskem jedl a nestěžoval si. A kočičí jsou jistě lepší. Jsem fakt dobrá s mým rozpočtem, takhle si přilepšovat... Aneb jestli jsem se třeba trochu nezbláznila. No, naštěstí tyhle keksy fakt žerou, a všichni, tak mám holt nakoupeno na dýl. No...
Asi před týdnem přes dvorek proběhly dvě mourovatý kočky. Zdržely se jenom chvilku. Zatím... Ještě mi nebyly představeny, ale obávám se, že ta hromada kеksů nebyl až tak nesmyslnej nákup...
Vložil: Lea Hniličková