Vzdychat nebudu, zuřit můžu. Seniorka jede na jih
19.04.2026
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Kdyby nic, tak mě připravil pracant o značnou část úrody. Snad tam není roub.
Zuřit, to teda zuřím. Částečně proto, že mě to popudilo, a taky proto, že tomu zase tak moc nehovím. A co že to bylo, co mě tak dožralo?
Možná je to trochu k nepochopení. K mým zdejším stromům chovám naprostou úctu. Dokonce i k těm přerostlým cypřišům, protože vím, jak vypadaly. Jak mají vypadat. A proto chci, aby vypadaly tak, jak mají vypadat, že k nim mám něco jako úctu.
Jako ke starým kámošům, kteří mi tu po někom tak nějak věrně zůstali, a k pomeranči, k tomu taky chovám vyloženou úctu. Ten, co mi tu roste, si to prostě zaslouží, neboť je prostě nejlepší. Ale teď potřebuju vědět, jestli a v jaké fázi se dá takový strom zmršit jenom tím, že se prostě špatně ořeže.
Je to již dávno plodící strom. A proč zrovna tohleto potřebuju tak najednou vědět? Protože vlastně vím, že nic nevim. No tak možná to mám z těch pitomosti, co furt někde čtu. Takhle: Kdysi jsem četla, že někomu zparchantili plodící stromy tím, že mu ořezali místa roubů. Tím pádem mu potom narostly místo krásného ušlechtilého ovoce obyčejná pláňata. V nějakým článku z kdysi dávna to bylo. A nějaká pomsta někomu to byla.
A já se teď bojím o ten můj pomeranč po tom bestiálním ořezu, co tady provedl ten specialista, spolupracovník zahradnictví Valentin. Kdyby si všímal jenom toho, čeho si měl všímat, tedy přerostlých cypřišů, bylo by všecho ok. Kdyby se nehrabal do ostatní vegetace. Ale Kdyby mi ten hajzlík takhle nějak zmršil třeba uříznutím roubů ten můj úžasnej pomeranč, tak bych mu snad i ublížila.
Protože to je tak skvělej strom, s tak dobrým ovocem, že by to fakt byla hrozná škoda a hanebný ublížení mojí osobě. Protože já ten strom prostě zbožňuju. A hlavně, beru ho jako takovej dar z nebes. Teď zrovna kvetl a bože, jak ten dokáže vonět...
Nic nevoní tak krásně, jako kvetoucí pomeranč. Voněl by samozřejmě i ten planej, co jich jsou tu všude ve městech mraky po ulicích, takže vůně není ohrožena, ale na plody si musím v nervu čekat do října. No, minimálné mi tím ořezem docela snížil sklizeň, protože na téhle větvi toho visely spousty. A teď ještě budu mít strach, co mi tam naroste. A pak si pusťte někoho cizího do zahrady!
A to myslím smrtelně vážně. Protože nejen že si myslel, že okudlá parkosy zprava, ale pustil se i do levé strany a s takovou vervou, že už šlapal po mělkém hrobečku kočky Bastet. Zas tak moc bych mu to třeba ani nevyčítala, pokud by to pro úpravu vegetace nezbytně nutně potřeboval. Ale na této straně to vůbec nic nepotřeboval!
Na tuto stranu ten kopytoid neměl vůbec lozit. Tam totiž uchovávám hlavně moji chabrusáckou vodovodní trubku, která do loňského roku téměř periodicky předváděla, že jí v podstatě stačí jen poněkud příkrý pohled k tomu, aby si začala tak nějak nevychovaně vodovodně učůrávat. To je prostě roura, na kterou i křivě hledět je nebezpečné. Dotknete se, a už vám přiteče do bot.
Dá se to přežít, od té doby, co sem za účelem čerpání mojí vody už nelezou marokánští sousedi, hadice se uklidnila a do bot už žádný crček neteče. Ale vyžaduje ta hadice striktní klid. Jakmile do ní vkročíte, pobryndá se. A hlavně, mrcha plastiková, neřekne hned, že teče a kde, a libovolně dlouho a nenápadně, nikým nezpozorována, zkrátka asi pro zábavu mi zlomyslně teče.
Ne moc a listí máty v tomhle případě drobný vodotrysk účelně tlumilo. No ale bryndalo to tam, řekla bych, celý týden, než jsem to našla. Máta v tom místě tedy značně povyrostla a vlhkem zesílila.
Abrazadera, to už tady dlouho nebylo
Hned se to nepozná, až když po nějakém čase, když si sedím v poklidu na sluníčku, náhle zahlédnu nějakou velkou kapku, a tak se zkusím kouknout blíž a tiše doufám, že to třeba nic neznamená. Že se mi to třeba jenom zdá. Hm a ono hahaha. Jakmile přibude pár podezřele velikých čerstvých kapek na přítomné mátě, tak je prostě zle.
Ke všemu já teď po tý prosincový nemocniční eskapádě špatně vidím, takže dokud nedostanou okoštovat ruce nebo nohy, tak stejně nevím nic. Já vím, že tam nemám lézt. Zahradníci na to pečou. Takže díky činnosti spolupracovníků zahradnictví Valentin mám fakt problém.
Jednak musím zase sehnat abrazaderu – záplatu, á druhak to musím nějak rukama, co mi tu zbyly, udělat. To by celkem ještě před pár týdny už zase nebyl tak moc velký problém, už jsem tu pár takovýchhle záplat aplikovala a jednu právě už i po předchozí mrtvici, po roce už to bylo lepší. Jenže teď je to zas nějak horší. Jsem víc trdlo, asi jak se přidaly ty oči... Před půl rokem, to jsem měla ještě celkem zdravejší ruce. Jenomže bídně vidím a šroubovat s těmi kopyty, co mám na konci rukou teď...
No nevím, nevím. Kdysi jsem mívala hodně šikovné ruce. Dělala jsem šperky z drátků a kamenů, jj. I sem jsem se těšila, že s tím zase začnu. No tak ne, no.
Činnosti tohoto druhu, jako aplikovat abrazaderu, byly pro mne spíš zábava, než vážná práce. Teď je to docela peklo a obrovský problém je i sebrat lžičku ze země... Jednak ji úplně správně nevidím, což mi vadí hodně, ale už se to po páškách dost zlepšilo, tak snad. Ty mý prstíky mi prostě nemakají.
Šroubování je naprostej undrholt. A abrazadera má čtyři nutné šrouby. S těma je nutný se nějak poprat. No, aspoň se nenudím... Prostě tu cestu nebezpečným územím každýmu příchozímu trdlu asi vykolíkuju, kam smí a kam nemá lézt. A nebudu mít tyhle starosti...
Jednak mi lezl ten zahradní umělec po před pár dny pochované Bastet, ořezal ze stromu skvěle plodný větve a ve finále poškodil můj mizernej, ale jedinej vodovod. Za tuto skvělou práci si řekl 480 eur. Fakt frajer. Jo, ale ořezal i ty větve, co měl ořezat. Abych nezapomněla. Takže účel to vlastně splnilo, ale ne tak zcela. Kromě toho se mu téměř nedalo zaplatit. Na jeho účet prý nelze.
Nevím. Místo co by on navrhl a hledal řešení, je zdejší, ví, co se tu a jak, jakým způsobem platí, nazval mě v podstatě podvodnicí, co mu nechce zaplatit. Nevymyslel nic a patrně očekával, že mu to najednou vypláznu cash. Musela mi to vymyslet tady kamarádka, co tu žije, mně by to jen tak z hlavy nenapadlo a po kapsách fakt peníze nenosím. Kromě toho jsem teď na početní úkony dost tupá...
Jo a to celý bylo vlastně proč? Brňák by to snad taky zvládl. No, zpychla jsem, chtěla jsem profesionální zásah. Tak jsem ho holt dostala. Přímo na čenich. Brr. A se starým poučením – co si můžeš udělat sám, bez pomoci, jedině to máš jistý.
Vložil: Lea Hniličková