Světový unikát: Už 60 let chodíme do Prčic

Foto: Wikimedia Commons / autor ŠJů, CC BY-SA 3.0, curid=15548620

Popisek: Zeleně značená cesta na hřebeni od Větrova k Červenému Újezdu, pochod Praha-Prčice.

Dnešní Časosběr bude zvláštní, zaměřený na jeden sociologický fenomén. Koníček, který sdílí podstatná část naší společnosti, a který do našeho jazyka přinesl i jednu hlášku, kterou používáme, když se nám nechce říkat sprosté slovo.

Chůze je člověku nejpřirozenějším pohybem. A jako volnočasová aktivita patří k těm finančně nejdostupnějším. Lze ji proto podnikat i v početných rodinných kolektivech, takže se výlety staly masovou záležitostí, kterou každý z nás poznává už od dětských stížností na bolavé nožičky a dotazů, kdy už tam budeme.

Před průmyslovou revolucí sloužily vlastní nohy jako nejspolehlivější dopravní prostředek. Upřímně: Jakýkoliv jiný byl považován za bohatství a tak trochu statusovou záležitost, dnešními slovy. Průměrný člověk šel po svých, i když se vydal někam za prací, do světa na zkušenou, nebo do města na trh. I armády se přesouvaly pěšmo. Ještě v dobách Napoleonova tažení na ruské širé pláně znamenal příchod zimy pro jeho vojska jistou smrt. Podvyživení vojáci padali vlivem mrazu jako mouchy, síly na chůzi a úprk před zhoubou prostě nebyly.

Ve století páry a technologického vývoje prošla právě mobilita změnou, jakou lidstvo do té doby nezažilo. Továrny rostly jako houby po dešti, staly se přirozeným magnetem pro obyvatelstvo z venkova, města se začala zalidňovat a krajinou vedlo čím dál více kolejí, po kterých se začaly vozit masy lidí.

Bohatli továrníci, ale postupně, i vlivem zlepšování sociálního zákonodárství, také dělníci. A s úsporami začali objevovat volný čas, do té doby mimo nejbohatší vrstvy nepředstavitelný luxus. Jednou z prvních náplní volného času se stalo cestování. V průběhu devatenáctého století se z něj stala masová záležitost.

V českých zemích se to potkalo s probouzením vlastenectví a objevováním slavných míst. V červnu 1888 se zrodil Klub českých turistů, vznik inicioval věhlasný propagátor všeho českého Vojta Náprstek. Hlavním cílem bylo, aby lidé poznali krásy naší země.

Česká turistika se stala, aniž to kdokoliv z jejích zakladatelů tušil, fenoménem i v mezinárodním měřítku. A dala světu systém, kterým jsme překonali i naše německé sousedy, vandrovníky stejně nadšené jako my.

Jedním z unikátních českých vynálezů devatenáctého století je totiž turistická značka. Hustý systém značených tras je českým unikátem, jehož absence vás nepříjemně překvapí. Vím, o čem mluvím, sama jsem si na Šumavě po překročení hranice do Bavorska musela střihnout několikakilometrovou odbočku.

Zato po českém značení jsem se zvládla vydrápat za horní nádrž Dlouhých strání, zdolat okruh od Karlštejna přes lom Amerika, dát si pochod podél Sázavy, nebo ujít jednu z nejkrásnějších tras od Slap do Štěchovic nad bývalými Mariánskými proudy. Tady je značka natolik populární, že si s ní zaměstnanci Slapské přehrady označili i směry uvnitř hráze zmíněného vodního díla.

K výletům potřebujete minimum vybavení, jen batoh a pořádné pohorky, které netlačí a vydrží i vlhké prostředí. A to postačuje k zážitku, který pro mnohé znamená únik od reality. Je celkem jedno, zda potřebujete do přírody zmizet od kancelářské práce, nebo od tísnivého světa. A možná právě tady jsou důvody, proč se zrodil dnešní oslavenec.

Pochod Praha – Prčice. Poprvé na jeho trasu vyrazilo 17. dubna 1966 celkem 469 lidí. Ale kořeny sahají do roku 1963, kdy tajný skautský oddíl Tlupa, formálně zaregistrovaný u turistického klubu, zorganizoval dálkový pochod na 100 kilometrů. Sice do cíle ze 17 účastníků dorazilo jen šest, ale nápad na dálkové pochodování si začal žít vlastním životem.

V roce 1965 se na schůzce organizátorů dálkových pochodů dohodla základní pravidla. Od těchto dob platí, že pochod je za dálkový považován od 50 kilometrů výš, ale nesmí přesáhnout 100. Pořadatel také zajišťuje kompletní organizaci a servis – od vyznačení tras přes zdravotníky, noclehy či upomínkové předměty.

Tlupa tak mohla začít s organizací pochodu. Bylo jasné, že start bude v Praze, ale cíl zůstal otevřený. Existují dvě verze, jakým způsobem padla volba na středočeské Prčice. První roztomilá praví, že jedna z debatujících prostě pronesla: „Je čas na oběd, běžte už s tím do Prčic!“ Podle druhé verze dlouholetého organizátora pochodu Karla Kulleho poslal do Prčic jeho nadřízený. Které budete věřit, je čistě jen na vás. Ale mně se líbí obě.

A tak se první účastníci mohli vydat na dnes již legendární pochod. První ročník nesl název „100 000 loktů českých na trati Praha-Prčice“ s podtitulem Sukovou cestou. Český loket je měrná jednotka o délce 59 centimetrů, organizátoři si přáli zachovat myšlenku stovky, i když výsledná trasa neměla 100 kilometrů, ale 59. Z 469 nadšenců pěší dopravy bylo 325 mužů a žen bylo přes 100. Počasí bylo typicky dubnové, necelých 14 stupňů a déšť, a cílovou obec u Příbrami, původně německý Pertschitz, spatřilo 320 špacírmajstrů. Odměnou se každému z nich stala stužka, ale nikdo netušil, že se zrodila tradice jako hrom, která i o šedesát let později bude prestižní záležitostí pro každého milovníka turistiky.

Stužka zůstala suvenýrem dálkového chodce během prvních čtyřech ročníků. V následujícím roce 1970 pochod poprvé překonal hranici 1 000 účastníků a nabídka tras se rozrostla na dvě. Nadšení československých turistů ale v následujících letech zkomplikovalo dubnové počasí. Při dnešní výbavě se dešti a větru odolává výrazně snáze, ovšem tehdejší nabídka socialistického oděvnictví našemu oblíbenému rodinnému heslu „neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení“ příliš nepřála.

I to byl jeden z důvodů, proč se pochod od 8. ročníku v roce 1973 přesunul na pozdější datum. Polovina května nabízela příznivější počasí a větší zájem nadšených turistů přišel obratem. Z roku na rok se zvedla účast o více jak 6 000 lidí, rozrostla se i nabídka tras, celkem už jich bylo sedm. A změnil se i suvenýr, místo ryby či erbu si od roku 1973 odnesete prčický škrpál, upomínkový předmět ve tvaru boty.

Pochod byl i v sedmdesátých letech důsledně apolitickou záležitostí, která se obešla bez vlajek a řečnění. Normalizační režim to coby dočasný únik od od reality do přírody akceptoval.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let už se ale pochod stal tak masovou záležitostí, že jej začali sledovat. Počet účastníků se v těchto dobách pohyboval od 20 000 až po 35 000.

Že bude pochod apolitickou záležitostí si organizátoři vytyčili za svůj cíl od začátku. Paní Karlovská, jedna z organizátorů, na to vzpomínala: „My jsme se snažili zůstat nezávislí. Občas se šlo třeba k nějakému památníku položit věnec, ale jinak jsme si dávali pozor. Žádná hesla, žádné transparenty. Tak, abychom nenarazili.“ Toho se pořadatelé drželi i v polistopadových časech, když se na trasu pravidelně vydával premiér sportovec Václav Klaus.

Sametová revoluce roku 1989 otevřela československým občanům hranice, nadšení turisté začali poznávat přírodu v cizích zemích na všech kontinentech. Přesto v devadesátých letech vyráželo do Prčic osm až deset tisíc lidí.

V novém tisíciletí se milovníci pochodů vyrajzovali a účast se držela na pěkných číslech kolem dvaceti tisíc. Dva ročníky se nekonaly díky pandemii covidu a toho následujícího se účastnilo 17 000 pochodujících. Od roku 2023 se účast turistů vrátila nad dvacetitisícovou hranici.

59. ročník se chystá na sobotu 16. května 2026, registrovat a zaplatit startovné bude možné od začátku května. Na výběr bude z 21 tras různé délky a různé obtížnosti.

Prčický škrpál se jako odměna drží po desetiletí dodnes. Jsou borci, kteří jich mají desítky. Jsem ostuda, nemám ani jeden. Možná je na čase to změnit.

Pochod Praha - Prčice je totiž fenoménem země, která si zamilovala unikat od reality v pohorkách a s batohem.  

Zdroje: Wikipedia

https://praha-prcice.cz/

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-pochod-praha-prcice-historie-organizatorka-276800

https://strednicechy.rozhlas.cz/pochod-praha-prcice-je-nejznamejsim-dalkovym-pochodem-v-cesku-jeho-historie-saha-9474127

Vložil: Radka Vosáhlo