Nebezpečí na mne číhá všude. Seniorka jede na jih
05.04.2026
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Kočka, když vylezla z boudičky
No panebože, to jsem se zase rozjela. Takže s tím končím. Nadále jsem zdravá jako řípa, i kdybych nebyla.
Protože vzdychání a furtplačka není to, co by bylo mým cílem, a zatím jsem k tomu komplikovaným stylem tak nějak dospěla. Ne! Život, a tím pádem i ten můj, je náramná sranda, kam se podíváš, žejo...
Od rána do večera a od večera do rána se na člověka valí přímo pecky humoru. Jen ho vidět, nebo jen si na něj omylem nesednout. Ale když se jeden dožije večera, je jasné, že přijde už jenom nějaká večerní sranda, a to už nebude nic na nervy. Snad. Říkala jsem si ondyno tuhle.
Nevím, jestli se to může stát normálnímu člověku. Mně se to stalo předevčírem a v podstatě dodávám, že si fakt nemyslím, že bych již byla úplný idiot, ale skoro. No, posuďte sami.
Mírumilovně jsem si zalezla pod moje tři teplé deky Ovečky a myšlení jsem vypustila, vypnula, jakože dlouhodobě jako zbytečnou, na pár hodin nepotřebnou záležitost. Přitulení i ke třem dekám Ovečkám, jó, to je jednou jistota. Teda ... leda že by nebyla? Co to je? Sakra, nějak to tu škrábe nebo co. Ovečka od Sleepwell? To musí bejt blbost, nebo co? Ale fakt nad sebou jsem cítila chlad a škrábání...
Bože, dyt jsou to jen deky. Kopýtek nemají, už mi asi hrabe, bo co. Mocným zavrtěním jsem dala najevo, co si o tý nočni záležitostí myslím, a na pár vteřin jsem získala ten blahodárný pocit tepla, jako vždycky.
Za chvilku mi k mému údivu odešla Kočka, ale vlezla si jenom do boudičky v rohu postele. Někdy tam spává, ale proč se mnou nechce být, když jdu spát. Njn. Někdy si vleze ke mně pod deku, ale dneska nechce.
No dobře, ale co se děje, proč je mně tak nekomfortně? Odněkud ke mně, k mým nohám, proniká chlad, ale to je tedy brutál. Vždyť jsem pod třema Ovečkama! Tak jaký chlad?! To přece není možný! Ještě jsem se trochu povrtěla, jestli se to zlepší. Nezlepšilo. Dyť přeci je tu spousta teplýho chlupatého materiálu, že ho na sobě sotva unesu! Tak to přeci musí hřát; i kdyby nechtělo!!! Tak jak to, že je mi ta zima?
Začínám bý trochu zuřivá. Vím, že mi zuření moc nepomůže Tak nic. Začínám pracovat. Hrabat. Chce to najít nějaký systém. Něco se tam v těch dekách nějak zkroutilo a teď jde o to, kde je ta chyba. Táhne mi na záda, venku je devět stupňů, takže tady taky, chjo. A mezi třema beznadějně zchmoustanejma dekama hledám už docela zoufale to jádro pudla. To přeci není možný, tohleto! To nemá logiku.
Zjišťuji neuvěřitelně tuhý zchmoustance v prostoru pod přední, spodní dekou, ke které se prakticky ani nelze dostat. Lze ji vcelku odložit, ale vypadá to, jako by všechny ty deky fakt spolu nějak magicky srostly. Což je samozřejmě blbost, ale možnost dát je trochu od sebe tady prostě taky není. Udělaly se z nich nějaké spletence a možná už mají i uzly a prostě se pod tím nedá spát.
V boudičce se kočka umí udělat úplně placatá. Jen ocásek ji prozradí.
V podobných situacích mě jímá zuřivost a bezmoc. Jak se to mohlo stát??? Dyť se, probůh, snad až tolik nevrtím, že bych si zauzlovala tři masivní, tlustý, na sobě ležící deky!
Teď už to vypadá fakt komicky, ale jak nemůžu mluvit, tak jsem tady měla nad tou vzpourou materiálu různé nesouvislé projevy, a ne a ne pochopit, co se stalo, komu a tomu, kdo za to může...
Jak se to stalo a kdy to vzniklo. Jo, a taky jsem dost bezmocně zuřila a spílala jsem tomu, kdo za to může. Nikoho konkrétního jsem sice nenašla, ale kdybych našla, tak ten by si to odnes!!!
Po několikerém prošmátrání všech vrstev, do kterých se nastavily ty všechny tři Ovečky v protestu, a zhruba tak po hodině naprosto marné činnosti a šmátrání jsem již v polospánku přišla na to jediné. Rozebrat a složit znova, nebo mi z toho fakt hrábne.
Zkraje ty potvory fakt vůbec nechťěly od sebe. Byly jak jedna srostlice, nerozborná ovčí síla, a bylo potřeba vyhledat nějaký slabý bodík jejich obrany. Všude jsem nacházela jen tlustá tvrdá kroucená lana a teprve po chvíli hledání se mi podařilo najít dost možná nejslabší místo obrany té divně hutné masy.
Nezamotaný kousek Ovečky, co vypadal, že k nikomu nepatří. Popotahováním se mi po chvíli podařilo ho přesvědčit, aby se úplně všeho pustil, vydal adjustační informaci, takový ten vytištěný proužek na okraji deky, a stal se opět jen jedním kusem chlupaté deky Ovečka od Sleepwell.
S těma dvěma dekama, co zbyly na hromadě, už nebylo tolik práce, nedržely se tak křečovitě nerozborně, jenom tu adjustační vlaječku mi nějak nechtěly, potvory vovčí, vyzradit. V tom tkví asi jádro toho zmateného pudla a podstata ovčího zchmoustání. Ležely přes sebe, potvory, a asi nějak divně křížem. Naštorc.
A poté co jsem si já i deky po víc než hodinovém boji s materiálem řekly, kdo jsme a jak která patříme, jsem konečně zalehla do milosrdného tepla svých tři krotkých oveček a už nikde nic netrčelo, nechladilo, žádný kopejtko nevyčnoívalo. Prostě model ideál.
Ale ne, nevěřila bych nikomu, že se dá takhle zoufale iďiotsky zabloudit ve vlastní posteli, jen mezi vlastními teplými dekami. Že je schopné to člověka zahnat až k zoufalství, kdy neví, co je pravda. Ta slova, o která jsem se v zápalu boje snažila, ta byste vůbec nechteli slyšet. A co Je horší, já se za ně v té zuřivosti ani dost málo nestydím...
A Kočka? Tak ta se ke mně přišla přitulit asi půl hodiny poté, co jsem se přestala vrtět a upravovat deky. Vždyť ví, přeci má rozum.
Vložil: Lea Hniličková