As soon as possible a co z toho pošlo... Seniorka jede na jih
29.03.2026
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Láska moje. Takhle přítulná ještě žádná nebyla... Spí tak klidně celou noc.
Ve chvíli, kdy jsem tuto kouzelnou formulku pronášela, byl to ode mne čirý idealismus. Ale co kdyby to vyšlo.
Pan doktor vypadal jako celkem solidní člověk a viděl, že já se s tou mojí neschopnou papulou dost snažím o solidní, poctivý a srozumitelný výkon, třeba to zabere a již zítra... No, tak prozradím, že to nebylo zas tak úplně hned. Ale tentokrát se „hned jak to bude možné“ protáhlo o pouhé tři dny, což vzhledem k okolnostem docela ujde.
Vzhledem k tomu, že se mi tentokrát podařilo svalit se na nemocnični lůžko přesně na Vánoce, tak to fakt nebylo nic moc. Ale na jablíčko v županu nikdy nezapomenu. Ale hlavně jak jsem měla tyhlety příznaky, dost podobný jako při mrtvici, tak jsem byla pěkně rozladěná, zblblá, zase se mi ztratila schopnost vnímat a psát písmenka, schopnost vnímat napsaný text, ve víru mojí potvorné makovice se zase úplně poztrácela všechna hesla ke všemu. Naštěstí byla zapsána před rokem, tak se dala exhumovat.
A to jsem věděla, že někdy teď zjara musím obnovit svoji doménu, protože z důvodu momentálniho nedostatku peněz v listopadu jsem ji po loňské mrtvici měla obnovenou jenom na rok. Tyhle záležitosti mě hodně stresujou, protože za uplynulých deset let jsem zapomněla z techniky prakticky všechno. Kdysi jsem se v doménové teorii i technice dost orientovala. Nójo. Kdysi. Teď nevím nic.
Nójo, tak k té nadějné větě „hned jak to bude možné“ jsem vnímala ještě starost o obnovení domény, jinak mi nepůjde zase email a veškerá ostatní moje komunikace bude vepsí. Což v neplodné spolupráci se zblblou hlavou není nic moc. A abych toho neměla na hrbu málo, tak jsem v průběhu noční epizody před pár dny, než mě sem odvezli, ke všemu přestávala vidět.
Ne že bych předtím byla nějaký rys ostrovid, ale viděla jsem tak normálně. Ne moc, ale ušlo to. Ale najednou jsem přestala vidět vsechny detaily. Třeba lidské tváře. Jen podle oblečení a hlasu jsem věděla, jestli se mnou mluví pan doktor, nebo sestra. Tohle bylo ve výbavě mý chorobnosti skoro nové.
Jen si pamatuju, že podobné oční zmatení jsem měla před lety, po první slabé mrtvičce ještě v Radimi. Po té mi nic celkem nebylo, zkrátka se mi udělalo šoufl. Jenom slabost, ale viděla jsem dvakrát. Tohle, co je mi teď, je ale o dost nepříjemnější. Vidět souseda dvakrát, to šlo. Je to sympatický člověk. A davy, aby se mi to nějak moc pletlo, ke mně nikdy třeba na pokec nechodily. A časem, tak během dvou měsíců, se to úplně srovnalo.
Tahle čerstvá novinka je větší zdravotní podraz. Otázka, jestli přišel pan doktor nebo sestřička, mi přijde dost zásadní. Jenomže co s tím můžu teď a tady udělat? Nic. Větu pana doktora, že tak za týden se to srovná, jsem moc vážně nebrala. A bohužel neberu ani teď. Pokud pominu fakt, že útěcha je taky potřebná. Njn...
Dávají mi nějaké léky, asi je to na to. Zatím vidím, jako by mi přihodili nějakých šest dioptrií na dálku, a teď koukej, abys viděla. Ale co už... Nahlásila jsem ve špitálu, že nepotřebuju ambulanci, že pro mne přijedou kamarádi. Taková nenápadná zkouška, jestli si to s tím odjezdem třeba nerozmysleli. A fakt to vypadá, že ne.
No nebudu napínat, ten moment už fakt přišel. Za chvíli uvidím moji pouliční, mourovatou, modrookou Kočku! Jupí! Pravda, ještě bylo nutné v lékařské zprávě někde najít, které léky mám brát. Svědomité hledání výsledek nějak nepřineslo, nikde nikdo odpovědnej. Nakonec dala kamarádka dotaz AI a ejhle, AI nějakou tabletku vyzradila. l s českou rozpravou, co mi to vlastně je.
Sakra, kdo tu byl, kdo mi zase ten kadipapír schoval a kam. Aha… Kdo to dal sem???
Takže doma... Kočka vylezla, tuším, zpod postele po chvilce, to bylo celkem v cajku, ale já jsem zjistila, že jsem sice na svobodě, ale zcela v loji. Příčinou je to, že najednou špatně vidím, a uvědomila jsem si to naplno až teď, doma... A v tom mým setrvalým bordýlku něco měnit, převracet, přehazovat, je zhola vražedné. Prostě těch, odhaduji šest dioptrií, co mi osud přimotal do cesty, je nějak moc.
Zkuste si představit, že máte malej pokojík, spoustou věcí zahmyzennej pokoj, a něco v něm zkoušíte najít, když skoro nevidíte. Zvláště když vám nějaký dobrák, fakt z dobrý vůle, něco přesunul o kousek jinam, aby poklidil.
Že nenajdu lžičku, s tím jsem se smířila, mohla tu zapadnout kamkoliv, i mezi odpad. No, koupím holt jinou. Mám ji léta ráda k rannímu míchání, je zelená nerez a je Wishe. Ručník, teda bílá, velká, poněkud uvozhřená osuška odešla a dosud se taky neohlásila. Poslední den před odjezdem jsem si s ní přikrývala kolena, bo je tu dost zima. V lednu.
Pro chromýho na ruce hrozně nutná věc je brousítko na nehty. Leželo na stolečku vedle křesla, dostala jsem ho od kamarádky, která chápe můj problém s téměř nefunkční pravou rukou. No, nehty si teď holt hezbrousím. A spoustu věcí už ani nepamatuju. Byly... nebyly...
Pětilitrová láhev zeleného olivového oleje z Mercadony. Ležela u dveří v kuchyni. Nebo ne? A kdy vlastně? Bylo nebylo. Litr řeckého jogurtu. No, asi nebylo, bo by se už prosmrděl. Elektronický zvonek do domu. Jak ho má trdlo nevidoucí najít, když tady v tom binci leží jen o metr jinde než před pár dny. Když nečekaně zazvonil, šla jsem místo k ohlášenému balíku hledat, kde mi to tu zvoní, abych věděla... Zbytek mýho milýho Jaru. Nójo, když skoro nic nevidím, jak poznám, že leží na poličce, na kterou nekoukám.
No, myslím, že absolutní vrchlík mojeho zoufalství můžete vidět na obrázku. „Proboha, kdo dal kam hajzlpapír??? To je strašný. Kam jste ho kdo dali??? A já teďka čím jako?...“ No, abych tak řekla pardon, ale já prostě nevidím nejenom tváře. Věci, které potřebuju často a furt, tak ty taky nevidím. No...
Já prosím lidstvo: Kdybyste uklízeli pokoj po takovýmhle bordelářovi, jako jsem já, aby ho mohl normálně používat, NEDOTÝKAT SE NIČEHO, ANI DRÁTŮ SPADLÝCH KAMKOLIV. Pokud má někdo normální pořádek, taky třeba když neuvidí, bude zmatenej, že něco leží trochu jinde, ale vše i najde na přibližně správným místě plus mínus. Ale narazíte-li na někoho se systémem chaos absolut, nedělejte to. Nechte, prosím, věci ležet, jak ležely, jak se jim chce, ať si je on, bordelář, sám dohledá. Anebo taky ne, ale to už bude jeho boj...
Ale abych laskavé čtenáře nenechala v mojí boudě zapomnění, oči už se ni nepatrně zlepšily. Už ledacos i vidím. Když sedím na posteli, metr od hřbetů, tak fakt už bezpečné vidím, přečtu, že kniha Všechny krásy světa od Jaroslava Seiferta zdobí moje další dny. A to ještě před měsícem nebejvalo. Před .měsícem jsem viděla jen nějakou tlustou knihu, z níž jsem nemohla číst.
A co vlastně v tom mým zmatku moje pouliční Kočka? Pohoda. Dostávala tu najíst, jistě děkuje. A na jakejkoliv čurbes je prostě zvyklá. Přemísťuje jenom to, co čirou náhodou upadne, je nenáročná a je tu už prostě fakt doma.
Vložil: Lea Hniličková