Pomysli na návrat, nevymýšlej koniny. Seniorka jede na jih
22.03.2026
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Cokoliv tam byla bašta...
Pan doktor se tvářil. Důležitě vešel, pozdravil a s lehkostí v hlase prohlásil, že za nějaký týden problémy ustoupí, takže jsem na chvíli propadla blbému mírnému optimismu. A pak se zeptal na můj názor na délku pobytu ve špitále...
Názor na cestu domů? Juj...! A to zazněla ta moje skvělá věta, kterou si pamatuju od dětství, navzdory mé angličtině. V angličtině jsem nikdy nebyla dobrá. Spíš idiot, něco jako poturčenec horší turka, ale tímhle jsem si byla jistá... Teď ještě aby to zaklínadlo fungovalo.
As soon as possible. Pro mne, potenciálního uprchlika ze všech nemocnic světa, to bylo přesné vyjádření mého potvorného nemocničního nevděku. To znám kupodivu od mládí a vím i, co to znamená. A tohle byla ideální příležitost k použití. Tak brzy, jak to bude možné.
No tak sláva, za pár dnů se to zlepší, za dva dny začnu zase vidět jako rys ostrovid a už třeba budu zpátky u svojí opuštěný kočičí lásky...
Po tomhle prohlášení jsem začala být smířlivější s tou představou útěku. Ono taky chtít utíkat odněkud, kde tak skvěle vaří, je holý nerozum, až mě propustí, tak nastane moje stravování... Inu konzerv s kukuřicí tam mám ještě kolik... patnáct? A kukuřice je dobrá! A zdravá. A hlavně je to hned.
Inu, bývaly doby, kdy jsem i ráda vařila, a chutnalo to nejen mně a mámě, ale i babičce a jezevčíkovi. Ale to už je tak dávno. A taky babička byla hrozně hodná a chválila hlavně proto, abych od vaření neutekla. A jezevčík zblajz všecko, co bylo od masa. Třeba jenom umazaný.
Jezevčík Honzík, to byla šestnáct roků taková moje potenciální kočka. Babička kočky nechtěla, tak máma opatřila něco v tom stylu. Ono je to podobný. Taky svéhlavý, na všechno má vlastní názor. Přijde, až on bude myslet, že je to správné.
Věrný až za hrob utíkal někdy jen k sousedům, co nebyli úplně lakotní a co ho taky měli rádi. Ale jak viděl kočku, tak se ho zmocnil běs, potvor jeden. A když umřela babička, tak mě ovládly kočičky. Jo, už léta mi šéfujou a musím říct... Co jsi ještě neřekla, říkala babička, když jsem měla rozkecáno.
No počkat, nějak jsem tu rozpracovala odchod ze špitálu. Takže ono prrr. Doufala jsem, že hned zítra pohlédnu do modrých očí Kočky, ale přeci jen tady mají jakési metody a odpovědnost, taky už se se mnou neperou o teplou deku.
To mě hodně našňuplo. Fakt je, že si o ni musím pokaždý říct, ale když zůstane po úklidu, už mi ji neškubou z rukou. A místní kuchyně je prostě boží. A jablíčko v županu jako zákusek mě teda skoro dojalo.
Letošní počasí není zrovna nejlepší
Co se dělo další dva dny u slečny Marplové, těžko říct. Najednou žije životem skrytým, nenápadným, za modrým závěsem, jako by vyčerpala zbytek sil pro lumpačení. Nic nechce, žádné krámy, nehalasí s nimi, neodkládá je, závěs se nevlní, nešmajdá kolem postele jako kapitán Flint skoro jako by tam ani nebyla.
O její přítomnosti svědčí jen přicházející a odcházející návštěvy. Mládež, asi rodina, ten Norman jí celé jedno odpoledne docela dlouho něco předčítal, bohužel jsem nerozuměla z jeho angličtiny ni worda, což je určitě škoda, ale co nadělám... Já teď nerozumím skoro ani česky.
Jo, to je moje nemocniční novinka. Děsnej stav. S chorobou přišlo to, že nerozumím ani českýmu psanýmu e-textu. Mám barák plnej knih, jejich text ale nejsem schopná vnímat... To fakt není dobrý...
Jak je na tom asi slečinka Marpl vedle. Třeba ten noční pochoďák byl taky nějaký způsob úniku před sebou. Nebo chtěla předvést sama sobě, co ještě může. Za celou dobu sezení tady, už čtyři dny, nebyla vůbec nikde. ani na WC nebyla. Ale ukázala všem, že může nějak vstát.
Ušla nejmíň dvacet metrů pokojem a chodbou. Když nefungují nohy, tak je to výkon... Pak ji odlovili a odvedli do bezpečí její vlastní postele, ale v tichu noci, narušeném jenom její zběsilou činností, dokázala samostatně vstát, a nikoli proto, aby usedla na WC. Ale aby dokázala, že ještě může chodit, že se může prostě a jednoduše projít po chodbách.
Tedy slečno Marpl, trochu jste mě inspirovala. Zkusim víc pokoušet krok na tý mojí malý chodící kriplkáře, vlastně chodítku. Vlastně jsem začala už v předstihu. Na co mám mít čůrací hadičku, když můžu na WC prostě dojít. Pamatuju si, jak jsem byla minulý listopad po dvou týdnech pobytu shnilá a nemohla udělat poctivý krok.
Tak, teď jsem si trochu zabájila, ale je to tak. V podstatě když mám možnost pohybu po domě, nemají důvod mě tady zbytečně držet, pokud nechystají nějakou proceduru. EKG a tunel mám za sebou a dál nevím.
Jenom ta zdejší kuchyně, ta by mne tu udržela klidně ještě pár dnů i týdnů... Však uvidíme, kdy mě vypustí. Je fakt, že na to čůrací zařízení, odložené na stole, koukali dost překvapeně. Je tam takovej legrační balónek, kulička. Takže to nešlo úplně přehlédnout Na stole.
Takže jsem jim předvedla, že se obejdu, na WC si dojdu a teď ať se oni rozhodnou, jestli fakt jó, nebo vážně ne. Pan doktor vypadal, že se nebojí, a tak já taky ne. Uvidíme, kdy to vypukne.
Vložil: Lea Hniličková