Proaktivní, já jí říkám slečna Marplová. Seniorka jede na jih
15.03.2026
Foto: Lea Hniličková
Popisek: Výhled z okna nemocnice
Dáma, chápající na posteli jak ožralý dragoun, byla mým nočním objevem a překvapením, ale asi to opravdu nebyla ona, kdo tam chrápal, protože ten zvuk se další noc už ani na chvilku neozval.
Ale to by nebyla slečna Marplová. Pro jednoduchost jsem si tak tu dámu pojmenovala, protože abych v tom měla alespoň trochu přehled. Protože že by se o nějaké povyražení nepokusila v průběhu noci ani jednou, že by se ani jednou nepřipomenula, o tom rozhodně nemůže být řeč...
Její noční spolunocležník v nějaký nehlídaný moment opustil společné lože jako duch a zvečera nastoupila její nehlídaná tvořivá síla, a ta tedy byla... A pokud byste očekávali jemnou, tichou elegantní dámu, tak byste byli na velkém omylu.
Tentokrát byla zřejmě hrubě nespokojená se svým ložem a patrně se vším, co ji tu mezi těmi nemocničními stórami obklopovalo. Na rozdíl od prochrápané noci začala se totiž vrtět. Takhle řečeno to vypadá jako nic. No tak sa vrtěla, no. Ale když vám řeknu, že se vrtěla tak, že jsem o ni dostávala s každým zavrtěním strach?
Prostě zpoza závěsu zaznívaly zvuky, že jsem po nějaké době měla pocit, že potřebuje nějakou výpomoc, někoho k ruce. Já jsem úplně k ničemu, zbývalo tedy jediné, hlásičem na sesternu k ní přivolat někoho, kdo za to bude moct. Já jsem s její zběsilou činností nechtěla mít nic společnýho.
Zahuhlala jsem něco do hlásiče, zas nemůžu mluvit, takže nic moc, ale sestra pochopila, kde se něco děje, a přiběhla. Já jsem jenom ukázala prstem za závěs. Práskačka... Marplová se přestala vrtět a začala cosi objasňovat sestře. Mluvily spolu tiše a nepochopila jsem vůbec nic. Patrně chvíli upravovala lože do vyžádané pozice, ještě chvilku spolu po přátelskou splkly, pak se v tichosti rozešly.
Marplová zůstala ležet a nastalo cosi jako noční klid. Uf, říkala jsem si, po včerejšku paráda. Ale asi jen na tu chvíli, než sestra bezpečně zmizrla. Pak se lože metr ode mne, jen přes uličku, začalo zase snažit. O cosi. Dokonce se závěs začal trochu hodně hýbat.
No Nazdar. Mám radši někoho zavolat? Tentokrát to vypadalo, že Marplové možná něco upadlo. Docela námahou skučela, něčím se namáhala, ja jsem radši dělala mrtvýho brouka, aby si nemyslela, ze ji fízluju, nebo tak něco. Ale ovladač byl u mě...
Asi bych měla. Chvíli jsem bojovala sama se sebou, když se z lůžka vedle mne ozvalo please. Okamžitě jsem zahýkala cosi a slečna hned přiběhla na pomoc. Tentokrát to asi byl ten mobilni telefon, zahučivší někam mezi polštáře.
No, jestli se nemůže ta Marplová hejbat, tak to ji, chudinku, chápu, zmizení mobilu má i na mne děsivé účinky. Chlácholivý hlas sestřičky uklidnil pacientku, popřála nám oběma dobrou noc a nastalo zase ticho.
Slečna Marplová utichla, ale pod stórou jsem viděla i slyšela, že umlčela náš hlásič. Jasně, pohoda, už asi budeme spát, tak abychom se nerušily? No, ostatně já ho nepotřebuju, tak ať si klidně mlčí. Ovšem co se začalo dít na lůžku vedle mne, je těžko k popsání. Pokusim se.
Jednak si slečna Marplová začala sama pro sebe cosi brebentit. Bylo to potichu a anglicky, takže jsem jednak nerozuměla, ani moc neslyšela, ale brebentění bylo téměř neustálé. Baba praštěná, říkala jsem si, co tam, proboha, tvoří? Brebentění se stávalo mechanickým, skoro jako by si pro sebe opakovala nějaký technický návod, jak co udělat. Přitom se pořád hýbala, jako že něco dělá. Konstruuje. O půlnoci. No, fajn čas.
Náhle její činnost začala mít takovou jakoby náplň. Řeknu vám, jak jsem to slyšela já. Jako kdyby někdo na té posteli přerovnával nějaké dřevěné rámy, velikost tak 50x50 cm. Podle zvuku. Nic jako rámy v té posteli za tím závěsem zaručeně nebylo. Přísahám. Jenom ty řachy od těch dřevěných rámů. Jenom zvuk. Odhaduji, že jich takhle přemístila tak pět. Podle zvuku.
Ztichla a najednou se začala věnovat nějakýmu velice soustředěnýmu pohybu po tý posteli. Asi nějak klela a nadávala v jakémsi upachtēném snažení, měla jsem pocit podle těch zvuků, že se jí cosi podařilo, že něčeho dosáhla. Já jsem ležela, hrozně jsem ji přála, aby jí to vyšlo, aby už, sakra, šla spát. A najednou tahle zřetelně chromá persona patrně osedlala nohy a vyrazila.
Přešla okolo postele, znělo to jako jednou v telce. Noha jedna, kapitán, co jsem ho viděla ve filmu. Slečna Marplová nešla na toaletu, nene. Vyrazila dál, na špacír po chodbě. Já jsem strnula téměř do mrtva a slečna Marplová si tu cajdala v hluboké noci. Po chodbě.
Po chvíli došla asi někam, kde si jí všiml ošetřující personál, a nastala ukecávačka. Velice opatrně s ní zamanévrovali zpátky do našeho pokoje. Čekala jsem, že bude nerudná, objevili ji, bude vrácena, v protestu. Nic, klid, ticho, přijala to jako dáma. Přesně jako ta filmová madam. Prostě ji z noční procházky odvedli domů.
Po téhle procházce se rozhostil v místnosti klid a nejspíš konečně i spánek. No, řekla bych, že slečna Marplová rozhodně nezklamala. Prostě se potřebovala projít, no...
Vložil: Lea Hniličková