Moje nadšení pro Španěly utrpělo úhonu. Seniorka jede na jih
08.03.2026
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Doma mám tři Ovečky a tady na mě hodí jen studený lajntuch?
Nemocnice, ve které jsem už potřetí přistála, už asi nějak není to, co poprvé. To bezvadné zařízení, které fungovalo tak... logicky. Jak se to udělalo, co nebo kdo vrazil šteft do trýbu, nevím, ale nejspíš je to tak. Prásknu jenom detail, co mě, chromou bábu, hodně rozezlil, teda přesně dožral k nepříčetnosti.
Jelikož letošní zima je poněkud tužší i ve Španělsku, je mi tu prostě pořád zima. Je holt i tady takový to protivně zimní období a stařenky, jak známo, mají rády teplo. Kór po tom mém nočním zoufalém hledání misky WC a mých teplých dek na zemi mého příbytku...
Holt leden, co naděláš, i tady je zmrzlýmu zima. A když přeze mne hodila ustýlající děvčata to jejich studený prostěradlo, co tu používají na přikrytí, jako by nehodily nic. Prostě v tu ránu zase klepu kosu a to fakt nemám ráda. Podlahovka v Radimi mě asi poněkud rozmazlila, tam nikdy nebylo míň než cca 15 stupňů.
Ale od loňska vím, že tu maji na přikrytí i docela příjemné tlusté. Takže dvě deky Ovečky, a bylo teplo. No, tahat si s sebou do špitálu v jižních krajích chlupatou nebo flanelovou by mne fakt nenapadlo. Vzpomněla jsem si na loňský pobyt, vím, že tady je o co požádat, tak jsem o jednu takovou s mými možnostmi mluvy požádala. A slečna pochopila slovo manta, tedy deka, a dostala jsem to, co znám od loňska.
Doma mě hřejí tři Ovečky a tady mi přehodí lajntuch? Se zbláznily, bo co. A vida, po několika minutách mi opravdu přistála na těle teplá manta a pěkně s velkým logem špitálu, ale hlavně s vlastnostmi té tlusté flanelové deky od loňska. Uffff.
A tak jsem si užívala v pohodě, v teple, postižená zatím nevím čím, ale aspoň to, že v teple. Akorát nechápu, proč si o to musím říkat, proč ji nedávají automaticky, pochybuju, že je zima jenom mně. Celou noc jsem si lebedila, no mám holt na stará a poněkud bezmocná kolena ráda teplo. Za mlada mi chlad tolik nevadil. Nějak jsem se, abych tak řekla, pozměnila v nárocích. Ale jak je mi teplo, tak mě nic nevyvede z rovnováhy.
Hrozili mi teď zase tunelem. Jestli se první nepovedl, nebo jestli druhý udělají lépe? Pohoda, v tunelu bylo včera celkem teplo a aspoň mám nějaký program na dopoledne. No, mohli by tam vyhrávat líp. Dva dny jsem ve špitále byla, aniž by se mnou cokoliv léčivého dělali, a teď se skoro předbíhají.
A pak začal ranní úklid. Tak hlavně chňapnout tu teplou mantu, jeden nikdy neví... A málem jsem byla pozdě! Normálně ji slečinka chňapla a chtěla mně jí zbavit. A na výměnu připravenej tam měla lajntuch. Tak to ne! Zabejčila jsem se a opakuje my worm manta jsem se oběma chytila a oběma mýma chabýma rukama rukama držela svých práv na teplo. A byla jsem fakt docela zuřivá, během toho přetahování. A madam se taky nehodlala hned pustit.
No tohle jsem tedy ještě nezažila, aby se personál tahal s pacientem o teplou deku. Když to konečně vzdala, zopakovala jsem jí, že to je moje teplá deka, že je mi tam jinak furt zima. A byla jsem pěkně rozvzteklená... Jednak v přesvědčení, že ať si klidně nechá lajtuch, a pak si nejsem jistá, jestli si něco takovýho smí vůbec dovolit. No, nakonec ze souboje odpadla a teplá deka mi zůstala.
A náhle se mnou škubli a i s dekou jsme frčeli dlouhými chodbami jako včera, fakt zase do toho koridoru, kde mají ten tunel. Takže třetí den pobytu v nemocnici mně nechali přehrát znova tu divnou hudební show v tunelu. Zajímavý, produce furt stejná. Já jsem se nic nového nedozvěděla, čekala jsem jiné vibrace, rytmy, ale nic. Co nového se dozvěděli, co včera ještě nevěděli, páni doktoři, ví bůh. V každém případě jsme se zase přiblížili k mému pokoji, teplou deku jsem měla na sobě, tu jsem si ohlídala.
Žití za firhaňkama...
Takže jsem s pocitem vítěze zamířila na oběd. A tentokrát mne čekal zase kuřecí oběd, což mě zajisté potěšilo. Už jsem zapomněla, jak jsme ho měli, ale jistě jsem chrochtala blahem a všelijak jsem s tím v soukromí mého pokoje dávala průchod všelijakým zvukům. Jsem ráda, že mě u jídla nikdo neslyší, ještě zdaleka neovládám všechny ty trubky, co vedou skrz člověka, a občas je to asi dost koncert. Dá se to vůbec nějak léčit, anebo už budu chrochtat na věky? Ach jo.
Nicméně jsem se s naprostým požitkem věnovala jídlu. A logicky, že to bylo kuře na nějaký fantastický způsob. Akorát jsem si dochrochtala a ukládala se k spánku, když najednou do pokoje napochodoval nějaký mně úplně neznámý mladík a nešel ke mně, ale panebože, k nějaké úplně cizí pacientce, která kde se vzala, tu se vzala, seděla na vedlejší posteli za modrým závěsem, který malý pokoj dělil na dvě půlky.
Neviděla jsem na ni, jen jak se zavlnil závěs, zahlédla jsem něco jako bavlněnou koudel, teda kousek hlavy. Bílé vrkoče, podle prvního pohledu hotová slečna Márplová. Ale v tu chvíli mi hlavu trhala otázka, probůh, kde se tu vzala? To tady byla celý oběd se mnou? A celou moji konzumaci měla hned z prvního plánu v přímým přenosu?
Mladík, který za touhle slečnou Márplovou přišel, se jmenoval Norman. Asi vnuk, hovořili spolu anglicky a zřetelně si hodně rozuměli. Smáli se a živě si ukazovali. O čem šla řeč, z důvodu mé anglické nedostatečnosti netuším, v každém případě se k ní choval moc hezky.
Vzápětí se jí tam navalili další tři lidi, takže jich tam v družném hovoru byly s ní celkem čtyři kusy. Bylo veselo a já jsem na to jen zírala. A že nemůžu mluvit, tak jsem se ani nezapojovala do hovoru, oni si bohatě stačili. A já jsem si jenom uvědomila úplnou novinku, katastrofu mého zraku.
Tahleta paní, co vypadá fak slečna Márplová, tam musela být už od momentu, kdy jsem z toho tunelu dorazila na pokoj. A co je hrozný, já jsem ji fakticky vůbec nezaregistrovala, neviděla. Jak je tohle možný? Nějak se tam vylíhla. Jak je to možný??? To je hrozný, já prostě skoro nevidím. Žádný detaily nevidím. Třeba tváře. Nevidím. Nebo člověka v prostoru. To je dost hnusný...
Je fakt, že ještě doma jsem neviděla Kočku. Jenomže tam mám takovej élent, že mi to nepřišlo divný. Tam se leccos přehlídne. No ale přehlídnout pacientku na vedlejší posteli, to už jsem fakt dost přisleplá...? Sakra, co to s těma očima mám? Jak jsem k tomu přišla? Zase jsem několik dnů neviděla písmena... Kus mrtvice si mě zřejmě hodně oblíbil.
Mladá návštěva postupně z pokoje odešla, starej, así manžel, si že tam někde zůstal. Asi celou noc, pořád jsem ho za těma závěsama slyšela dejchat. Chápu tuhle noc jako přízrak. Nic moc jsem tehdy nevnímala. Vnímala jsem však jak jsou všichni i v chodbě hlasití. A pak to začalo.
Já absolutně nesnáším chrápání a to se teď stalo. A vlastně nevím, kdo chápal. Kdysi jsem spala u kramolínskýho strejdy, kde chrápali oba v páru, a to byl mocný stereo zážitek. Kdo ale vyluzoval tyhle zvuky z vedlejší postele, to fakt nevím, ale byla to síla. Možná proto jsem usoudila, že jsou v té posteli dva.
No, ze spánku pro mne tedy nebylo nic. Neumím si představit, že ta stará, drobná, poměrně křehká osůbka takhle v noci bouří. Chvilku to vypadalo, že už to má (zaplať pámbu) za sebou, pak zase chvilku hvízdala, pak se dala do chrochtání, chvilku jela jak nastartovaný automobil, neumím popsat celou tu škálu zvuků, kterou to stvoření po celou noc vyluzovalo.
No nazdar, tedy jestli tohle bude každou noc, tak to tady vzdám. Na noc zdrhnu. Zatím tedy pámbu potěš... a zlý pryč... Co se mi to s tou vlídnou, tichou nemocnicí, probůh, přihodilo? Všichni tu ve dne v noci řvou jak na lesy, porvali se se mnou o teplou deku a chrápou jak ožralí dragouni, ač jsou dáma. Tohle fakt já nevyřeším. Drsně chrápavá slečna Márplová. To mám fakt dost. Mám fakt o čem přemýšlet. Dobrou noc.
Vložil: Lea Hniličková