JEN KRÁTCE: Írán, poslední cihla ve zdi
05.03.2026
Foto: Pixabay
Popisek: Ilustrační obrázek
Izrael a USA napadly Írán. Oficiálním důvodem jsou jaderné zbraně. Které Írán zřejmě nemá. Zato má fakt hnusnou vládu pomatených, do středověku zahleděných krutých ajatolláhů (při nedávných občanských protestech zabili 30 tisíc lidí), z nichž mnozí již byli bombami, drony a bůhví čím již odesláni do muslimského nebe, kde se veselí se 40 pannami. Jak praví Korán.
Přesto byl režim na toto připraven a tudíž je promptně nahradil. V ulicích Teheránu vládnou Revoluční gardy, sběř, jíž je neradno odporovat; a proto ke změně režimu (zatím, možná) nedošlo. Zatím se válčí v oblacích, do země noha amerického či izraelského vojáka nevstoupila. A kdo ví, zda vůbec vstoupí. Toto se děje již šestým dnem.
Sobotní telefon
Minulou sobotu jsem vstala kolem poledního. Byl krásný, slunečný den. Hodný manžel mně udělal kafe (s tou obludou na jeho výrobu si netykám) a sdělil, že je další válka. Což zjistil při poslechu hudebního Rádia 1 – fakt nejsme takoví blázni, abychom sledovali zpravodajství, sotva rozlepíme víka. Pravidelný pořad Staré poledne se songy let 60. a 70.tých totiž uvádí Tomáš Vydra (snad jediný redaktor bez výraznější vady řeči 😊), jehož manželka ho neplánovaně navštívila ve studiu. Proč? Protože měla onu sobotu, kdy byl Den vzácných nemocí, na což je expertka, hovořit na CNN Prima News (rádio a televize sídlí ve stejném baráku), jenže jí vyhodili s tím, že válka. Což Tomáš Vydra hned sdělil posluchačům, jak je na rodinném, domáckém Rádiu 1 zvykem.
Volám obratem Štěpánovi Chábovi, abychom se poradili a vůbec. Toho jsem chytla v Němcích, zajel si přes kopec na nákup (ceny potravin se již prý vyrovnaly českým, cigarety jsou dokonce dražší, kvalita je ale stále vyšší než u nás). „Já to psát nechci, já se v tom blízkovýchodním bordelu moc nevyznám. Navíc bych asi moc stranil Izraeli,“ řekl po chvilce přemýšlení, neboť ani on do toho okamžiku nic netušil. Souhlasila jsem s ním do puntíku, včetně toho Izraele.
Jenže mně to celých šest dnů hučí v hlavě. Není to zdaleka jediná válka, jež se právě vede, ani ta největší (i když, jak měřit „velikost“ války? Těm padlým je to asi fuck, ať jsou jich tisíce nebo miliony), tak co mi na tom tak vadí?
Ještě zajímavost pro ty, kdo čtou pravidelně Komentáře Štěpána Chába. Tak ten onu sobotu ještě pravil: „Říkám to poprvé v životě, ale zaplať pánbu za EU, aspoň se tu v Evropě nezačneme mlátit.“
Válka je vůl
Já se prostě bojím. Válka je vůl. Vždycky. Každá. Za totáče nás ve škole učili, že války jsou dvojí, spravedlivé a nespravedlivé. Jelikož je mi 64 let, již vím, že to obvykle bývá složitější. Ve spravedlivé válce se dějí nespravedlivé věci a naopak; mnoho válek je pak opravdu těžké zařadit do kolonky. A mrtví? Pusťte si Krylova Neznámého vojína. A slavný starý song od skupiny Synkopy 61: „Napsal si někdo, na starej kůl, prostinkej nápis, válka je vůl. Před kůlem stojím, čepici smekám, v očích mám slzy a pak si klekám.“ Nebráním brutální ajatolláhy ani válkychtivé Putiny a Trumpy. Můj důvod je jiný.
Another brick in the Wall
Celé mi to docvaklo další den při usínání – znáte to, jak se vám v hlavě mele všechno možné? Stejně jako Harry Potter neumím dokonale vyprázdnit hlavu… A v té mojí zněl jeden slavný song od Pink Floyd, z jejich 11. studiového alba z roku 1979, jehož duchovním otcem a téměř výhradním autorem byl basák a zpěvák Roger Waters.
Ta píseň je o zdech mezi námi, mně se ale vybavila úplně jiná zeď. Ta, kterou jsme se pokusili vztyčit po úděsné druhé světové válce, aby již nikdy k ničemu podobnému nedošlo. Ta zeď není a nikdy nebyla dokonalá, cihla po cihle se drolila při každém válečném konfliktu – Vietnam, Afghánistán… Nicméně, stojí. Vypadá staře, omšele, polorozbitě, přesto se jakž takž drží. Která ale cihla, jíž ledabyle vyndáme z konstrukce, bude poslední, co tu zeď držela?
Každou další válčičkou (tuto zmíněnou pěkně popsal Petr Fischer 2. března v Přítomnosti: „Právem na svobodu Íránců najít si či zvolit si novou legitimní vládu, která své obyvatelstvo masově nevraždí a nevydírá, omlouváme překročení mezinárodního práva. Opět se bombarduje a zabíjí ve jménu spravedlnosti, za vyšší princip mravní, řekli by Češi, kteří ze své popkultury vědí, že „vražda na tyranovi není vraždou“.“) strháváme zeď konsensu, že válka je až opravdu to poslední, k čemu se uchýlíme, když už žádné diplomatické prostředky nefungují. A pak začnou být - opět, jako po většinu lidských dějin - války více méně legitimním způsobem řešení konfliktů... „Všechno, co říkám, je, dejme šanci míru,“ zpíval John Lennon.
Zhasněme morální majáky?
Koukám, že místo věhlasných politologů si beru za autority rockery. Což bude asi tím, že jsem ty tlusté politologické svazky nečetla, konec konců, nikdy jsem netvrdila, že jsem bůhvíjaký intelektuál… Na závěr si dovolím ocitovat ještě jednoho komentátora, Ondřeje Neffa aka Astona, který ve svém Neviditelném psu mj. napsal: „Zhasněme morální majáky, realita je bez nich lépe vidět: svět byl nebezpečný i před dnešní sobotou, teď je ještě nebezpečnější. Přestaňme napravovat svět, protože voda stoupá a máme ji zrovna po okraj bot. Vzpamatovat se musí národní státy a ve shodě a spolupráci obnovovat hospodářský výkon a souběžně posilovat obranu. Ukrajina a teď Írán jsou pro svobodný svět budíček. Kéž by nás probudil. To by byl nejlepší výsledek války, která právě začala.“
Ano, souhlasím, jen – já se prostě bojím té poslední cihly.
Vložil: Anička Vančová