Velmocenské tažení non plus ultra. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Donald Trump

Bombardování Íránu. Velmocenské šachy, které se nám naplnily proxy konflikty na několika frontách. Mediálně vítězí, zatím, Donald Trump a jeho zdánlivě chaotické jednání.

Proč je to, zatím, vítězství Donalda Trumpa?

Donald Trump rozkopal Číně i Rusku Venezuelu. A to bleskovým úderem, který porušil všechno možné, od dobrých mravů až po mezinárodní řád. Ale přesto tam jdou vidět jistá pozitiva. Venezuelané slavili, že se zbavili drogového bosse, který jim zasedl prezidentský úřad. Teď ve Venezuele probíhá příprava na propuštění politických vězňů. A režim, který má tisíce politických vězňů, je prostě nemocný.

Do Venezuely Čína nainvestovala desítky, ne-li stovky miliard dolarů. Rozlézala se Spojeným státům u podbřišku. Venezuela byla tradiční spojenec Ruska. Teď už není. Nebo alespoň ne tolik a ne tak jednoduše.

Podobnou situaci můžeme sledovat u úderu na Írán. Pro Rusko a Čínu byl Írán strategickým partnerem jak u dodávek energií, tak i u dodávek zbraní. Do tohoto spojenectví nyní Donald Trump hodil vidle. Reakce Číny a Ruska? Nic, co by stálo za zmínku. Zatím.

Zajímavá v tomto ohledu je reakce Indie, o které informovala ve svém podcastu Ilona Švihlíková. Indie se přiklonila ke Spojeným státům, čímž, jak vyvozuje paní Švihlíková, vlastně nevratně poškodila uskupení BRICS. Pokud je to tak, pak Donald Trump zaplácl několik much jednou ranou. Jen konstatuju, nehýřím nadšením. BRICS se stavěl proti USA jako v lecčems lákavá alternativa. Jenže je tu otázka ropy. Po vypuknutí války v Íránu skokově vyskočí cena ropy. Kdo na tom bude těžit? Rusko, protože hlad po černé krvi bude obrovský. A to Indii může vystřízlivět. 

Trumpa může jeho válečnické dobrodružství brzy bolet u té lokální, vnitroamerické politiky. Na podzim čekají USA volby a voliči Donalda Trumpa se můžou cítit zrazení nynější činností Bílého domu. Trump před prezidentskými volbami sliboval, že přesně tuhle politiku globální expanze zastaví, nebude rozjíždět války, bude je zastavovat. Dělá opak. A to může na podzim vést až k tomu, že Trumpovi Republikáni ve volbách pohoří. A to by zase znamenalo, že Trump se z mocné neřiditelné střely stane zase bezmocnou žížalou na háčku permanentního volání po impeachmentu. Trump potřebuje, aby válka v Íránu proběhla rychle, efektivně a přesně podle jeho plánů. A tady je velká pravděpodobnost, že začne platit ono zatím. 

Samotné Spojené státy se totiž výrazně oslabily proxy válkou s Ruskem na Ukrajině. A Trumpovu válečnému amoku může dojít střelivo. Mají USA dostatek zásob zbraní a munice na vedení druhé fronty proxy války? Neukously si příliš velký kus, který může zpočátku vypadat jako vítězství, ale povede k pomalému pádu? Čtyři roky USA bezprecedentně, stejně jako Evropa, lifrovaly zbraně, munici i vojenské vybavení na Ukrajinu, která je v tom válečném ohňostroji nelidskosti vystřílela. Evropa má prázdné sklady. Spojené státy je mají plné? Vypálit střelu Tomahawk trvá chvilku, svou vražednou parádu při výbuchu udělá za moment. Jak dlouho trvá vyrobit další? Také tak rychle? 

Přičemž nám tady visí jeden vykřičník. Rusko přešlo na válečný průmysl. To Spojené státy neudělaly. Může tu být jistý nepoměr sil. Když k tomu připočítáme sice trpělivou a zdánlivě klidnou Čínu, ale Čínu s arzenálem a technologiemi, může se nám ta šachovnice povážlivě naklánět. Čína není tak americky velkohubá jako Trump. Tiše čeká. Nedělá politiku pro média, nepotřebuje se podbízet voličům. A kroky USA u vlastního podbříšku jistě sleduje s krajní štítivostí.

A Spojené státy prohrávají zápas o vlastní dominanci. S Ruskem válku na Ukrajině nevyhrály. Spíš naopak. Vždyť se koukněme na poslední čtyři roky, kdy prakticky celé NATO v čele s USA lifrovalo zbraně Ukrajincům, Rusko přesto neprohrává. Spíš naopak. Prohra pro USA jako vyšitá. Írán je bojiště proti Číně. Tam mají USA jednu slabinu. Evropu. Ta je v postoji k tamnímu vražednému dobrodružství rozbitá. A malá zvláštnost. Koukněme na dron, který zaútočil na britskou vojenskou základnu na Kypru. Co to je jiného, než snaha zatáhnout váhajícího spojence do války? Že dron vypustil Írán? Proč by to, pro boha, dělal? Proč by útočil na základnu země, která od konfliktu dávala ruce pryč a tím se vlastně stavěla na stranu Íránu? Nebo lépe, nestavěla se proti Íránu. 

Pak je tu samotný Írán, který je... nevyzpytatelný. Po vybombardování vládních budov je paralyzované nebo mrtvé vedení země, ať bylo jakékoliv, a vojenské operace řídí kdo? S kým se bude vyjednávat příměří? A co íránské drony, které, mám pocit, pomohly zvrátit válku na Ukrajině ve prospěch Ruska? Už teď citelně zatápí Izraeli i USA. Na čí povel jsou vypouštěny? Není Írán vlastně už teď v jakési necentralizované guerillové válce, kterou ty naše velmoci v průběhu dějin nikdy nevyhrály a na kterou se Írán dlouho připravoval? 

Z něčeho takového se bude Trumpovi velmi špatně couvat. 

Zazněla i výzva Izraele a USA dovnitř Íránu, aby se civilisté vzbouřili a svobodu si na ulicích vyvzdorovali. Ano, při prvotním bombardování mnozí civilisté v Íránu jásali. Jásají stále? Protože Írán se vlastně dostal do neřízeného chaosu, který ovládají prorežimní buňky, gardy. Ty mají pod palcem veškeré zbraně v zemi. A umí je očividně použít. Pomůžou tam nějaké pouliční protesty? Nekoukáme na tamní režim zase naší optikou? Tedy bez pochopení? A neovládne tamní společnost spíš strach, než revoluční duch? Tam by ta revoluce sametová nebyla. Vyjít teď s transparentem v Teheránu se tak rovná sebevraždě. Skutečně se Izrael s USA domnívají, že Íránci chtějí spáchat hromadnou sebevraždu? A ano, část veřejnosti by klidně do ulic vyrazila. Ale jak velká? A jak velká je síla režimu loajálního davu? Když se v ulicích slavilo zabití Chomeneího, naše média o tom hovořila v superlativech. Zapomněla ale ukázat dav, který v ulicích neslavil, ale sliboval pomstu. 

Teď k otázce dvojího metru, kdy jedna velmoc může to, co druhé není dovoleno. Jak to, že USA mohou preventivně napadnout svrchovaný stát, ale Rusko stejně preventivně napadnout svrchovaný stát nemůže? Žijeme v éře budování sfér vlivu a moci. Doposud byly na koni Spojené státy. Jestli se tam udrží, o to se hraje teď a tady. 

Je na tom něco k radosti? Není. Je patrné, že ti naši mocní se stále neumí domluvit jinak, než mlácením kyji po hlavách. Po hlavách těch dole.

Kéž by pánbu dal, a Íránci měli klid na život. Klid od tamního režimu i od zájmu velmocí.

Protože ten je vždycky smrtící. 

Vložil: Štěpán Cháb