To bude rodeo, samý překvápko. Seniorka jede na jih
01.03.2026
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Optimismus ze špitálu...
Pobyt v nemocnici nelze považovat za luxus ani snad za něco, bez čeho bych nemohla být.
Jo, jsou tu hodní. Nenutí mi zatím nosní sondu? To bych snad i zdrhla. Zatím jsem neviděla ani náznak tohoto mučicího náčiní. Zatím jediné, co mi v nějaký ne úplně střežený moment aplikovali, je čůrací hadička. OK. Nic se mnou zatím jinak nedělají, tak jsem holt poněkud podezřívavá.
Taky musím přiznat, že jsem v tomhle špitále nějak moc často. Ale pokud nepřijdou s nosní sondou, bude to alespoň trochu dobrý. Protože vařej tady skvěle, takhle bych se doma nenajedla, co si tak pamatuju, tak aspoň to by mělo být ok.
Myšlenky na moji zase opuštěnou kočičí lásku mě poněkud kruší. Ale je tam u ní na skok kamarádka, tak snad se dostane, kam potřebuje, a ani hlady nebude. Ovšem ves, ve které ona kamarádka bydlí, je ode mne 40 kilometrlrů, což přeci jenom není zrovna přes ulici.
Pouliční Kočku se od smrti Bastet snažím dovést k tomu, aby mi věřila, aby se mnou sdílela domov. A teď jsem od ní zase zrádně zdrhla. Utekla jsem od ní akorát ve chvíli, kdy mi po těch letech, co žije tady poblíž, zřetelně říkala, já jsem tvoje. No a já jsem zase na vandru.
Člověk jako institut, jako parťák je hrozně nespolehlivej. Jsem poněkud naštvaná, ale na sebe a na můj chatrnej zdravotní stav. A samozřejmě je to jenom můj problém. To zvíře s tím umí bejt úplně v pohodě. Já s tím mám problém.
Do mých vesele neveselých úvah náhle pronikla informace. Ajajaj, zdá se, že budu mít dneska extra hudební produkci. V tunelu. A to teď, no, přibližně hned. Jakýsi zřejmě úkolem pověřený jinoch škubnul s mým ležatým vozejkem, přesněji s postelí, přerušil moje truchlivý úvahy a unáší mě kamsi dlouhými chobami. A aha, tam kdesi je asi ten tunel. Už před rokem jsem tady tuhle divnou hudební produkci absolvovala.
No aha, asi to nebude tak hned, hoví si nás tady porůznu ležatých víc. Čtyři nebo pět kusů tady v chodbě čeká. Jak jsem dlouho čekala a lautr nic se mi ani se mnou nedělo, snažila jsem se vymyslet, co jim je. S čím jsou tady.
Drsný na tom je to, že mi připadá, že já jsem tu asi ze všech nejmladší kus. A nejzchátralejší. Skoro průsvitnou babičku kolem mne vezou, tý je snad devadesát. Usmívá se. Vypadá živějc než já, ach jo. Člověk tu leží jako neužitečná mrtvola, nojo, zdrhnout odtud nemůžu, tak počkám, tak ať dělají, co umějí. Třeba to k něčemu bude.
Náhle přišel chasník, který mě vyřadil z té fronty a přesunul mě mezi lajntuchy o kus dál. A taky mi sdělil, že se teď nesmím vrtět. Smál se, že mi pustí něco pěknýho, a když se mi to nebude vůbec líbit, tak že musím stisknout tadyten kolík, a že to přeruší, kdyby se to nedalo vydržet... Že se mám připravit a že ta produkce bude trvat 20 minut. Jo, takže hurá do tunelu.
...řeknu vám, výhled nic moc
Hudební produkce zcela elektronická, po hudební stránce děsná. Proč do toho nepouštějí třeba Mozarta? A nebo aspoň Brahmse... No, tady holt si člověk nevybere. Věřím, že už jste to no někdy absolvovali, takže mi rozumíte. No, nic moc zkrátka.
Snažila jsem se o komentář. Kdybych mohla mluvit, tak bych jim tu produkci aspoň trochu zkritizovala. Nit bych na nich nenechala suchou... Jenomže ta mrtvice jako by se mi nějak vrátila. Tam, kde už jsem byla schopná slov, tam mi vznikla zase ta divná vata. Neovládám jazyk a bez něj si nepokecám. A co se mi stalo s očima, to je úplně hrozný. Vidím jenom hmotu. Žádné detaily, jako tváře, kytičky a tak. No nevím, co s tím budou dělat.
Po elektronickém vybombardování všech truchlivých myšlenek z hlavy, to jest když produkce skončila, jsem byla zase uchopena něčíma silnýma rukama a stěny, okna i výtahy se daly na pochod. Copak mě teď asi čeká? Ach jo.
Cesta na pokoj byla rychlá. A co bylo nejlepší, čekal mě oběd. A zdejší oběd, ať je to, co je to, je pokaždé zážitek. Nebýt mých kočičích závazků, vydržela bych tu klidně měsíc. Jako v lázních.
Takže co? Báječně upravené, skvěle ochucené kuřecí rizoto, ale bože, po tom strachu daj-li nedaj-li nosní sondu, co?, tak tohle byla fakt odměna za všechna v tomhle čase prožitá utrpení. Ideální velikost kousků kuřátka, hrášku, kukuřice, mrkvičky, i ta rejže tak přesně udělaná... Voňavý, šťavnatý, ideálně teplý, ale božínku, to bylo po tom všem za ty dva dny, prožitý v napětí, tak dobrý...
A ještě kamarádi mi do toho přijeli a nic nedostali, jsem lakotná... No prostě ideální odpolední domácí pohoda. Fakt jsem si pošmákla. A měla nádhernej mejdánek pro jednu vycukanou babu. Barák s mým bordýlkem prej neutekl, hlavně Kočka prej je v pořádku, papá, takže vidím, že dneska budu klidně spát, chrupkat jako jezule.
Jak málo mi stačí ke štěstí. Jo, ještě bude večeře. Na návštěvách je smutný to, že vždycky vypadnou z objektu tak, aby nerušily. Moc brzo. Možná můj subjektivní dojem? Asi...
Ale když už svátek, tak úplně. Nás Čechů je tady celý hejno. Takže ještě mi přijel jeden návštěvník, taky Čech, co už tady ale žije léta na konci vesnice. A donesl nějaké vitamíny. A neumíte si představit to blaho, co jsou za takovéhle situace veliké šťavnaté a červené jahody, které tady mají. Takže jsem měla po tom tunelu takovou výraznou, morální i chuťovou kompenzaci. Sakra, proč já z nemocnice vždycky tak utíkám? Co mi tady chybí? Dyť se tu mám po čertech dobře.
Jo a co bylo nakonec k večeři? No nějaká přírodní rybička, zase skvěle přírodně ochucená byla, a aby se tam nebála či nestyděla, tak dostala společnost. Teda já jsem dostala, ještě čerstvý horký jablíčko v županu. Boží. No sen, co nevymyslíš.
Vložil: Lea Hniličková