JEN KRÁTCE: Ukrajina; pohled, který se líbit nebude
27.02.2026
Foto: Se svolením Člověk v tísni
Popisek: Současná válečná Ukrajina
Upřímně, nelíbí se ani mně... Nechala jsem trochu odtéci pěnu dní, kdy mainstream i stát a jeho organizace oslavily ubohou, válkou zbídačelou, avšak stále na nohou stojící Ukrajinu – trochu to připomínalo nepovinně povinné oslavy za totáče (všude vlajky, každý politik měl Ukrajinu v ústech, jen ten umělecký dojem - čpí to na sto honů politickou povinností). Ukrajina je v módě stejně, jako býval v devadesátkách Tibet; kdo si dnes vyvěsí jeho vlajku 10. března – přitom na čínské okupaci této mírumilovné země se za posledních 70 let nic nezměnilo?
Více než stát převážně hubou Ukrajině pomáhají obyčejní Češi svými od úst utrženými korunkami, jak už to tak chodí – třeba veleúspěšná sbírka na generátory pro mrznoucí Ukrajince ve mně opět vzbudila příjemný pocit tepla u srdce a hrdosti na své spoluobčany. A protože první obětí každé války je pravda, dala jsem přednost kolegovi Kolocovi, kterého neskutečně štve jednostranný pohled a vzal si za své dělat z propagandy opět skutečnou, živou, nečernobílou historii. A teď tedy přicházím se svou troškou do mlýna já, ale obávám se, že optimismu tu mnoho nenajdete.
Kolik zmařených životů je dost
„Obracím se na vás dnes nikoli především jako na protivníka. Obracím se na vás jako na člověka, který velmi dobře ví, že žádná velmoc nemůže vyhrát válku proti realitě,“ začal svůj projev v OSN, adresovaný Lavrovovi, ministr za Motoristy Macinka. „Dočasně můžete kontrolovat území. Dočasně můžete ovládat narativ. Můžete vytvářet a řídit propagandu. Ale nemůžete ovládnout čas,“ dodal.
„Rakety nejsou argument. Vaše rakety považuji za fyzické přiznání vlastního selhání,“ řekl také Macinka s tím, že podle něj není největší sílou supervelmoci válku začít, ale válku ukončit. „Po čtyřech letech by svět rád slyšel jednoduché odpovědi: Jak vypadá vaše vítězství? Kolik zničených měst je dost? Kolik zmařených životů je dost? Protože pokud vítězství nemá jasný konec, pak to není strategie. Je to cynický autopilot,“ řekl ministr v projevu, který od něj jednak nikdo nečekal, druhak je… prostě krásný, citlivý, dobře napsaný a ano, pravdivý. Jenže…
Overtonovo okno na petlici
Víte, co je to Overtonovo okno? Jinak se mu také říká okno příležitosti… Pomůžeme si, jako vždy, Wikipedií, solidním to zdrojem: „Je to oblast myšlenek, které lze tolerovat ve veřejné diskusi. Termín vznikl podle autora této myšlenky Josepha P. Overtona, který tvrdil, že úspěšnost nápadu v politice závisí spíše na tom, zda spadá do okna, než na preferencích konkrétních politiků. Podle Overtonova popisu zahrnuje okno ideje považované v současnosti za politicky přijatelné a které může politik prosazovat, aniž by byl považován za příliš extrémního a mohl tak získat nebo udržet veřejný úřad.“
My, Čechoslováci, jsme měli kliku z…, no vy víte z čeho, když se nám okno příležitosti otevřelo po první světové válce (a ano, Masaryk a legie na tom měly velký podíl) a vznikla samostatná republika. Též po druhé válce, kdy jsme si prosadili odsun Němců (k tomu si zanedlouho dovolím další Jen krátce). Potřetí se okno otevřelo dokořán v listopadu 1989. A kdo jen trochu zná ruské dějiny, ví, že to byl jednoduše mirákl (a že bychom si toho pokakaného štěstíčka měli více vážit a nekaňhat vše, na co vložíme pac, a to již od vzniku samostatného Česka, o tom žádná).
Kdy ale bylo okno příležitosti doslova zatlučené hřebíky, to byl srpen 1968. Ano, my se vojensky nebránili, ale i kdybychom to udělali, vzhledem k tehdejší geopolitice by nám to s největší pravděpodobností nebylo nic platné – mocnosti, USA a SSSR, si rozdělily svět a vzájemně si do zelí nelezly. A stejná situace nastala dle mne teď s tím, že jako třetí mocnost se vyprofilovala Čína.
Nelze ignorovat realitu
A právě proto si myslím, že Ukrajina teď nemá šanci vstoupit do evropského prostoru, i kdyby se na hlavu postavila. Nikdo jí v tom nepomůže, což vidíme dnes a denně v Bruselu i Washingtonu, kde se protestuje – převážně hubou. Její jediná možnost je – podle mě - uhrát co největší samostatnost, byť bez Krymu a zřejmě i Donbasu a zabránit, aby se stala loutkovou zemí Putina jako je Lukašenkovo Bělorusko.
Zní to hrozně, že? Obávám se ale, že to je současná geopolitická realita s takovým sousedem, jako je Rusko, které je po staletí stejné, carské jako komunistické nebo kapitalistické. Imperialistická velmoc s územními choutkami, kde Gorbačov a perestrojka byla naprostou výjimkou.
„Nelze ignorovat realitu,“ napsal můj duchovní guru, nyní spisovatel Štěpán Kopřiva. A ta realita je holt… dost často ošklivá, nespravedlivá, drtící. Více by mohli vyprávět třeba Kurdové s tureckými a irácko – íránskými sousedy, kteří se svého samostatného Kurdistánu nedočkali ještě nikdy. Též na další samostatnost Tchaj-wanu (ve jménu „velké Číny“) bych si teď do Alwyn Sazky vsadit nešla.
A co zbývá? Asi jen ty vlajky, přesto, co jsem shora psala, symboly jsou důležité. A čekání. Až se Overtonovo okno zase začne otevírat.
Vložil: Anička Vančová