Císař nám dal parlament. A země začala prosperovat

Foto: Wikimedia Commons / Böhringer Friedrich – Vorarlberger Landesarchiv, curid=2879381

Popisek: Úryvek úvodní strany textu Únorové ústavy

ČASOSBĚR: Narativ je dneska celkem populární slovo, které ve skutečnosti může znamenat báji, pověst nebo jiný příběh. Někdy z pohledu faktů dost problematický. Už na gymnáziu, ještě než jsem začala historii studovat, mi přišlo, že naše dějiny jsou spletitější než tradovaný národní příběh o hrdém vzdoru proti katolictví, utrpení pod Rakouskem a udatném Národním obrození.

Historie není takto lineární. Spíš je to strom s košatou korunou, rostoucí z kořenů, ale beroucí si  živiny ze současného světa. Strom devatenáctého století mi právě proto vždy přišel jako ten snad nejkošatější. Mnohokrát už jsem vzpomínala na technické vynálezy a podnikatelské příběhy, které během „století páry“ proměnily svět.

Ale historie devatenáctého století je díky mimořádné společenské dynamice spojena i s jednou institucí, která by se s nadsázkou dala také zařadil mezi velké vynálezy doby. A i když to možná někoho překvapí, já si do galerie století troufám zařadit i tento „vynález“, nazývaný  parlament.

Ten příběh se začal psát už na přelomu století ve Francii, když se v revoluci osvobodila od absolutistické nadvlády nejvyšší a nejbohatší vrstvy. Všichni si chtěli být rovni, říkali si „občané“, ale vzali to tak radikálně, že to nakonec pod gilotinu přivedlo nejen „občana Kapeta“, do té doby známého jako král Ludvík XVI. z rodu Kapetovců, ale také stovky jeho spoluobčanů, včetně těch, kteří kola revoluce roztáčeli.

Zemi rozloženou politickým experimentem se pokusil dát dohromady jeden vzrůstem malý geniální vojenský stratég, ze kterého charisma tryskalo takovým způsobem, že by za ním šla jeho armáda i do pekla a v čase sociálních sítí by bořil rekordy. Více než deset let si Napoleon Bonaparte úspěšně podmaňoval Evropu, včetně rakouského císařství, které se s ním zkusilo dohodnout tradičním způsobem habsburského rodu a nabídlo mu jedno z arcivévodkyň jako nevěstu.

Následující desetiletí můžeme přeskočit, absolutisticky spravovaná vídeňská monarchie několikrát zkrachovala a lidé se začínali čím dál více bouřit. Vše velmi spektakulárně vybuchlo v roce 1848, kdy dynastie čelila revoluci abdikací císaře Ferdinanda a jeho nahrazením mladým synovcem Františkem Josefem. Mladý, pohledný a energický panovník, který na trůn nastupoval v osmnácti letech, je znám hlavně skrz svou love story s bavorskou princeznou Alžbětou, zvanou Sisi.

Ten příběh se však odvíjel zcela jinak, než vypráví legendární filmová trilogie, která má ve Vídni dokonce vlastní muzeum. František Josef I. se vyznačoval pracovitostí až pedantského stylu, Alžběta se vyznačovala rozhazováním peněz. Manželství fungovalo od jisté doby prakticky odděleně, zejména proto, že císařovi minimálně od konce padesátých let přerůstala jeho říše přes hlavu.

Když nastupoval v roce 1848 na trůn, byl rakouský panovník vnímán jako absolutní vládce, bez něhož se v podunajské říši nepohne nic. Za jeho předchůdce měl kancléř Metternich výhodu, že mu císař přezdívaný „Dobrotivý“ podepsal prakticky cokoliv, mladého Františka Josefa zase dost výrazně „vedla“ jeho maminka, arcivévodkyně Žofie. Myslím, že v jejím zobrazení jako tvrdé dámy, vládnoucí pevnou rukou celém dvoru, se filmy Ernsta Marischky docela blížily realitě.

Po revolučních událostech roku 1848, kdy probíhala povstání po celé monarchii, bylo třeba říši zklidnit. Způsob, jakým to bylo provedeno, je dodnes znám jako Bachův absolutismus. Silvestrovskými patenty z 31. prosince 1851 byla zrušena ústava z roku 1849, řečená Březnová. V jejím pojetí byla říše centralizována, zrušeny byly historické země jako samosprávné celky, ale obsahovala jednu důležitou věc: Základní práva. Svobodu vyznání, projevu a spolčování.

Ministr vnitra Alexander Bach tento experiment uzavřel a vytvořil v podstatě policejní stát. Kladl důraz na byrokracii, armádu a policii, o jejichž moci tak krásně veršoval Karel Havlíček. Toho v podstatě internovali do  rakouského Brixenu. Bachův režim nebyl tak brutální jako totality dvacátého století, ale spokojenost s ním určitě nepanovala.

Zejména když Rakousko začalo ztrácet prestiž i na mezinárodním poli. V sousedním Prusku mu vyrostl ambiciózní konkurent, jehož kancléř Otto von Bismarck snil, že pod hohenzollernskou korunou sjednotí rozdrobené Německo. Rakousko, do té doby nejmocnější z německých zemí, se mělo smířit s podřadným postavením.

Všechny průšvihy se spojily v roce 1859, kdy se monarchie dostala na pokraj kolapsu. Po prohrané bitvě u Solferina, kde chtěl císař zpacifikovat své italsky hovořící poddané, skončil ministr Bach, i když to opravdu neproběhlo jako v netflixovém seriálu Císařovna, kde v příběhu sehraje zásadní roli jistá dvorní dáma. To jen když jsme u těch bájí a pověstí, jinak se na tuhle kostýmní podívanou i docela dá koukat.

Ve Velké Británii i západní Evropě v té době už mílovými kroky probíhala industrializace, města se ohromujícím tempem propojovala železnicí a kolem vyrůstaly obrovské továrny s kouřícími komíny. Britská královna Viktorie se svým osvíceným manželem Albertem byli ve své zemi milováni tak, že si o tom ostatní evropští panovníci mohli nechat zdát. I díky tomu, že britská konstituční monarchie po několika revolucích dávala panovníkovi velmi malý prostor zasahovat do hospodářských nebo politických záležitostí. 

I ve Vídni císaři začalo docházet, že pokud má monarchie přežít, musí něco změnit. A tak uzrál čas na Říjnový diplom. V prohlášení z 20. října 1860 se poddaní mohli dočíst věci donedávna nepředstavitelné. Jejich vládce František Josef I. se navždy zříkal absolutistické formy vlády. Vzdal se zákonodárné pravomoci, zřídil Říšskou radu a dal pravomoci zemským sněmům.

Ale také v prohlášení v mnoha věcech mlžil, jak se dalo. Text se dal vykládat jak federalisticky, tak centralisticky. Císař zdůraznil specifické postavení Uherského království, protože odbojní Maďaři měli s Vídní velmi zvláštní vztah a dokázali pro sebe obvykle získat více, než jiné národy. Ale to nesnižuje význam změn, jednalo po téměř deseti letech o velkou revoluci.

A pro zastánce absolutismu mělo být ještě hůře. 26. února 1861 byl po protestech vydán Únorový patent. Označovala se tak ústava Rakouského císařství. Ministr Anton von Schmerling, díky němu můžete zaslechnout i označení Schmerlingova ústava, dokument vyhlásil s platností celé území císařství.

I tato ústava byla „oktrojovaná“, což pochází z německého „oktroyieren“, v překladu vnutit. Tak jako předcházející texty byla totiž vydána z rozhodnutí panovníka, bez projednání a souhlasu v parlamentu. Tato „ústava z vůle panovníka“ patřila v devatenáctém století ke svérázům habsburského císařství, ale i dalších evropských monarchií. 

Přes poněkud problematický způsob vzniku byl únorový patent v našich dějinách významným předělem. Především byly naplněny sliby panovníka z Říjnového diplomu a vláda definitivně proměnila v konstituční monarchii. Panovník již nevládl sám, zřídila se dvoukomorová Říšská rada, která se stala se základním zákonodárným orgánem monarchie. Obnovena byla zemská zřízení, a i ona měla své zákonodárné orgány, zemské sněmy.

Ale i tento dokument ponechával fanouškům absolutismu zadní vrátka. Vlna odporu se zvedla především proti paragrafu 13, který umožňoval vládě vydat zákon bez součinnosti s poslanci. Dalším zklamáním byl fakt, že v Únorové ústavě nebylo ani stopy po náznacích o federalizaci, které bylo možné číst z Říjnového diplomu. Jela se tedy tvrdá centralizace, vše podstatné se stále rozhodovalo ve Vídni.

Přesto lze Únorový patent považovat za základ našeho parlamentarismu. Nešlo jen o to, že česká politická reprezentace udělala své první zkušenosti s parlamentní prací, můžeme zde hledat také první náznaky samosprávy, které vedly nakonec k tomu, že si národy monarchie poprvé vyzkoušely, že si své věci zvládnou spravovat samy. A formulovaly svou touhu po sebeurčení.

Jako historika hospodářství mě vždy fascinovalo, jak se v druhé polovině 19. století prolínal politický rozvoj císařství s vývojem v ekonomice. Ve chvíli, kde se politická reprezentace císařství vzdala absolutismu, znamenalo to pro hospodářství ohromný impuls. Právě ve druhé polovině 19. století se České království stalo nejprůmyslovější částí monarchie, což do budoucna zadělalo na úspěch Československé republiky jako exportního šampiona.

A všechno to začalo v únoru 1861 jedním naoktrojovaným patentem.

Vložil: Radka Vosáhlo