Jako Fénix z popela? No, nevím... Seniorka jede na jih
15.02.2026
Foto: Se svolením Ley Hniličkové (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Teplé deky byly ode mne v propastné, přímo nedozírné vzdálenosti asi dvou metrů
Spíš se hrabu jak stará bába z koksu...
Některé zážitky si člověk uštědří, a pak už se jen s tím, co získal, vyrovnává, protože mu holt nic jiného nezbývá. A tak jen zírá, jak se to divně vyvíjí. Fénixe si představuju jako elegantního tvora, takže to, co jsem já předváděla a ještě předvádím, to bude spíš ta bába z koksu. Nebo jestli to nemá stejný půvab jako bába z roští.
Takže se pokusím podat podrobnou zvěst o tom, co to tedy vlastně bylo. Jo. Tedy stručně řečeno, pěkně jsem se tu zase vyválela. To v mém případě není nějaká neočekávaná novinka. Válívám se občas a někdy i dost nerada. Teda pokud někdo bystře přichvátá a zvedne mne, tak hodně děkuju, zvedat zrovna mne, teda nic moc.
Tentokrát to bylo o tom, že jsem se prostě zřítila a vůbec nemohla vstát. V noci, cestou na záchod, na který jsem ale vůbec nemohla dojít. Klepaly se mi nohy, normálně mě zradily a práskly se mnou naprosto necitlivě, čelem k masám. Naštěstí na textilní běhoun, takže přistání aspoň nebylo tak tvrdé, ale i tak stálo za to. Pěkně se mi zajiskřilo před ciferníkem. Njn.
Snažila jsem se dost beznadějně doplazit do svého vytouženého bílého místa, do té malé mistnůstky, ale nešlo to. No a tak to tedy ještě po chvíli marného boje s končetinama šlo zkrátka ven. Řečeno s klasikem, přece si nenechám vyvalit bok. Ale bylo to s pocitem absolutní porážky.
Na koberci byla, sakra, docela zima, ale teplé deky byly ode mne v propastné, přímo nedozírné vzdálenosti asi dvou metrů. Moc bych na ně chtěla dosáhnout, ale to se budu ještě muset pořádně zasnažit. Jinak mne to plazení po dost zaneřáděným běhounu silně nasíralo, protože nebylo vidět konca kraja, bylo to ve tmě noci blbé a prostě nedůstojné.
Tak především, s tímhle nic neudělám. Jsem stále naživu, v situaci nic moc teda a taky pořád v akci. No, fakt jsem tam neležela jako hrouda hnoje. Akorát jsem to pořád měla o tom, že jsem se snažila i přemýšlet, co je tohle zase za novinku v mém postavení. Teda spíš položení...
To se to tu píďalo...
A když jsem se zamýšlela, co to je, musela jsem si přiznat, že teď a tohle je hodně veliký průšvih. Přestávala jsem totiž vidět. Jako by se mi přes oči natáhla hodně hustá, jemná síť jako proti hmyzu. A přes tu jsem najednou viděla svět. Úplně jsem přestala vidět detaily. Na všechno jsem třeštila oči, ale všechno jsem viděla jen v hrubých obrysech. Doufala jsem, že mrknu a zase uvidím svět, jakej je. Ale prd, zření se nevrátilo.
Nelze neříct, že mě to deprimovalo, ale měla jsem na práci cosi důležitějšího. Ležet jak mrcha, to můžu pak. Až se mi podaří zvednout se alespoň na všechny čtyři, když na všech dvou se zřejmě neudržim. A taky bych si ráda konečně lehla do mých měkkých dek Oveček. No a začala ukrutná pouť za nějakou talentovanou pozicí. V duchu jsem si kladla otázku: Sakra mám já tohle zapotřebí...
Nepůvabným píďáním jsem se propíďala po nějakém čase k mojí masivní bambusové posteli, a hlavně k obřímu polštáři, na kterém donedávna spávala Bastet. Ruce taky moc neposlouchaly, ale donutila jsem je přisunout mi ten polštář. Strhla jsem z postele jednu měkkou deku a nastal mi luxus. Konečně teplo.
Další řídící úkol byl najít mobil a podat mobil. S těmahle mýma švídravýma pazpurama to byl taky problém, ale zvládnutej poměrně rychle. Hlava mě pustila po pár pokusech ke kódům, a tak jsem se poměrně rychle podívala, že jsem opět trochu v háji. Skoro úplně jsem přestala vidět písmenka. Naštěstí kód má poměrně velký písmo...
A tak jsem toho nechala a dál jsem se pokoušela vniknout do postele, mezi mý tři Ovečky. Musím říct, že jsem měla docela dost. Za cenu různých veletočů, hmatů, chvatů a podhmatů se mi nakonec zázrakem podařilo sebou prásknout do postele.
Moje pouliční kočka pochopila, že už sebou nebudu nebezpečně mlejt, lehla si na moje zchomlé nohy a někdy, mohlo být kolem čtvrté, vyhlásila – jde se konečně spát.
Vložil: Lea Hniličková