Komu patří demokracie. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Volby dle Pixabaye a umělé inteligence

Ve Francii se chystají, zatím jen chystají přepsat chápání demokracie.

Co se děje ve Francii. Komise pro zákony francouzského Národního shromáždění odhlasovala, že volit a kandidovat v komunálních volbách Francie by nově mohli i lidé pouze s trvalým pobytem v zemi. Navíc lidé i z třetích zemí, tedy mimo Evropskou unii. Překopává se tím chápání slova demokracie takovým způsobem, až zůstává rozum stát. Změna Ústavy je odhlasovaná zatím jen v komisi. Musí tedy projít jak Senátem, tak i Národním shromážděním samotným. A jelikož se jedná o změnu Ústavy, je potřeba větší politické síly, aby byla změna prosazená. Hlasovat se o tom bude 12. února, tedy ve čtvrtek.

Změna předpokládám, a doufám, neprojde. Pokud by prošla, je tu určité riziko, které by z demokratických procesů voleb udělalo selanku pro vyvolené. Představme si klíčovou volbu v nějakém regionu Francie. Výsledek bude mít sílu překlopit složení tamní politiky nebo obsadit „správně“ klíčové křeslo a tím nepřímo ovlivnit složení Senátu skrze místní volené reprezentanty. Nevytváří to přímo pozvánku pro výběrovou migrační politiku na lokální úrovni, která by měla přímé politické dopady?

Kdybych byl zapálený ideolog s celosvětovým dosahem, hustou sítí věrných vlivných „občanských“ iniciativ a velkým finančním polštářem pro mé rejdy, přesně tohle bych chtěl mít k dispozici. Vládl bych světu. Přinejmenším tomu francouzskému.

Tady nutno podotknout, že přirozená změna v levicově progresivistickou cestu je už z podstaty demokracie nemožná. Proč? Lidé jsou hodní, milí, ochotní, vstřícní, ale převážně středově smýšlející. Chtějí mít klid a nejlépe dvě auta zaparkovaná ve vlastní garáži. To jim nezajistí křik zleva ani zprava. To jim zajistí realistická středová politika, která jim zajistí jak klid, tak i ta dvě auta.

Jenže extrémní levice něco takového nechce (a tady si dovolím vsuvku, za extrémní levici považuju i progresivní levici, která podobná témata prosazuje). Ona myslí v mantinelech jakési postnárodní demokracie. Možná je to důsledek posledních několika desítek let, kdy se korporace změnily z národních na nadnárodní, kdy se i peníze staly nadnárodními, kdy se mohl začít prosazovat, díky internetu, i nadnárodní vliv mimo mantinely politiky. V tomto kontextu a v tomto chápání světa jako pískoviště pro vlivy mimo bezprostřední politiku je národ fakticky přežitek a překážka.

Ale aby to nebyl jen jakýsi nekonkrétní blábol, pokusím se konkretizovat.

Změnu Ústavy ve Francii prosazují skrze veřejný tlak nejhlasitěji dvě „občanské“ iniciativy. Mezinárodní federace pro lidská práva a Liga lidských práv. Obě napojené na Open Society Foundation (OSF), kterou spravuje Sorosova rodina (viz odkazy výše). OSF prosazuje právě takovou extrémní levicovou politiku. A to napříč Zeměkoulí.

Přičemž to nelze brát jako bezvýznamnou souvislost. OSF globálně neprosazuje neutrální pomoc hodnou filantropa. Naopak, prosazuje svou agendu a velmi pečlivě si vybírá a vychovává své „občanské“ iniciativy, které pomáhá buďto přímo, nebo skrze svou síť neziskovek finančně podporovat a krmit ideologií. Jejím základem je oslabování výlučné role národního státu jako nositele suverenity. To je i případ snahy o změnu Ústavy ve Francii.

A právě tyto „občanské“ iniciativy pak určují směr debaty, určují, co je normální, co je morální, co je pokrokové. Zároveň díky finančním jistotám produkují různé expertízy, stanoviska, právní analýzy a svou činností vlastně definují morální legitimitu změn ve společnosti. A nedělají to jen tak do prázdna. S tím je spojené i mediální podhoubí, které upřednostňuje právě tuto extrémní levicovou politiku. Lidé těchto neziskovek jsou zváni do médií jako experti, připravují podklady pro poslance, legitimizují tím změny, které se mají dít, určují debatu.

Všimněme si, že k podobnému sáhl i otec Green Dealu Frans Timmermans tím, že z unijních peněz platil „občanským“ iniciativám to, aby mohly tlačit na unii, potažmo Franse Timmermanse, aby prosadil Green Deal. Jakýsi absurdní kruh institucionalizované ideologické sítě vlivu, politiky a spolupracujících médií. Frans Timmermans za takovou zpronevěru jak financí daňových poplatníků zemí unie, tak i jejich důvěry, nebyl potrestán. Proč také, že.

Demokracii v jejím dosavadním chápání je podle nové doby potřeba chápat jako synonymum pro sobectví.

Teď trochu kontroverze.

Je taková politika nutně špatná? OSF a „občanské“ společnosti zcela očividně tíhnou k jednomu globálnímu státu, se sjednocenými právy, měnou, kulturou, chápáním člověka a společnosti. Je to snad špatně? Není, ve své podstatě vlastně není. Ve stínu snivé utopie Star Treku bychom měli mířit právě k takovému uspořádání světa. Nehrát si neustále na Napoleony, začít chápat, že jsme jedno lidstvo uvězněné na jedné planetě a že bychom se k sobě navzájem měli začít chovat slušně, méně kořistnicky a s ohledem. Pokud bychom tohle pochopili, možná by to vedlo k prosperitě celého lidstva, ke konci diktatur, nespravedlnosti, ke konci utrpení.

Jako nadšený milovník starého Star Treku jsem všemi deseti pro.

Jenže je tu jeden zásadní problém.

Tohle má být předmětem debat nejvyšších politiků světa. Předmětem globální debaty třeba v OSN. Nikoliv jakýchsi partyzánských akcí neziskovek, které, aby ukázaly, co chtějí, jsou schopné (a ochotné) riskovat obětování jednotlivých států.

Je to podobné jako u výše zmiňovaného Green Dealu. Ten přijala pouze Evropská unie. Ostatní země a světadíly jen uznale pokývaly hlavou a vzkázaly – držíme palce – přičemž si jedou dál svou nepříliš greendealovou politiku. Kvůli tomu začínají země EU ztrácet konkurenceschopnost a musí tedy přitvrzovat jak vůči vlastnímu obyvatelstvu, tak i u mezinárodní obchodní politiky.

Dalším zásadním problémem je privatizace lidských práv extrémní levicovou politikou. Ta lidská práva začala přetavovat na jakási lidská nadpráva pro vybrané skupiny obyvatel. Přičemž nebojuje už jen proti extrémní pravicové politice, ale vlastně i proti středové, která pragmaticky cílí na klid a ta dvě auta ve vlastní garáži. Extrémní levice zpochybňuje tu touhu po dvou autech i po vlastní garáži, tím ohrožuje i vytoužený klid. Přičemž je zcela opomíjené, že rovnocenná práva nejlépe zajistí nikoliv extrém napravo či nalevo, ale střed, který se snaží o klid a dvě auta ve vlastní garáži co možná pro všechny. Protože takhle střed prostě funguje.

Snaha o to, aby ve Francii mohli volit a do komunálních voleb kandidovat i lidé bez francouzského občanství nebo lidé mimo EU, že k volbám se bude stačit prokázat trvalým pobytem, je snaha extrémní levice o vytvoření nadpráv, která bourají chápání demokracie jako takové. Zásadní problém tak není v myšlence globální solidarity, ale v tom, že je prosazována obcházením politické suverenity jednotlivých států za pomoci vlivových, nikým nevolených „občanských“ iniciativ.

A ano, můžu být nařčen z toho, že tady vytvářím jakousi spikleneckou mlhu kolem extrémní levice. Není to mlha, je to realita. Realita, kterou nechci zažívat s vyhrocenou verzí levice, stejně jako bych ji nechtěl zažívat s vyhrocenou verzí pravice. Protože stále zarputile trvám na demokracii v té staré formě.

Vložil: Štěpán Cháb