No pardon, tak jsem se tady trochu roz... Seniorka jede na jih
07.12.2025
Foto: Se svolením Ley Hniličkové (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Je to barevný, je to hezký a mám to už nějakých dobře dvacet let. Přežilo to už dvojí stěhování a o Vánocích to mám ráda.
A jsou tady. Neomylně a v ten čas. Vánoce. Před tím nikam neutečeš, to nikam nezavřeš, neschováš, prostě už zase se rok s rokem sešel a je tady advent.
I se vším, co k němu tak neodmyslitlně patří a co nás už od dětství okouzlovalo a vábilo nás. Myslím, že všechny úplně od dětství. První si pamatuju Kobylisy, už temnou ulici, pro dítě to kolem páté už byla temná noc a já jsem byla jako to malé dítě nesena babičkou, středem té zasněžené ulice a těšila jsem se, až v dálce zahlédnu světlo v podkrovi rodinné vily, kde měla máma podnájem malého pokojíku s tajemnou skříní ve zdi, za kterou byla jedna půda, co úžasně voněla půdou. Vždycky, když se otevřely ty dveře.
Ten byteček byl pro mně tehdy ten velký širý svět, do kterého jsem viděla velikým trojdílným oknem. Bývala jsem v něm tehdy jen v neděli nebo ve svátek, máma musela chodit do práce, takže jsem žila o několik ulic dál, u babičky. Myslím, že to byl ten čas, kdy mi ještě bylo úplně jedno, že tam kdesi na horizontu, za oknem je zasněžený Pražský hrad s veškerou tou krásou, protože pro mně v tenhle večer existovaly jenom Vánoce.
Nevím přesně, kolik let mi tehdy bylo, když jsem byla k tomu ráji takto nesena, ale nějak hodně málo. A moje malá babička nebyla žádný vzpěrač, ale i to si pamatuju, že mě nesla od branky v Veltěžské až domů k mámě, co bydlela U pískovny, což mi i teď přijde na večerní cestu právě čerstvě napadlým sněhem docela dálka. A to ještě moje zlatá babička nesla spoustu věcí, protože jak by to tam dostala, když musela být se mnou.
Vlekla nejspíš tři porce čerstvého osmaženého kapra, rybí polívku, vánočku, salát a cukroví. Ne že bych si na to všechno tak přesně vzpomínala, ale muselo to tak být, protože máma musela být ráno v práci a odpoledne už jenom chystala ten vánoční stromeček a tu atmosféru. Na pečení ona moc nebyla, neměla troubu, jenom elektrický dvouvařič.
Myslím, že to bylo někdy kolem rozvodu, otec tam už nikde nefiguroval. Tak mezi mým třetím a čtvrtým rokem. Vůbec si nepamatuju na dárky, ale na tu atmosféru, kterou dokázaly babička a máma tehdy vytvořit, na tu nezapomenu do smrti. Cestou tam jsem prý hlídala, aby bylo všechno jak má být. Mecicek de kaky námi, jsem mlela pořád dokola. Jako že aspoň měsíc u toho svátku taky musel být. A pak už se otevřely ty kouzelné dveře a přišlo to štědrovečerní okouzlené nadechnutí...
Kolem dokola a druhý skoro stejně intenzivní vánoční zážitek jsem utržila na výstavě. Tuším, že to byla druhá vánoční výstava tehdejšího Bonsai klubu. Praha. Na malých stromečcích a na různých drobných plošných objektech, které už si všechny, byl v rohu takový ten malinký stromek. A ozdobený byl kolem dokola jenom porcelánovými malinkými bílými zvonečky a na každém byl nějaký dopodrobna vymalovaný jasně vánoční výjev.
Byla jsem tím tehdy naprosto očarovaná, a tak jsem objevila bývalý Bonsai klub Praha, který potom pořádal tyto a různé jiné vánoční výstavy na různých místech Prahy a lidi to měli rádi a na ty výstavy chodili jako omámení, ať to bylo u Zahrádkářů v Jilský, v paláci u Zlatého melounu, nebo třeba i v Prašné bráně.
Myslim, že už od tě zahrádkářské síně jsem se za nimi táhla jako malý smrad, a když to šlo, tak jsem na přípravách výstav i spolupracovala. Ale jenom takovým tím stylem přines – podej – nezvrhni to, protože na to nápadité tvoření já jsem nikdy moc nebyla.
Jo, hodně let jsem seděla v pokladně, měla jsem to tam blízko z divadla, takže mi nevadilo být tam večer přes šestou hodinu, a tam v tom přívětivém prostředí jsem prožívala vlastně celý advent. Neboť vlastně o ten tu šlo.
O to očekávání zázraků, o to vidět, co za ten rok zase ty mraky šikovných lidi vytvořily za krásu z kukuřičného šustí, ze dřeva, z cukru, ze šupin, z hlíny, z papíru, ze staniolu, ze skla, z kamení, z těsta, z perníkové hmoty, zkrátka ze všeho, z čeho lze něco vytvořit. Třeba vážky z nažek od javorů...
Tahle sůl není pravá, ale jako by byla
A k tomu všemu ten nádherný svět, vytvořený z prken i masivních trámů, z proutí, z provazů, z fantazie, která se spojila, aby všichni spolu vytvořili něco krásného, co vydrží vlastně jen pár chvil, ale zahřeje to duši nejmíň zase na celý rok. Díky tvůrcům výstavy podzemím Betlémské kaple přes měsíc protékal potok, poháněný pravým mlýnským kolem, které, myslím, že i mlelo zrni. Nebo ne? Kdo by zkoumal podstatu zázraku.
Jo, nebudu zapírat, chybi mi to. Od té doby, co jsem se odstěhovala na vesnici, kdy jsem už jenom sem tam zašla podívat se, a teď už jenom sním. Teď už bych do toho středověkého sklepení fyzicky ani nedošla a krom toho jsem teď trochu daleko. Ale v srdci a v hlavě to mám pořád.
Hrozně krásně to tam pokaždé vonělo. Perníkem, cukrem, kořením, jehličím... Vybavuje se mi dlouhý řetěz z cukrových pusinek, visící na stromečku, a malý kluk, který ten líbezný objekt očima sledoval, ale od maminky byl instruován – to je výstava, na to se nesahá! No, však ví, že se na to nesmí sahat, vždyť je to výstava...
Taky měl ručičky zasunuté v kapsách málem až po loket. Ale o puse tu nebyla nikde řeč. Pár kousků té lákavé dobroty viselo tak šikovně, že rukou bys tam nedosáhl, to by bylo nápadné. Ale pusa? Měla přesně tu výšku, a tak přeci jenom nějaký jeden dva sbližovaci manévry zvládla. A to muselo být, panečku, blaho... Bože, jak to už muselo být po pár dnech ocumlané...
Jó, u Melounu, to byly časy. Pokladna byla hned u vchodu a zima tam byla taková, že se o ni šlo o opřít. Začínala jsem šichtu v teplém kabátě a po pár hodinách jsem na sebe navlíkla všechno, co jsem tam kde našla. Obrovský svetr maminky pána šéfa to korunoval. Vypadal hrozně, ale aspoň hřál...
Teď už dlouho sídlí všechna tahle lákadla ve sklepení Betlémské kaple a nesou název vanocnivystava.cz. Kaple stropem topí a v podzemí není až taková zima a zase a znovu je to všechno nové, nově vytvořené. Určitě se běžte zase podívat. Je to unikát už jenom tím, že trvá celých čtyřicet let a ze světa, který tam před vámi na pár dní vznikl a ožil, nebudete chtít dlouho odejít. A věřím, že vám taky zůstane v srdci.
A adventní čas tady, ve Španělsku? Inu, nošení sov o Athén. Tady celý rok funguje tolik svatých, že se v nich málokdo nezamotá. A advent, tak jako všude jinde, tedy před pár dny taky vypukl a první neděle očekávaného příchodu spasitele je tentokrát hned 30. listopadu a poslední čtvrtou svíčku přidáme 21. prosince, a to nám to hezky do toho Štědrého dne vyšlo.
Všechny kostely mají sváteční osvětlení, bude probíhat spousta hudebních často pouličních akcí. Tady se hodně žije venku. A i veliký lidový Betlém tady před magistrátem zase máme. Je opravdu rozměrný a výjevů je tam spousta, takové o životě v obci.
V českých betlémech všichni spěchají, aby s těmi dary byli u Ježíška co nejdřív. Hej mistře, vstaň bystře! Bodejť, v tom mrazu se flinkat. Tady se dozvíte leccos o řemeslech, o jejich praktickém užívání, nikdo nikam nespěchá, všude jsou ovečky a ptáčci, i velbloud tam, tuším, u studny odpočívá a jediné, co je sněhobílé, je tady sůl. Že jí je hodně, celé velké homole, neboť Torrevieja je známá tím, že se tady za pomoci přírodou přesoleného růžového jezera produkovala a ještě pořád produkuje sůl.
Sněhu tu nevidět, konec konců, příběh se odehrává v krajině, která je ještě víc na jih, takže na sníh se tu zkrátka nečeká. A co se zahřívání skotačícího dítěte dechem vola a oslíka týče, tak v původní zemi nebyli, myslím, také zapotřebí. I když tady ve městě by se teďka možná hodili, 6 nebo 8 a ani 14 stupňů není tedy vážně nic moc.
Taky to tady tolik nevoní jehličím, ale různých jiných vůní fakt není málo. A hlavně, ujdete z náměstí Konstituce jenom pár metrů a vidíte a cítíte ho. Jo, pořád je tady, a jenom za pár chvil, a už budu u něj, které je vším, u toho moře, moříčka.
No, trochu mě ty Vánoce rozebraly, roztesknily, rozněžnily... Ták Veselý Vánoce, šťastný advent, ať vám všechny svíce krásně hoří a zase někdy...
Vložil: Lea Hniličková