Lesk a bída projektové výuky. O školství s učitelem

Projektová výuka bývá velice často zmiňována jako moderní metoda výuky. Problém je, že jen málokterý učitel tuší, co vlastně projekt je.

Důsledkem je, že to, co bývá jako projekt na školách prezentováno, ve skutečnosti žádným projektem není. Pod slovem projekt se dnes skrývá kdejaká aktivita, která často není ani výukou ani projektem.

Projekt - sprosté slovo

Takto projekty vnímám já. S ohledem na to, jaké ubohosti se za tímto honosným slovem skrývají (třeba řetěz z dětí mezi školou a radnicí), své aktivity (které by projektem být mohly) raději takto neoznačuji.

Typickým produktem školního „projektu“ jsou polepené archy papíru, zdobící školní nástěnky. To není projekt. Tím nepopírám, že některé školní projekty skutečnými projekty být mohou, ovšem je jich opravdu málo. Proto je třeba odlišovat „projekty“ od skutečných projektů.

Co je projekt?

Projekt je slovo latinského původu a znamená návrh nebo rozvrh. Jedná se o časově ohraničené úsilí, na němž se podílí více lidí, spojených po dobu trvání projektu do projektového týmu. Koordinace jejich činností se označuje jako řízení projektu, které vykonává vedoucí projektu (projektový manažer). Cílem může být cokoliv, vytvoření nového výrobku, realizace služby nebo organizace nějaké akce.

Když je cesta cíl

Cílem projektu může být i vzdělávání. V tom případě se cesta (projekt) stává cílem, jímž je osvojení všeho, co se lze naučit při realizaci projektu. Žáci se takto mohou naučit rozčlenit náročnou práci do jednodušších kroků, vytvořit realizační tým, rozdělit si práci podle zájmů a schopností členů týmu, určit časový plán, do něj zaznamenat návaznost jednotlivých prací (některé mohou probíhat i současně) a také vybrat někoho, kdo bude průběh společné práce řídit a kontrolovat.

Při tom všem si žáci procvičí měkké dovednosti – vyhledávání informací, pracovní komunikaci, spolupráci v týmu, řízení lidí, vyjednávání a mnoho dalšího. Toto vše se žáci mohou při projektu naučit za předpokladu, že bude projekt projektem. Ale ruku na srdce, kolik školních projektů této komplexnosti dosahuje? Přitom v komplexnosti spočívá hlavní přínos projektové výuky. Kde jinde se lépe uplatní mezipředmětové vztahy?

Odkud pochází projektová výuka?

Oficiálně je za „vynálezce“ projektové výuky považován americký filozof a pedagog John Dewey. Popsal ji v roce 1935. Je-li toto tvrzení pravdivé, pak jej o několik let předběhl český pedagog Eduard Štorch. Ten projektové dny, v nichž se výuka nedělila na jednotlivé předměty, realizoval o několik let dříve. Žáci si pod jeho vedením dokonce sami psali divadelní hry, v nichž následně hráli!

Projektové učení je vzdělávací koncept, podle něhož se vyučování nemá organizovat v rámci samostatných vyučovacích předmětů, ale napříč předměty tak, aby se uplatnily mezipředmětové vztahy. Díky tomu děti pochopí komplexnost osvojovaného učiva a naučí se je i prakticky využívat.

John Dewey očekával, že se tím vyučování přiblíží praxi a že projektová výuka překlene hranice mezi jednotlivými předměty. Dewey sice nebyl první, kdo realizoval vzdělávací projekty, ale jako první jejich teoretická východiska popsal.

Ve skutečnosti je projektová výuka velice starý způsob získávání znalostí a dovedností. Čím jiným, než účastí na projektu, byla práce tovaryšů na zakázkách mistrů? Platilo to obzvlášť v uměleckých oborech, mezi sochaři, malíři či architekty. Mnohé práce pod dohledem mistra realizovali učedníci. Mistr se pod hotové dílo často jen podepsal.

Projekt - průšvih za dveřmi?

Je to velmi pravděpodobné. Buď se jedná o primitivní aktivitu, na níž není co zkazit, ale pak se o projekt nejedná. Anebo se jedná o skutečný projekt, a to je pak opravdu průšvih za dveřmi.

I jednoduchý projekt je velice náročná akce, která kromě dovedností, souvisejících s řízením projektu, vyžaduje také zájem a nasazení ze strany dětí.

Projekt v pravém slova smyslu je fakticky řetěz navzájem provázaných kroků. Jelikož platí známé pravidlo, že řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek, je projekt opravdu riskantní aktivita. Nezájem nebo neschopnost (jakým korektním výrazem toto slovo nahradíme?) několika jedinců může pohřbít úsilí všech ostatních.

Kromě toho projekt vyžaduje vytrvalost, zájem účastníků musí vydržet minimálně po dobu trvání projektu. Ani tou dnes mnohé děti neoplývají. Dovedete si představit nácvik divadelního představení na škole ve vyloučené lokalitě neboli ghettu? Jistě, po nezměrném úsilí pedagogů a části dětí přece jen něco vznikne. Ale co má učitel dělat s dětmi, které se nechtějí nebo nedokážou zapojit?

Na nápad jsme kývli…

Krásně a vtipně popisuje problematiku projektů v knize To by se učiteli stát nemělo Robert Čapek na straně 35, v podkapitole, kterou nazval stejně jako já tento článek: Lesk a bída projektové výuky. Shoda je čistě náhodná, všiml jsem si jí až při dohledávání informací v knize. Ale nebudu se přece vzdávat takového hezkého názvu jen proto, že mě někdo předběhl! Známá pravda, že všechno už tu bylo, stále platí.

Je příznačné, že paní učitelka, kterou Robert Čapek cituje, popisuje počátek projektu následovně: „Vybereme si téma a necháme žáky spontánně pracovat na projektech, ve kterých využijí češtinu, dějepis, fyziku, výtvarku a tak dále. Prostě radost z objevování, žádný dril a šprtání, co vy na to?“ navrhla paní ředitelka. Protože jsme doposud nic tak odlišného nedělali, většinově jsme na nápad kývli.

Projekt by neměl být školní kolektivizací

Jak se dalo očekávat, projekt opravdu skončil velkým průšvihem. Zmatky a nejasnosti zašly tak daleko, že si ředitelka nakonec pověsila na dveře cedulku NERUŠIT. Detaily najdete v Čapkově knize, kterou v roce 2024 vydalo nakladatelství Raabe.

Pan Čapek se pokusil definovat hlavní rysy školního projektu:
- Žák by měl svobodně rozhodnout, jakým způsobem si se zadáním poradí.
- Projekt by měl obsahovat poznatky a činnosti z více oborů.
- V případě týmové práce by žák měl do společné práce přispět vkladem podle svého rozhodnutí.
- Výsledkem by měl být reálný, praktický produkt.

 V zásadě s Robertem Čapkem mohu souhlasit. Pouze bych před bod číslo 1 vložil ještě jeden bod: Je nutné nejprve stanovit cíl – dát dětem jasné zadání. Teprve až když žáci vědí, čeho mají dosáhnout, volí si sami cestu, jak k němu dojít dle bodu č. 1.

Moje druhá výhrada se týká bodu č. 3. Z hlediska logiky projektu jeho smysl chápu (v týmu by neměl být nikdo, koho projekt nezajímá), ale není mi jasné, co budou dělat žáci, kteří se rozhodnou pro nulový vklad. Mimoto, projekt by měl být ze své podstaty týmová práce. Má snad projektový manažer řídit jen sám sebe? Prací manažera je řízení lidí.

Nakonec si dovolím nesouhlasit s tvrzením, že projekt může trvat jednu či dvě hodiny. Asi mám chabou fantazii, ale opravdu si nedovedu představit projekt, který lze zvládnout za hodinu.

Učitelé nemají odkud vědět, co je to projekt

Asi proto, že jsem se účastnil projektů ve firmě, jsem alergický na hraní si na „projekty“ ve školách, kde učitel, který nikdy neslyšel o projektovém řízení, vede projektovou výuku. Školní hra na projekty je stejně směšná jako situace, když osoba, která se vždy spoléhala na jistotu státního platu, děti učí podnikat. Kdo není ochoten něco ztratit, netuší, co je podnikání a nemá ani šanci to předat.

Na druhou stranu chápu, že učitelé se s reálnými projekty neměli kde setkat. Já jsem měl to štěstí, že jsem prošel mnoha profesemi a dvakrát jsem se na vývojovém projektu podílel. Jednou jako člen týmu, podruhé jako vedoucí.

Ačkoliv chápu, že školní projekt není totožný se skutečným projektem, podstata fungování by měla být zachována. Jak praví původní latinský název, projekt je rozvrh. Rozvrh prací, který rozdělí velký úkol na menší celky a určí, kdo jakou část práce vykoná. Pro projekty je typické, že je lze zapsat do Ganttova diagramu. To je ten obrázek v úvodu, který jsem vytvořil s pomocí AI.

Je pro mne „projekt“ stále sprosté slovo?

V zásadě ano. Když někdo ve škole řekne projekt, okamžitě zbystřím a připravuji se na nejhorší. A to přestože sám fakticky projekty dělám, ač jim tak neříkám. Nechci nikoho strašit. Vlasně ne, jen se vyhýbám zprofanovanému slovu.

Z vlastní zkušenosti musím přiznat, že je mnohdy nezbytné, aby projektovým manažerem byl sám učitel. Takto jsem realizoval náročné činnosti typu stavba plachetnice, práci jsem rozčlenil, a následně jednotlivé operace rozdělil mezi žáky.

U méně náročných projektů si „manažera“ zvládnou dělat sami žáci. Ideální je, když s nápadem přijdou ŽÁCI a projekt si na učiteli doslova vyžebrají. Uvedu příklad.

Žáci mě požádali, zda by příští hodinu směli místo běžné výuky péct pizzu. Souhlasil jsem pod podmínkou, že mi předem přinesou seznam surovin s informací, kdo co přinese. Péct chtěli žáci, a proto jsem si mohl klást podmínky. Opačně to nefunguje.

Pokud „chce“ jen učitel, může děti maximálně prosit, což je špatně. Všimněte si, že k tomu, aby žáci docenili projekt, je nezbytná běžná nudná výuka. Není a nemůže být každý den posvícení, ač nás „moderní pedagogika“ přesvědčuje o opaku.

Dá se projekt zvládnout za hodinu?

Budete-li chtít povýšit svou práci na vyšší level (případně se podívat, jak se reálně projekty řídí), můžete zdarma vyzkoušet zkušební verzi programu pro řízení projektů OpenProject. Klidně i se žáky. K řízení náročných akcí s pevně danými termíny (např. příprava besídky) je to velmi vhodný nástroj. Až vám licence vyprší, můžete to samé dělat na papíře.

Nakonec uvedu příklad projektíku, který lze zvládnout za jednu hodinu, ač tvrdím, že to nejde. Paní učitelka nechala žáky 5. ročníku ve skupinách inovovat pohádku O červené Karkulce. Projekt obsahoval zadání, realizaci i prezentaci. Toto je jedna z prací:

“Tři Karkulky šly k babičce. Jedna vlezla dírou, druhá oknem a ta třetí komínem, jako Ježíšek. Pak si uvědomily, že babička vlastně nezamyká dveře. Ale to už ta, co lezla komínem, spadla na vlka a vymáčkla z něj babičku. Vlk se probudil a šel se podívat ven, co se děje. Před chaloupkou ho zastřelil myslivec. Babička si pak z vlka ušila zimní kabátek, z vnuček udělala bačkůrky a tu poslední prodala na Čerňáku.”

Zdroje: Robert Čapek, Filip Šimeček, Jiří Karen: To by se učiteli stát nemělo, OpenProject (ZDE)

 

Vložil: Stanislav Korityák

HP, Pojďme hovořit o školství s učitelem, školství, projektová výuka,