Po ránu téměř extatično aneb Óda na polívku. Seniorka jede na jih
30.11.2025
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: V mrazáku jen chleba, samý zdravý věci, na polívku fakt nic
Ochladilo se. No, to loni a předloni asi taky. Záběry sněhu na Mallorce teplomilný samozřejmě vyděsí. Ale tahle zima, jako šest osm stupňů, tady je snad jen poránu, a jak vysvitne, tak bych prosila teplo lehce pod dvacet!
Loni i předloni ve vedlejším domě bydleli dva islandští strejci a jejich odjezdu jsem si ani nevšimla. Dost matně si vzpomínám, vyvalovala jsem se v době jejich odjezdu ve špitále s mrtvicí, takže se to dá i pochopit, že nevím, co se tu dělo.
Noví obyvatelé sousedního domu jsou rodina, jsou hrozně milí a jejich „hola“ je pro mne vždycky povzbuzením do dalších chvil a ujištěním, že svět tak, jak ho tu vnímám, ještě funguje tak, jak má. Jejich několikatýdenní holčičku Ariane už jsem několikrát přes nízký plot zahlédla . Naposled při odchodu řekla maminka „čao“ a zamávaly jsme si všechny tři. Taky aby holčička měla klid, že tahle divná tetka mluvit neumí, jen trochu a divně, děti nežere, a umí dokonce i zamávat a říkat čao. Odposledka fakt viditelné vyrostla a začíná se měnit z malinkého štuclíku ve fakt dítě a s krásným jménem.
Patrně už po mém téměř zamilovaném nytí čekáte nějaké vloudivší se ale... Dokud bylo teplo, všechno bylo ok. Nic nerušilo moje kruhy, ale jen se ochladilo, najednou řach. Ne, ne, nezačalo tam řvát mimino. Ariana je tiché hodně spokojené dítě, které nejspíš cucá maminku a je šťastná. No, zato taťka...
Jj, ochladilo se, taťka jezdí každé ráno někam pracovat a k tomu ježdění má ne auto, to někde odložil, ale motorku, takovou pěknou, velkou, stříbrnou, a když si navlíkne ještě tu velikou lesklou přilbu, tak je obrovskej a vypadá fakt skvěle. Terminátor hadr.
Na začátku jízdy motorka tak... bublá, asi aby se zahřála. Zní to z těch dvaceti metrů od plotu moc příjemně, takový domácký zvuk, a najednou je fuč. A že se vrátil, poznám jen podle nadšeného vítání jeho ušlechtilého velepsa. Jeho, vlastně její, bo je to holka, její nadšení spolkne i zvuk burácející motorky.
Furt jsem ale nevysvětlila to moje ale... Tak to nastává mezi šestou a sedmou ráno a je velice intenzivni. Já mám totiž od začátku toho žití zde jedno pravidlo a na tom si trvám. Žiju přece na jihu, žejo, takže všechna okna i dveře chci mít pořád dokořán, bo mám všude mříž a ještě síť. Jenomže ani mříž ani sebehustějsí síť mě, poránu, hladovou, neochrání před vůní odvedle.
A ta potvora, vůně silné domácí polévky, to je záležitost, která téměř sadisticky proniká chabými překážkami přes okno rovnou do mojí postele, a řeknu vám, je to tedy síla. A ráno po sedmé jsou to hotová hodinová muka mojí chuti a obraznosti. Už jsem v čirém zoufalství, stále v pelechu a pod dekama, uvažovala o tom, že si snad teď hned, v sedm hodin ráno, musím udělat alespoň nějakou českou pytlíkajdu, co mi tady zanechal loni v zimě pan Brňák.
Jenomže – ještě jsou ty polívky skoro všechny, já je totiž jím jen výjimečně. Když se mi zasteskne po rajský. Omáčce, jasně. No, chabá náhrada, no. Ale tohle každodenní hodinové mučánkování nějak narušuje mé kruhy a možná mne přinutí k polívkové zradě.
A ke všemu ještě paní zřejmě fakt vařit umí a chytí tu pravou vůní a jistě i chuť. Úplně si představuji, jak ta správně teplá polívka klouže na své místo, a to blaho z ní a ty vůně jsou pro mně poránu prostě jak pěstí do sosáku! Do mojeho. Ke všemu jsem z lidí, pro které jsou čichové vjemy naprosto veledůležité. Když je nemám, zoufám si, a když přijdou takhle nečekaně, tak taky.
Moje sbírka suchých polívčand už ani tu rajskou neobsahuje...
Pro jídlo mám tak nějak přirozenou slabost nebo co, a vůně, to je prostě nositel požitku. Vzpomínám, nerada (!), jak jsem byla po mrtvici zoufalá, když jsem celé dny nic nesměla jíst a krmili mě odpudivou nosní sondou. Fuj, zatím snad nejhorší můj zážitek. Oni asi nemohli doktoři jinak, bych se něčím nezadusila, protože všelijaké ty trubky, co má člověk v těle, byly z pravé strany prostě nefunkční.
Takže mi vstřikovali nosem cosi, co bylo jistě pro mne zdravé, ale mělo to prostě odpudivý pašmak, jak bych to tak pojmenovala. A trvalou přítomnost nosní sondy ve dne v noci jsem brala jako největší, životní, na mně spáchané příkoří, protože žádné vůně pro mně nebyly, žádné jídlo, jen poránu jsem sem tam něco cítila, když začalo v pokoji gruntování. Fakt nerada jsem byla tou dobou.
Ale i na tu radost vzpomínám, když paní doktorka rozhodla po mém bezeslovém láteření na tu nosní sondu, že tedy vyzkoušíme, jestli bych už mohla sníst třeba ovocné želé. Měla jsem natrénováno, kamarádka, jež měla u domu zaparkované auto se třemi psy, mi přivezla jeden můj oloupaný, báječný pomeranč, a ten mne nezadusil. Ale byl boží...
To první povolené jídlo, to želé, bylo červené, trochu vonělo a slupla jsem ho jako malinu. Možná bylo i malinové, to už si nepamatuju. Sice jsem měla trochu potíž s polykáním, tu mám v podstatě i dnes, ale byl to svátek a od toho dne jsem mohla jíst a pít. Sice jsem se vždycky trochu přidusila, po jakémkoliv pokusu o napití jsem vypadala vždycky jak vodnická dcerka, co vybryndala dětem nejmíň bazén, ale myšlenka na nemocniční jídlo a polívky je pro mne světlou vzpomínkou na nehynoucí blaho.
Zase už pindám. No, ale co teď s tou děsivou ranní vůní... Na jednu stranu – je to úžasný, že paní ráno, když lidi okolo ještě spí, vstane, nakrmí pána domu dobrou, silnou masovou polívkou na cestu, a pak má ještě hodinu, kdy mohla spát. Velká dcera chodí z domu chvilku před devátou, školu má přes ulici a známe to, jak snídají puberťáci. Myslím, že rozhodně ne polívku.
A co s tím já? Já jedině musím počkat do jara, až horká startovací polívka už z důvodu nočních 26°C nebude poránu nutná. A já si teď někdy poránu tu českou pytlíkajdu udělám, bych se zbavila toho voňaveho okouzlení.
Zajímavý je, jak jsou ty smysly zařízené. Někdo hned reaguje na vizuální vjemy, znala jsem paní, která neusnula, když se nemohla dotýkat hladkého, rovného povlečení. Na zvuky, hudbu já taky reaguju většinou pozitivně. No ale mám hlavně tyhlety vůně. Ze spánku noci mě probudí a už zpravidla neusnu a jenom myslím – na tu polívku. Silnou, domácí.
Ale taky hodně na ten rodinný život s tím spojený. Na tu lidskou pohodu každého dne, jež vzniká nad talířem silné voňavé polévky. A je to jako poselství. den se přeci nemůže pokazit, když začíná takhle krásně...
Ale kdo to má takhle zrána čuchat? Ach... mňam.
Vložil: Lea Hniličková