Od čůros ke šroubečkům a přátelskému pozdnímu ránu. Seniorka jede na jih
23.11.2025
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Čůros, valící se z kornoutu
Dneska ráno jsem, prosím, dostala plnej kornout čůros. Tedy oni to byly churros. No takový to obdobně dlouhý, ale z těsta. Plnej kornout jich byl.
Zkrátka správná snídaně, a jelikož snídám ták pozdě, když už má kamarádka vyvenčeno, nakoupeno a dovezeno, tak byly ještě teplý, mňamky... Tak, ale leží mi teď v hlavě cosi jiného. Protože tohle nevymyslíš.
To je fakt na zcvokatění. Celé odpoledne až do tmy, do večera, jsem se tady v podstatě párala s maličkejma šroubkama do těch plynových kamen, co vypadají, že mají všechny hadičky tak, jak mají být, a šroubů a šroubků mají tak akorát. Teda párala... Teda... zuřila by bylo přesnější.
Je jasný, když mám k dispozici plnohodnotně jen levou ruku, která je u mě v podstatě a bez pardonu nešikovné trdlo, tak šroubování malých šroubečků je jednoduše fakt požer a hobby, které bych ráda oželela, kdyby to šlo. Jenomže s mým náboženstvím „všechno já sama“ to prostě nepřichází v úvahu...
Proto jsem se s tím párala tak dlouho. Nechtěly, mrchy, nechtěly, obzvlášť když jsem si to dala původně naruby... no opačně, a ještě když ani normálně nemám moc pojem o tom, co se kam šroubuje. Malých šroubků totiž byly dva druhy. Kromě toho je to tu malý, takže i různé převrácení celoplechových předmětů byl dost problém.
Herdek... No, tolik nadávek, počínaje vlídnými hergoty a krucinály, jsem už dlouho nepronesla. Přednes nic moc, ale ta kadence fakt stála za to. Každý šroubeček dostal naložíno! Nakonec se nicméně zadařilo. Kromě dvou nedůležitých šroubků, kde to prostě spojím drátkem. Plech se tam trochu zkroutil nebo co, nelícuje to, ale když tam nebude nic, nebo drát, vyjde to úplně nastejno. Herdek!!!
Tož tak jsem se po tom veledíle mírně zhroutila s jazykem na vestě a po takto strávených několika odpočinkových minutách jsem pozvedla tu svojí zhroucenou osobu a s pocitem téměř úspěšného odpoledne jsem zamířila tam, kam už zrovna nutně musím, a taky trochu za očistou, zkrátka koupelna – můj cíl. Po dosednutí jsem měla pocit, že to zařízení má nějakej jinej zvuk než odpoledne. A za chvíli nepatrnou bylo jasno. Neteče mi zase voda?! Nó, to je tedy v mém životě novinka, toto.
Po dlouhých týdnech, které jsem tu žila téměř bez vody, když potrubí praskalo o sto šest a lov na abrazadery, záplaty, ještě nebyl završen, mě to nijak nerozhazuje, zažila jsem tady horší časy. Ale přeci jen mně to prostě vadí, voda by měla týct. Ale v devět večer, za naprosté tmy, už mě to nechalo v klidu.
Tma hustá jak v noci, co tam teď vyřeším? Sebe si na noc asi olížu, jdu poslouchat z YouTube nové Doživotí, a pak spát. Ráno se uvidí. A už jsem jen přemýšlela, kde mám tu poslední abrazaderu a jestli ta jedna bude stačit. Posledně jsem musela použít dvě, bo ta lochna byla podélná a šest centimetrů dlouhá. No, myšlenky na noc neveselé, ale co už...
Takže úspěch? K jedněm mám špatné hadičky, ke druhým správné, ale zas nemám sílu je nasadit...
Ráno jsme to probrali s kamarádem, kterému na Šumavě voda normálně teče, ale přišel, na co já jsem v tom mým zdejším binci dočista zapomněla. A sice že mám pod stolem dobře ukrytou a zcela zapomenutou basu minerálek. Takže houby zle!!!
To jsem poránu potřebovala, to mi vrátilo klid. Zůstala jsem pěkně ležet, deka Ovečka krásně hřála a až desátá byla moje vstávaci hodinka, když už hřálo i sluníčko. Jo aha, tak ta voda... Spěchej pomalu. Tak teď nejdřív nakrmit kočku. Obě kočky. A možná přijde i za tlustá černobílá...
Aha, a ta voda? Tak dobře, ještě sebe nakrmit, minerálka posloužila, a ta VODA! Abrazaderu najít? No, někde je. Ale kde? Skřítek pořádníček je pěknej bordelář nebo co... Takže mám zase celé dopoledne o čem přemýšlet, kde ta věc může být. No, jedno vím jistě. Nevyhodila jsem ji, pokud náhodou někam nezapadla. A nějak jsem se na tu cestu k hydrantu né a né vypravit. V jedenáct už ale začala střevní palice tlouct. Tak zkusím nejdřív tedy pustit vodu, zjistit, kde to stříká, napustit zatím nádrž a pak teprve...
No, než jsem to dopřemýšlela, už jsem seděla a bylo to tak tak. V tu chvíli jsem si všimla, že jak jsem nedávno vytírala v pokoji, tak jsem, já bordelář, nevylila vodu! No hurá! A jak jsem tu kalňačku chrstla do mísy, přesně v ten stejný moment, v 11:50, začalo se něco dít v nádrži.
Nevěřila jsem vlastním uším, až spláchnutí mě přesvědčilo. Výsledek? Hurá, poprvé se mi tady stalo, že příčinou zastavení vody jsem nebyla samotná já, ale místní fontanéři. Ušetřila jsem jednu abrazaderu, která tady určitě je někde schovaná, ušetřila jsem spoustu času, vlastní nervní soustavu, a ještě jsem taky „pokecala“ se sousedy, kteří měli vážně upřímnou radost, že už i u mě teče voda. Takový fajn příjemný, usměvavý ráno z toho nakonec bylo.
Teprve teď jsem si vzpomněla, že tu v tejdnu kroužilo auto jak zmámený a něco neustále dokola opakovalo. Nějaké ohlašování to bylo. Já vím houbec co, bo to bylo španělsky a zrovna jsem tehdy něco hrozně zajímavého poslouchala z YouTube a nevěnovala jsem tomu hlášení sebemenší pozornost. Ale trvalo to fakt dlouho. Jeli několikrát dokola a docela jsem měla pocit, že to oznámení nebude o nových legínách a jiných důležitostech z čínského obchodu a ani o nějakém nadcházejícím koncertě, ale že to je možná i nějak důležitý.
Nojo, tak to bylo asi ono. A to je dobře, že už to vím, chacha...
Vložil: Lea Hniličková