Nečekaná proměna křehké víly a boj, který neměla šanci vyhrát
10.11.2025
Foto: Se svolením Mikuláše Vermeše
Popisek: Slovenská hvězda Eva Kostolányiová po změně image, o jejímž důvodu neměl nikdo ani ponětí
TAJNOSTI SLAVNÝCH: Proč se navenek suverénní a cílevědomá kráska měnila v zákulisí v roztřesenou hromádku nervů.
Pokračování z pátku 7. listopadu
Jako křehká víla z pohádky, éterický vzhled nezapomenutelné jedničky slovenské pop music navíc zdůrazňoval jemný zvonivý hlas. V každodenním životě byla velmi silná a houževnatá, od většiny lidí si ale udržovala odstup, málokoho si takzvaně pustila k tělu. Díky tomu působila Eva Kostolányiová tajemně, až démonicky a kráčela životem s image bezstarostné pohodářky, Zdálo se, že společenským světem proplouvá s lehkostí, každý jí uhýbá z cesty a pomáhá. Skutečnost ale byla jiná. Bála se totiž nepochopení a posměchu. Přestože byla vždy perfektně připravená, před každým vystoupením prožívala extrémně silné záchvat trémy. Pobíhala v zákulisí sem tam, lomila rukama a potila se. Jejím problémem byl nedostatek sebevědomí, vlastně si nevěřila vůbec. Své obavy velmi často pociťovala i fyzicky, na stres reagovala bolestmi žaludku, někdy i třesavkou. Teprve když konečně vyšla na jeviště, všechno z ní rázem spadlo.
V nejlepší společnosti
Už v roce 1967 začala vystupovat v populárním bratislavském kabaretu Tatra revue, který v šedesátých letech zastínil i nejednu divadelní scénu. V jeho čele stál slovenský mistr estrády, populární herec a konferenciér Michal Belák, na scéně se střídaly největší hvězdy doby, od Hany Hegerové a Marcely Laiferové přes Lasicu a Satinského po Jiřího Suchého s Jiřím Šlitrem. Chodila na hodiny zpěvu, vždy měla vše promyšlené do detailu včetně vlastní choreografie, a přesto musela o své místo na slunci bojovat mnohem víc než většina kolegů. Oficiálně ale žádné vzdělání neměla, čímž argumentovalo například i vedení Československé televize, poté co v roce 1972 dostala nabídku hlavní role v muzikálu Mam´zelle Nitouche. A i když ji zvládla bravurně, dostala poloviční honorář než ostatní kolegové ve vedlejších rolích. Skousla to, být na všechno sama byla zvyklá.
Život ve výloze
Přestože se její manželství s temperamentním tanečníkem Jánem Kostolányim proměnilo velmi brzy v domácí Itálii, snažila se ho udržet, protože Ján byl její jedinou blízkou duší. Příčina jejich neustálých bitev ale nakonec nabrala překvapivě úplně jiný směr. Přestože byl extrémně žárlivý, definitivně se rozešli kvůli jeho milostné avantýře, kterou nehodlal ukončit. Po rozvodu mu dala na výběr, jestli chce auto nebo byt. Vybral si auto, pak ho ale naboural a vrátil jí ho s tím, že chce byt. Vyhověla mu a zapsala se do pořadníku na byt. „Když na něj čekala, žila v pronajatém prostoru bývalého obchodu s obuví Podunajských Biskupicích (bratislavská čtvrť – pozn. autorky),“ vzpomínal její synovec Mikuláš Vermeš. „Neměla tam teplou vodu ani koupelnu, ale nestěžovala si. Jen žertovala, že žije ve výloze.“
Univerzální kmotra
Celý život inkasovala od osudu jednu tvrdou ránu za druhou. Šest sourozenců zemřelo už v dětském věku, milovaný otec Peter navždy odešel v devětačtyřiceti letech, bratr Ivan, s nímž zpočátku zpívala na „čajích“, v pouhých devětadvaceti. Počátkem sedmdesátých let zemřela její nejlepší přítelkyně. Velmi toužila po dětech, ty jí ale osud nedopřál. Proto také v rodině platilo nepsané pravidlo, že byla kmotrou každého jejího nového člena. A zatímco se o dítě pokoušela marně, její sestra Rozálie otěhotněla neplánovaně, právě když ji přijali do souboru SĽUK. Porodila Mikuláše, kariéru ale obětovat nechtěla, takže chybělo málo, aby se Eva stala jeho adoptivní matkou. Nakonec se rodinná rada dohodla, že budou s Evou a matkou žít v Bratislavě společně, aby péči o něj zvládly. A Eva chtěla zaplatit sestře hodiny zpěvu, aby mohly vystupovat jako duo.
More lásky:
Rychlá cesta na vrchol
Po odchodu ze skupiny Braňa Hronce, v níž zpívala s Evou Mázikovou, si v roce 1972 po krátké spolupráci s kapelou Modus splnila sen vlastní doprovodnou skupinou Hej. A hned dvakrát se představila na Bratislavské lyře, duetem s Ľubošem Novotným a písničkou Farebný sen, za kterou dostala Cenu publika. O rok později už získala stříbro s písní Chvála humoru a v roce 1974 další za Dobré ráno želám. S kapelou Hej vystupovala po celém Československu i v zahraničí, dokonce i na Kubě. V roce 1973 skončila desátá v anketě Zlatý slavík a natočila s Orchestrem Gustava Broma první profilové album s jednoduchým názvem Eva Kostolányiová. Tehdy už publikum začalo vnímat, že se změnila. Někdejší slovenská Twiggy výrazně přibrala, plavou hřívu nahradil krátký sestřih, její kdysi jiskřivý hlásek šel poklesl téměř o oktávu. Co se s ní ale děje, nikdo netušil.
Utajený souboj se smrtí
Bulku v prsu nahmatala už v roce 1971 a lékaři u ní diagnostikovali velmi agresivní formu rakoviny. Nádor sice odstranili, vzápětí se ale objevila další ložiska. Změny, viditelné od konce roku 1973, způsobila hormonální léčba, veřejnost je ale považovala jen za změnu image. Partnera neměla, žádat o pomoc se nikdy nenaučila. Často prý mluvila o sebevraždě a jen nejbližší věděli, že léta chodila k psychiatrovi, protože se cítila nedoceněná a k smrti unavená přehlížením a nezájem okolí. Profesionální nabídky neodmítala, brala všechno, aby přišla na jiné myšlenky. Jedinou pozitivní energii jí totiž dodával ohlas publika. Dokonce jen pár dní po těžké operaci utekla v doprovodu kamarádky lékařky z nemocnice a absolvovala vystoupení, které měla nasmlouvané. Odvážně vykročila do předem prohrané bitvy a od té chvíle už nikdy nepřipustila, aby byla prezentována jako sex symbol.
Útěk z nemocnicee
V roce 1974 se její zdravotní stav začal dramaticky zhoršovat. Podstoupila několik operací, metastázy už ale napadly celý organismus a naděje na vyléčení navždy vyprchala. Přesto nemoc dokázala před svými nejbližšími utajit do poslední chvíle a konečně jí pomáhala i láska. Druhým mužem jejího života se stal jazzový kontrabasista Andrej Šebo, který ji ze všech sil podporoval. Ke konci už trpěla obrovskými bolestmi, takže si vozila ze zahraničí halucinogeny, protože léky, které byly v Československu dostupné, nebyly tak účinné. Během posledních dvou let nahrála více než šedesát písní, tu poslední, More lásky, 6. srpna 1975. O pět dní později musela být převezena do nemocnice, z níž se už nevrátila. Zemřela 3. října 1975, pouhý měsíc před svými třiatřicátými narozeninami. První dáma slovenské populární hudby přelomu šedesátých a sedmdesátých let se stala takovým fenoménem, že dodnes plní koncertní sály se vzpomínkovými programy. Byla krásná a talentovaná, jenže se narodila pod nešťastnou hvězdou.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Slovenská televize, pluska.sk, azet.sk, Miroslav Bruna, Gita Kopeliovičová-Šebová: Tak málo stačí..., Ivan Szabó: Smiech a slzy)
Vložil: Adina Janovská