Hlady tu sice nevyhynu, ale někdo by mě měl ekonomicky vzdělat. Seniorka jede na jih
09.11.2025
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Přesně rok od mrtvice a tohleto srdíčko mi daroval dneska ráno můj pomeranč. A to je hezký...
Je to k nevíře, ale od mojí mrtvice to bude v pondělí přesně rok. To jenom tak na okraj, nerada na to vzpomínám, následky si nesu furt. Ale aby to tu nechybělo.
A tak, z jiného soudku, soudím, že jsem se stala velice úspěšným likvidátorem svého rozpočtu, takže na sebe můžu být konečně zase v nějakém ohledu pyšná. To bychom měli, co se týče ekonomické aktivity.
No, svět se kvůli tomu nezboří, a hlavně není to v případě mého jednání s penězi nic neobvyklého. A hlavně – hladem nevyhynu, protože na potravu se myslelo při mých šílených nákupních záchvatech rozhodně hodně. Protože tady je prostě co koupit.
Prověřila jsem přes Mercadonu ten Outlet, kam jsem původně šla koupit jenom pilku a nějak se to vymklo. No... Sice nám teď 21 kukuřičných konzerviček, který miluju, ale sečteno a podtrženo, jsou jenom na to množství levnější o 1,5 euro. Kukuřice je tu prostě laciná, no. Ale zase toho mám hodně...
Tu kojeneckou stravu asi našupu do tuňáka. Toho tu mám kilo a měl by se už sníst. Proti merluze - štikozubci v té skleničce snad nebude nic mít. Ten tuňák je hodně slanej, ta kojenecká podivnost je úplně neslaná a s cibulí to bude, myslím, prima gáblik a jsem schopná ho jíst pořád. A teď nejím toho tuňáka právě proto, že je hodně slanej. Takže tohle osolení prostřednictvím kilové konzervy tuňáka vypadá přímo jako řešení shůry přišlé. A bude na pár obědů.
No, ovesné tyčinky s lískáčem se trochu nepovedly, poněkud se rozpadají, ale dá se to přežít, Noccila s tyčkama ujde, teda tyčky nic moc, ale Noccila je vylepšuje, jogurty banán jablko jsou skvělé...
A tak dále, je to dlouhý seznam, který jsem si přikoupila k té pilce a který mi spolu s Mercadonou řeší jídlo do prosince, takže to vlastně docela ujde. Musím si to pochválit, nikdo to za mne neudělá... Ale budu přeci jenom muset přemýšlet, než si zase něco naprosto úžasňáckýho koupím.
Teď zrovna tady pozoruji hluk, spíš takový šum ze studentského dvora. Tedy ze školního dvora, který tady tak nějak... vznikl. První rok to byl jenom velký, žlutou zdí obehnaný dvůr, kde se vcelku nic nedělo, maximálně tam odpoledne řádily děti s mičudou. O kousek dál, naproti přes ulici, stojí docela nová patrová škola.
Loni v létě, tuším v srpnu, nastal v ulici najednou neuvěřitelný kravál, na hranici ohluchnutí. Přes den to bylo opravdu až moc, a to já vydržím hodně. Už jsem začala uvažovat, že to nahlásím na ajuntamiento a zadám dotaz, jestli to náhodou už není trochu moc, že chci ještě výhledově, někdy, trochu slyšet.
Bagry, sbíječky, takový ty normálni, ale i ty veliký, katrpilar se tomu, tuším, říká. Řezačka na chodník, s vytrvalou prací patrně úkolovaného, zaujatého pracanta, tedy vážně, fakt, velice silnej zážitek. A pravidelně, jak je tady zvykem, ještě nastalo pucování obce velkým, pečlivě a pomalu jedoucím a samozřejmě i hlučícím autem s kartáčema.
Ale že jsem chytrá, ale jak a kdy to provedli, nevím. Ze žluté zdi zbyl kousíček, tohle z okna vidím, ostatní mi kryje jalovec. A za tím vyrostla nová školní zeď.
Trysky na vodu měl na tom postrku taky, ale proč je používat, když tady, kousek ode mne, to kdyžtak opláchne dešťová voda. Dyť je to jen malej kousek od moře a bude uklizeno. Kdyby tedy náhodou za měsíc aspoň jednou sprchlo. Když projel ten počištovaci vůz, zahalila se vždycky celá ulice do neuvěřitelného mračna prachu.
Taky tady fuguje dost často, když už náhodou trochu zaprší, Kalima. To je takový ten jemný pouštní prach z Afriky, africký dovoz, řekla bych. A dýchnout dostali všichni zúčastnění, náhodní chodci, psi i kočky, Marokánci odvedle a i já. A bylo toho hodně a s tím randálem mě to i trochu znervóznovalo. Neslyším totiž přes ten hluk zvonění zvonku, kdyby někdo něco vezl.
A přesně ve chvíli, kdy toho bylo už příliš, jsem se rozhodla, že to budu řešit. Že jim pošlu to moje zoufalství, kdy jsem neslyšela ani na plnej céres puštěný vysílání nějakého podcastu z mobilu, a řekla jsem si to DOST!. Nahrála jsem na ten mobil nějaký decibelometr a nastražila jsem nahrávání k brance s podtextem: Já vám dám, vy ouřadové darební, takhle mě tady skoro měsíc tejrat od rána do večera randálem...
A zřejmě byli na magistrátu připraveni, na vteřinu přesně v ten moment nastalo totiž ticho. Nastal normální městský šum, jako bych si ho vymyslela. Mechanismy všeho druhu opustily bojiště a zřejmě bylo definitivní padla. No tak teda hurá, když nic jinýho.
No dobrá, ale co to tedy tady po ramena zakopaní do země ti chlapi vlastně páchali? A že prý vodu pro školu. Copak oni postavili školu, a nedotáhli tam vodu? Nebo jak to bude? Tady, kde se na všechny takové ty lidské nezbytnosti tak myslí?
Lámalo mi to hlavu, ale co už. Já na to vliv nemám, můžu to jenom sledovat Nastalo ticho, nějaký šramot tam ještě byl, ale nic moc. Pak mi jeden švédsko český soused prozradil, že se ta škola na hlavní ulici rozdělila napůl. Ve starší, prakticky nové budově budou děti od první do šesté třídy a raubíři do devítky budou za tou mojí žlutou zdí, co na ni šikmo koukám. Aha.
Tak už vím všechno a jenom zírám. Ten pastózní randál, co se tady děl, randál, že byste se o něj mohli opřít, vznikl i díky tomu, že jenom tak mimochodem tu na tom téměř prázdném pozemku za žlutou zdí, vznikla z panelů ještě přízemní montovaná modulová škola se spoustou učeben. Tak to je tedy fakt výkon.
Možná proto to tady původní majitelé mého příbytku vzdali. V hrůze, co se tu bude při té výstavbě dít. Stavba školy! Probůh, pryč! To by i mne vyděsilo, ale nevěděla jsem o tom. Naštěstí. A nakonec to Španělé zvládli téměř bez následků pro nejbližší okolí. Akorát ten kravál s přeložkou a zavedením vody, ale to trvalo všeho všudy zhruba necelý měsíc. No, klobouk dolů.
Takže jediný hluk, který z toho školního díla řekněme rezonuje, že občas z velkého hřiště, které v tom areálu mají, zní dětský smích... No, tedy upřesním, to byl trochu romantický eufemismus... To je až neuvěřitelný, jakého vřískotu jsou některá ta robátka ve stáří do šestnácti roků schopna. Někdy řvou tak strašně, dramaticky, že se chci běžet podívat, koho tam, probůh, kuchli. Ale co, když nejde o život...
A to se teď vracím k hluku, o kterém jsem psala hned na začátku. K tlumenému, tichému zvuku tří elektroautobusů, který je z toho areálu denně kolem druhé odpoledne slyšet. Člověk by si myslel, že po vyučování, když ten pubescentní zvěřinec vypustí na ulici, no tak to musí být cambus skoro o strach nabo ohluchnutí, ne?...
Ale fakt ne. Ten tichý hluk, co proniká z areálu, jsou totiž ty elektroautobusy, které na přesný čas dorazí, po vyučování, děti naloží a rozvezou čiperky do jejich okolních čtvrtí a obcí. A tam už ať si vyvádějí, jak komu libo.
To je, panečku školní organizace! Přitom městský autobus má zastávku přímo mezi těmi školami. No, ono popravdě řečeno tady zase spoléhat se na linkový provoz, to asi není úplně dobrý nápad, protože městské autobusy mají většinou zásadní problém. Takovou nejasnost. Přijede, nebo nepřijede? Zatímco ty školní autobusy fakt jezdí naprosto pravidelně.
Vložil: Lea Hniličková