Příběh jelena, který spojil Británii a Čínu

Foto: Wikimedia Commons Autor: Lilly M – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=2653091

Popisek: Jelen milu

DOBRÉ ZPRÁVY: Dnes se vydáme na cestu, která začíná jako tragédie, pokračuje jako mezinárodní detektivka a končí – pro jednou – naprostým triumfem. Zapomeňte na politické rozepře, zapomeňte na kulturní rozdíly. Dnešní příběh je o jednom podivně parohatém přežvýkavci, který dokázal to, co se lidem daří málokdy: vrátit čas a napravit staré křivdy.

Představte si, že jste přírodovědec v 19. století, narazíte na zvíře, které má hlavu koně, paroží jelena, ocas osla a kopyta vola. Vaše první myšlenka by pravděpodobně byla: „To se mi někdo snaží nabulíkovat.“ Přesně takový je jelen milu. Ne, není to výsledek nějakého nešťastného genetického experimentu, ale živoucí fosilie, která byla v Číně doma, než ji lidé vyhubili. Ano, čtete správně. Před 125 lety tento elegán zmizel z volné přírody úplně. Byl tak vzácný, že by se na něj hodil přívlastek „sběratelský kousek“ – a to se mu málem stalo osudným.

Zbylo jen pár jedinců v evropských zoologických zahradách. A tady přichází na scénu první hrdina našeho příběhu: Herbrand Russell, 11. vévoda z Bedfordu. Tento pán byl ekologický vizionář v době, kdy se tím ještě nikdo nechtěl chlubit. Sehnal pár těchto vzácných jelenů (pravděpodobně za cenu, za kterou byste jinde koupili menší zámek) a vypustil je do svého parku na panství Woburn Abbey. A oni se tam – překvapení! – začali množit. Bylo to jako žít v Jurském parku, jen s méně nebezpečnými zuby.

Přesuňme se do roku 1985. Čína je moudřejší, ekologičtěji smýšlející a má výčitky svědomí. A kdo se vrací na scénu? Robin Russell, 14. vévoda z Bedfordu, pravnuk našeho prvního hrdiny. S gestem, které by zahanbilo i nejlepší hollywoodské scénáristy, daroval Číně 39 jelenů. Představte si tu scénu: „Tady máte, vrátíme je domů.“

A kam je umístili? Do bývalé císařské lovecké rezervace. Ironie osudu je zde tak hustá, že by se dala krájet. Místo, kde se kdysi pořádaly honosné štvanice pro bohaté, se najednou stalo azylovým hotelem pro ty, kteří měli být původně trofejí.

Tady bychom se měli na chvíli zastavit a pochválit tu opravdovou hvězdou show: smysl zoologických zahrad a mezinárodní spolupráce. Zoologické zahrady nejsou jen místa, kde se berou děti na zmrzlinu a koukají na ospalé medvědy. Jsou to záchranné archy, genové banky a diplomatické salóny přírody. Kdyby tenkrát vévoda z Bedfordu neměl svůj soukromý „Zoo projekt“, neměli bychom dnes co vypouštět.

A ta spolupráce! Představte si tu byrokracii! Přesun zvířete z jednoho kraje do druhého je peklo, natož přesun celého stáda napříč kontinenty a politickými režimy. Tohle byl projekt, na kterém se podíleli Britové, Číňani, úředníci, ošetřovatelé, vědci. Všichni táhli za jeden provaz, jehož druhý konec byl uvázaný kolem krku podivného jelena. A fungovalo to. Z méně než stovky zvířat je dnes 8200 kusů! To je populační růst, o kterém se nám v Evropě může jen zdát. A jako by nestačilo, že se množí jako o závod, ještě se zdá, že je neohrožuje příbuzenská plemenitba. To je zázrak, který jim v Evropě můžeme také závidět.

A protože každý dobrý příběh potřebuje trochu mytologie, i náš jelen ji má. Číňané mu neřeknou jinak než „s'-pchu-siang“, neboli „čtyři nepodobnosti“. A k nim se váže legenda, která by mohla být scénářem k blockbusteru. Před 3000 lety se prý kůň, osel, býk a jelen zavřeli do jeskyně, meditovali, a když je vyrušila zpráva o tyranském králi, proměnili se v lidi. Když zjistili, že sami na krále nemají, spojili své síly do jedné podoby – a byl na světě náš hrdina. S rychlostí koně, silou býka, smyslem pro moudrost osla a hbitostí jelena pak pomohl porazit zlého krále a nastolit novou dynastii.

No není to krásné? Tenhle „bastard“ přírody, kterého byste na první pohled poslali zpět do dílny, se stal legendárním hrdinou. A přesně to se stalo i v reálném životě. Zvíře, které nikdo nechtěl, protože bylo „divné“, se stalo symbolem naděje, odhodlání a toho, že když se svět spojí, dokáže nemožné.

Takže příště, až půjdete do Zoo, vzpomeňte si. Ten podivný tvor za sklem možná nedrží klíč k záchraně lidstva, ale možná, jen možná, drží klíč k záchraně svého vlastního druhu.

Vložil: Kamil Fára