Poněkud dietetické pojednání a všechno ze života. Seniorka jede na jih
02.11.2025
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Pilka zubatá a zavírací. Takhle to nevypadá, ale zubiska jsou šavlostroj.
Musím se pochlubit a asi je to tak významný, momentálně, že to přijde i do mý týdenní literatury. Musela jsem tady zhubnout o dvě velikostě. Tak.
Ne že bych musela z příkazu, ale prostě se tak stalo. A ne tedy že bych šla z lidské velikosti 45 na lidskou velikost 43, ale podle čínských hadrů, které jsem si z nadšení a optimismu nerozumně pořídila ještě v dobách zimy v Radimi, to tak nějak vyšlo.
Tehdy měly moje zbrusu nové, krásně zateplené gatě velikost XXXL? nevím, ale vůbec mi nebyly a ani nenaznačovaly, že by mi v době přibližně dohledné mohly být, což mne plnilo vztekem i žalostí. Zateplený kalhoty, co mi tehdy před lety ani náhodou nebyly, mi s teď s odřenýma ušima, ale jsou.
XXXXXL 10 jsem ubrala na dejme tomu XXXL 8. Což je při mý nulový pohybový aktivitě a při čínském měření textilu docela zázrak. Ale vidět to pořád nějak není. Loni to bylo ze 114 na 104 a teď to bylo ze 104 na, no skoro 94-95. To je pořád hrůza, na jaké sele se člověk, když je já, dokáže vypracovat, ale stále mám vůli...
Lžu, jako vždycky v tomhle oboru. Tentokrát i posledně je to totiž fakt z místního horka. Prostě mě tu nebaví v tom hicu jíst. A kolikrát už za život jsem to hubnutí provozovala. A vždycky si říkám – teď už neztloustnu. Nicméně zase přišla darebná dlouhá zima a nenažranost se vždycky zase jako zázrakem vrátila.
To bylo na severu. Jenomže tady na jihu to je tak, že chuť se vrací až tak pozdě, že už je jenom pár dnů té zimy a zase začne vedro. Vždycky jsem si říkala: Teď už vím jak na to. A sakra, nevím. Jenom čert ví, jak to přišlo, ale vždycky naprosto neomylně to přišlo. Akorát že tady je to blahodárný vedro.
V Radimi jsem měla... jsem se dokázala vypást na víc než 120 kilo. Tuším, že nejvíc jsem měla 125. Když si to teď jenom čtu, tak mě obchází hrůza. Jenomže tehdy, to se mi ještě dobře chodilo. A na kolobrndě jsem drandila mezi vesnicemi jak divá. Bolest kolen sice byla všudypřítomná, ale ne tak hrozná, a věděla jsem, z čeho to mám.
Bejt mými koleny, tak mi naflákám a zašiju pusu. Ale jinak se mi celkem nic nedělo. Zato teď po mrtvici sotva lezu. Ony jak povolí a zatuhnou ty pravostranný svaly, tak se asi nějaká újma týká úplně všech svalů.
Když jsem se vrátila z nemocnice, tak to ušlo, skoro nic mě nebolelo. Chodila jsem bídně, ale jakousi setrvačností, zvykovým pohybem svalů jsem se přemisťovala z místa A do mista B. Ale v průběhu dní mě začal ukrutně bolet zádo-bok, a ne a ne to přestat. A nejlíp je mi, když sedím, ležím, ale nic mezi tím. Prostě se mi kus sitsflajše proměnil v bolavé cosi a poněkud mi to kazí životní optimismus. Protože „bolest je největší ďábel“.
Tak jsem si hezky a s přehledem postěžovala vlastně jen sama na sebe a – popojedem. Protože tady pořád je co objevovat, a pokud funguje noc a internet, je možností nekonečná veličina...
Tedy původně jsem objevila docela levnou pěknou pilku, kterou už hodně dlouho potřebuju. Vyhlédla jsem si jednu, v patrně nedalekém outletu. Malou. Skromnou, ale parádní. Náhradnici za tu, co už je na ní jenom kvalitní vrstva rzi. Která trochu ještě řeže, ale na první pohled je vidět, že už dost nerada. Taky už jenom předstírá činnost jako já. A taky spíš už jenom ze setrvačnosti.
Balíková promlsaná katastrofa. Ale eště je tam někde i kastrol na indukci…
No a to by v tom byl čert, parchant jeden darebnej, abych se nepodívala, co ten krám ještě všechno nabízí. „Outlete, tak ukaž, co tam máš ještě.“ Osudová chyba? Anebo ne?
Hned na první dobrou mě okouzlil hrášek. Rodinné balení. Zelený hrášek v piksle 15 kusů 5,85 kg celkem, spotřeba do 31-12-2026. za necelých šest éček. Před dvěma týdny tu byla Mercadona, takže hlad mi rozhodně nehrozí. Ale minimálně do prosince jsem teď zavalena jídlem.
Z jednoho hrášku vznikla ještě hora zdravých obilných tyčinek, 20 litrů mandlového mléka, 24 konzerv kukuřiček, který miluju, nějaké jogurty ve skle... No prostě nakoupila jsem toho tolik, jako bych se tady původně mínila zakopat a přežít několik měsíců. A asi ty moje nákupy chtějí mít z toho obchodu rychle z domu.
Pořád tu nadávám na doručovací služby, ale tahle banda to má všechno nějak jinak. Až jsem se lekla, když ve vší tichosti přešuměl dvorkem obrovskej chlap a uložil na zem a na židli všechny objednané krabice. Druhý den od objednání! Zcela bez varování. Jak to dokázal, ví bůh, já jsem s přivlečením do domu měla teda dost hoňky.
První den jsem byla ráda, že jsem to vůbec dovlekla domů. Do druhého dne jsem na to zírala jako na zjevení, probůh, co jsem to zas provedla. Nic teď pořádně neunesu, takže mi dva dny trvalo rozmístění jednotlivostí na nějaká rozumná místa.
Taky jsem z hamižnosti sobě vlastní, podle vzoru bylo to laciný a bylo toho hooodně, nabrala nějakou dětskou potravu, co byla za pár halířů, a co já vím, co se to tam píše, žejo. Jmenovali tam hrášek a štikozubce. Jojo, celé balení, 12 skleniček toho tu mám.
A musím říct, že mně těch dětiček, pro které jsem později zjistila, že to původně je, je docela líto. Tohle že musí jíst, a když jim to přistrčí, nemohou se bránit? Ne že by to bylo přímo hnusný, ale představovala jsem si, že to, vzhledem k ingrediencím, bude něco ňam ňam, a vono nějak ne. Takový je to docela bez chuti.
No, co už. V žádným případě to nevyhodím, ale nějak sním. Je to jídlo, určitě je to hodně zdravé, natuty kvalitní, jen s věkovým určením jsem se nějak nepotkala, že. Takže se to prostě sní! S něčím, co to prostě trochu předělá. Mám toho teď jedenáct kousků, tak můžu experimentovat. Základ je hrášek, ale je to prostě ušmelcovaná úplně hladká dětská kašička.
Musím říct, že téměř po třech letech je to první krmě, která mi tak úplně nesedla, se kterou tady prostě nesouhlasím. Ale zase fakt je, že bejt mi něco přes rok, tak bych třeba gáblovala jak divá a zřejmě bych se od toho nemohla utrhnout, boule za ušiskama...
Známýho táta dal prý synovi jedinej svatební dar. Nesmírně praktickou radu: „Čti návody.“ A i v tomhle případě by se to dost hodilo...
Vložil: Lea Hniličková