Zvolila jsem si na věky. Najisto jen Kočku. Seniorka jede na jih
12.10.2025
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: „Jsem tu doma a basta fidli.“ Zdá se, že dáma Kočka mi tu už zdomácněla tak, že hodně.
Tak jsme volili. Nechtěla jsem se té taškařice zúčastnit, ale v poslední chvíli jsem odevzdala všechny údaje datové schránce, i ty, které možná ani neznám. A nakonec nic.
Fakt nic. Nevypadám, ale o politiku se jako občan docela zajímám... Respektive dost mě to zajímá. Ono tedy není o co stát, ale když mám pocit, že si k tomu mám a můžu co říct, tak vlastně proč ne. A tak jsem se úplně na poslední chvíli rozhodla, že do toho tedy taky korespondenčně půjdu – a nic.
Prostě jsem žádné slíbené materiály k volbám nedostala. Přitom jsem celé dny doma, nikam, opravdu nikam nechodím, zvonek mi funguje, ve schránce nic nebylo, takže mi nejspíš velvyslanectví v Madridu tuhle kratochvíli zatrhlo. A já bych jenom ráda věděla proč, čemu nerozumím nebo z čí viny se to zatrhlo, protože jsem je urgovala celkem třikrát.
Bordel asi někde je. Citace z mého druhého vymáhaciho emailu nesvědčí o ničem jiném: „Ráda bych Vás informovala, že obálka nám byla vrácena z důvodu.“ A konec. Důvod si asi mám doplnit sama?
No, co teď už, bez toho mého osamělého hlásku se to rozhodně nezbláznilo, ale mám takový divný pocit, že mě nějak ošulili. Když už jsem to všechno vyplnila, abych si k té události taky mohla něco říct, tak najednou nic?
Není podstatné, koho bych volila. Podstatné je, že mne vlastně obešli. A jenom tak bokem mě napadá, kolik nás takhle obešlých bylo. Já jediná? Nebo ještě někdo? Bylo nás dva, tři, pět, nebo třeba dvacet? Nebo kolik vlastně?
Jenom tady ve Španělsku je nás Čechů spousta. No, doufejme, že potrefená jsem jenom já a kvůli mně se tedy jistě svět nezboří. Ale štve mě to. A pak mě taky napadá – nebylo to celé s tou korespondenční volbou jenom hra na jako? Nemám ráda, když něco, co je celkem jasný, je najednou naprosto nejasný a nevím proč.
Jako by nebylo důvodu k mrzení i tak dost. Ta černobílá kočka, tak těhotná, že víc už to nešlo, kterou jsem tak drsně, hnusně odehnala od svého prahu před pár dny, už se neukázala. Tak můžu jen doufat, že se navrátila k sobě domů, že tam je někdo schopný ji řešit. Doufám. Vím, že doufat je málo, ale víc nemůžu.
Už když jsem tady měla jenom Bastet, jsem se rozhodla, že je to moje poslední takhle domácí. Protože když má člověk v péči a na starost jakéhokoliv živého tvora, je to obrovská zodpovědnost. Je prostě nutný ještě někdo. Alespoň jeden stálý, rezervní člověk k obsluze. Když potřebujete někam, i na pár dnů jenom, odjet.
Tady ve Španělsku snad je i nějaké uzákonění, že nesmíte kočku nechat víc než tři dny bez dozoru. Když najednou onemocníte, kdo se vám o potřeby vašeho rozmazlenečka postará? Co když zalehnete do špitálu, příkladně jako já s tou mrtvicí, hezky na tři týdny.
Bez drobné kořenité podpory bych ty volby nedala, ale bez voleb to nakonec taky šlo a bylo to dobré
Obrovské štěstí, že jsem tu v té době měla mého čtenáře Brňáka, kterej má kočky i doma, takže mi ubyla jedna velká starost. Ozlatit ho. Ale když odjel, zůstala jsem opět na všechno sama a přiznám se, že jsem se v duchu trochu obávala. Samota mně, tak nějak lidsky a psychicky, vyhovuje. Nejsem zvyklá mít pořád někoho za zády, jsem zvyklá spoléhat se hlavně na sebe. Ale to tak úplně nejde, když máte na starost jakéhokoliv živého tvora. A je jedno, jestli je to pes, kočka nebo třeba akvarijní rybičky.
Jednou, ještě v Praze, jsem odjela na zájezd s divadlem. Bylo to tehdy docela dlouhé Španělsko, myslím, že zrovna Madrid. Kočky tehdy máma celkem měla v merku, věděla, čím krmit a z logiky věci i kolik. Ale odnesly to tehdy rybičky. Ne, ne hlady. Kdyby to bylo tak, přežily by. Ale máma tehdy měla pocit, že nějak málo žerou nebo co. A tak jim sypala a sypala...
Třikrát denně? No, nejmíň. Snídani, oběd i večeři?
„Nějak je tam není vidět,“ zahlásila, když jsem se na ně po návratu zeptala. No, nebylo. Výsledná tekutina už nevoněla, byla tak divně téměř mléčně bílá a už v ní nebylo nic, co by nějak aktivně plavalo. A i krmení těm dvěma čichavcům nějak došlo, takže vylitím zapáchající tekutiny skončilo smutně moje stolitrové akvárium. Myslela jsem, že ne definitivně.
Po letech, po přestěhování sem, jsem si říkala, tady by to třeba šlo. Převezla jsem si ho sem, přežilo přesun vcelku, ale už mělo asi moc přeschlý silikon, nebo čím to bylo lepené, tmelené, první naplnění vodou, naštěstí na dvorku, nepřečkalo a prasklo. Až potom mi došlo, že stejně by to tady bylo neřešitelné. Musela bych asi chladit. Nějak. Já 26 až 38°C přežiju. Většina rybek asi ne a v zimě bych jim musela zas topit. Takže to vlastně dopadlo tak, jak mělo.
Prostě když je člověk sám, nesmí mít u sebe žádné živé tvory, kteří jsou na něm přímo životně závislí. Kór když už je ten člověk takováhle nespolehlivá hroutící se stará větev.
Tak, jak to mám teď, to je pro mne prostě model ideál. Streetcat Kočka si na mne zvyká už třetí rok, nevadím jí a dělá si v podstatě, co potřebuje ona Mohla by tedy vypustit ze svého nového repertoáru broušení drápků o křeslo, to si nově oblíbila a vymluvit si to asi nenechá. Ale když jí tady zavřu vchod, když mě někam odvezou, zavřu dveře na fest, ale má tam proříznutou díru v síti, asi bude naštvaná, že nemůže do domu, ale má to tu zmáklý, zná to tu, určitě má kam jít.
Dokonce ji tu někde někdo krmí tak dobře, že nad kapsičkami ode mne ohrnuje nosík. Dám jí sem za tu proříznutou síť, kudy prochází, hromadu keksů, aby věděla, že na ni myslím, a buď se z případné cesty nebo špitálu vrátím, anebo taky ne.
Není na mně už tolik závislá. Žila tu pár let přede mnou, může tu žít v pohodě i po mně. Naše současné zřízení jí celkem vyhovuje, mazlí se ráda, vrní jak o život, ale může žít i beze mne, u někoho jiného. Snad ji tu mají rádi, tam, kde ji krmí.
Je hrozně milá úplně od začátku naší známosti. Hm. A už teď si neumím představit, že bych jí na pár dnů někam odešla. Ale tohle je asi jenom můj problém, a ne její.
Vložil: Lea Hniličková