Městské včelaření aneb Kdo nemá úl na střeše, je lůzr

Foto: Pixabay

Popisek: Včeličky

DOBRÉ ZPRÁVY: KrajskéListy.cz si dovolily k následující reportáži pozvat expertní tým Čmeldy a Brumdy, našich včelích medvídků.

Dobré medení, vážení a milí přátelé lesa, luk a strání! Váš oblíbený expertní tým Čmelda a Brumda přináší fundovaný pohled na žhavou novinku, která dorazila až z dalekých Athén. A musíme říct, že nám z toho trochu cuká v žihadle.

Zdá se, že lidé objevili včely. My víme, my víme – pro nás je to jako objevit, že dýcháme vzduch. Ale v tom jejich betonovém světě je to zjevně revoluční objev, srovnatelný snad s vynálezem kola nebo palců na Facebooku. Našim kolegou v oboru se stal jistý Nikos Chatzilias, který se z pouhého „těžkého konzumenta medu“ (což je stav, který my, včelí medvídci, důvěrně známe) vypracoval na profesionála. Jeho příběh je typický: nejdřív ho přestal bavit ten nudný, kupovaný med. Tak si řekl: „Fajn, vyrobím si vlastní.“ A šel do toho. Ovšem nepřišlo žádné předávání rodinných tradic, prostě si zaplatil kurz. To je dnes moderní. My jsme se učili od starých včel, oni od lektora s PowerPointem.

Panečku, panečku. Z včelaření se stal městský trend. A my jsme zvědaví, jestli to brzy dorazí i k nám do lesa. Už si to představujeme: „Hele, Čmeldo, sousední mravenec si pořídil úl. Prý je to teď IN.“ Je to nová forma společenské legitimace. Připomíná nám to jeden slavný výrok z vašeho lidského světa, který jsme zachytili na toulavé včele: „Huawei jo? To fakt? To nevím, jestli je dobrý teda. Nemáte na iPhone?“

Ano, přesně tak. Dnes se ta věta dá parafrázovat: „Vy nemáte úl na střeše svého athénského apartmánu s výhledem na Partenón? To nevím, jestli je dobrý teda.“ Kdo nevčelaří, jako by nebyl. Je to sociální filtr, nová meta pro místní biohipstery. Mít vlastní med s popiskem „Květen 2024, severní svah Akropole, s nádechem eukalyptu a dopravní zácpy“ je prostě stejně důležité jako mít nejnovější model telefonu.

Náš kolega Chatzilias má nyní 30 úlů na sedmi střechách. To zní jako pohádka, dokud si neuvědomíte, že ty úly se musí na jaře vynést nahoru a na podzim zase dolů. Představte si nést desetikilový, bzučící roj včel po točitých schodech a potkat přitom vyděšenou sousedku s jorkšírem. „No co, každý máme své domácí mazlíčky,“ může zaznít od Chatziliasa na sousedku, která se bude snažit vecpat i s jorkšírem do stoupaček.

A pak tu máme ty věčné obavy městských lidí: „Co když mě bodnou? Co když jsou mé děti, můj pes, moje andulka alergičtí?“ My se musíme pousmát. Včely nejsou ochranka supermarketu, které se hned pouští do rvačky. Jsou to pilné dělnice, které mají na práci důležitější věci než pronásledovat psa, co zrovna čůrá na erární květináč. Strach z přírody je smutným důsledkem toho, že z ní lidé utekli do svých betonových skořápek.

Takže, vážení přátelé, k čemu jsme dospěli? Městské včelaření je skvělá věc. Je to kapka přírody, která vrací život do kamenných pouští. Produkce pana Chatziliase – 500 kilogramů medu – je obdivuhodná.

Vaši experti na med i na život, Čmelda a Brumda

Vložil: Kamil Fára