Přímo fyzická vzpomínka na dětství a velká kočičí potíž. Seniorka jede na jih
05.10.2025
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Taková sklenička a tolik vzpomínek na ty časy
Zajímavý. V průběhu dvou týdnů jsem dostala tři skleničky pravých českých naložených borůvek. Téma pro konec roku, to mi vydrží. Leč cesty osudu jsou nevyzpytatelný...
Borůvky nepřežily ani tři týdny. A to fakt marmelády skoro nejím. Teda skoro. Akorát rajčatovou si kupuju, protože je překvapivě dobrá. Ale když mi někdo donese české temné borůvky, po kterých je ďábelsky skoro černý jazyk, tak to nějak vnímám i s představou toho lesa kolem a borůvčí, vůně jehličí, a tak se mi to hezky propojí s babičkou, protože na borůvky jsem chodila s ní.
Kdysi jsme sbíraly tuhle dobrotu v Krkonoších. Babička z nich kromě koláče dělala takový cukrem kvašený něco, co jsme měly za pár pátků jako tradiční vánoční likér. Já jsem vždycky taky slzu dostala ochutnat, ale jenom maličko, prý abych se neopila. Neprotestovala jsem, neb jsem měla většinou přesně ošéfovaný to místo, kam babička dávala tu matérii, ty borůvky, na kterých ten vánoční mok vznikal.
Bylo to sladké a vonělo to tak nějak mírně alkoholizovaně a mámivě, no po těch borůvkách. A bylo to takové moje štědrovečerní finále. Byly to moje absolutní alkoholistické začátky a byla to náramná bašta.
Babička se vždycky snažila mě od toho mláta držet dál, ale já jsem byla liška podšitá, všema mastma mazaná, a čichometr jsem měla dobře trénovenej, takže i když to babička uložila mezi různé plné sklenice a piksly s kdečím, aby to bylo k nerozeznání třeba od okurek, tak jsem jí to většinou poměrně rychle vyšmedila. Někdy až druhý den a to to bylo ještě... abych tak řekla odleželejší.
Moc borůvek já jsem jsem nikdy nenasbírala, protože jsem většinou sbírala rovnou do pusy a jenom semtam nějaká borůvečka šla do kastrůlku. Vzpomínám si, jak jsem se jednou přecpala, teda chutnaly nějak divně, takový kyselý byly, možná nezralý? Ale přemohla jsem se a ham ham, dokud to šlo, a pak to nějak přestalo jít...
A pak mně bylo pěkně blbě. Po borůvkách? Divný, přeci vím, co jím! No, nevěděla jsem. Nebyly to nezralý borůvky. Byla to do mého hrnečku nepříliš dobrá klikva, ale ve finále jsem to přežila ve zdraví, a pak už jsem si dávala majzla. Tehdy jsem ještě netušila nic o dobrotě brusinek a že se to na rozdíl od borůvek nedá jíst rovnou z keře. Přitom se mi ty brusinky na pohled líbily mnohem víc.
A jak jsem k té vánoční vzpomínce teď, na konci léta došla? Nójo, zase to způsobil můj vybíravý čichometr. Jedna ze sklenic, kterou jsem dostala, byla zapomenutá už po slití šťávy do jogurtů a proležela tam, v tomhle teple v bytě, celé dva dny. A když jsem ji otevřela, bylo to tu. Ta úžasná senzačni vůně uloupené, tajné vánoční, mírně alkoholizované lahůdky. A kupodivu ani tu chuť to po těch letech neztratilo. Přímo fyzická vzpomínka na dětství.
Čas malin nezralých? Ne. Čas zalkoholizovaných přezrálých a dobře vykvašených borůvek. Skoro jako bych slyšela i babiččino: Děvče, nejez to, budes opilá a bude ti zle. Tak aby bylo jasno, po tomhle zázraku mi nikdy zle nebylo. Po čerstvé klikvě teda jo. Ale po pozůstatcích domácího babiččina vánočního likéru ne.
Pravda, nikdy jsem toho neuchvátila nijak extrémně moc a zbytek potom druhý den zvládly máma s babičkou, protože co s tím, žejo. Vždyť to byly vlastně jenom ty čistý borůvky. Řádně proslazený... A nic jiného do toho babička nedávala. Jenom občas přidala ještě trošku cukru, že prej aby to dobře kvasilo. Vždyť to vlastně muselo bejt i hrozně zdravý.
Takže vlastně díky za dvě přátelské borůvkové návštěvy, díky borůvkám se mi dokonale vrátilo na malou chvilku dětství i s tou vůní, i s tím pocitem, že jsem vlastně měla i něco mimo program. Něco navíc, teda kromě toho skoro černýho borůvkovýho jazyka.
Všechno bylo krásné, borůvčí vonělo, a ty koláče... Nójo. Kde teď už jsou.
A ve chvíli, kdy si myslím, že se všechno hezky obrací v můj prospěch, tak zjistím, že ne tak úplně. Streetcat zvaná Kočka se tady zvolna začala roztahovat čím dál víc, tváří se, že je spokojená, a myslím, vlastně ona si myslí, že to se mnou opravdu nějak půjde. Chodí si, kdy ji napadne, domů nebo ven, ale už mám pocit, že se tu opravdu cítí po svém doma.
Druhé zvíře, které sem chodí, je černý kocour s kratším ocasem, který se loni zjara snažil ukecat Kočku. Tak ten už asi ví, že ji neukecal, tak jí alespoň bere malý podíl ze stravy, kterou považuje za společnou, tak jako pro pořádek. Je to zvíře celkem milé a nenáročné. Ale...
V posledních asi třech týdnech(?) sem začala chodit kočka. Mašinózní dáma. Napůl černá napůl bílá, co je ale důležitější – hodně těhotná. Je díky svému stavu rozměrem jako taková nižší, široká kredenc a mezi tyčkama mříží už sotva proleze. A včera jsem získala podezření, že by se tady nějak ráda uložila nebo usadila.
A dneska, když už jí dělalo fakt problém tou sítí vystřiženou mezi tyčkama prolézt, tak si lehla na placato před vchod do domu a nikam se neměla. Jenomže já ji tu nechci. Vždyť odněkud chodí, není tady denně. A já prostě nemůžu mít kočku s koťatama. Jsem na tom zdravotně tak, že bych se o ni prostě neuměla svědomitě postarat.
Tak jsem jí začala vysvětlovat, že tady nebydlí. Odkud přišla, tam ať jde. Odešla po chvíli ode dveří, tak jsem si řekla sláva, pochopila, snad šla domů. A za půl hodiny, když už padal soumrak, jsem se šla jenom projít k brance a ona tam ležela pod lavicí na několika papundeklech a tvářila se že jo, tady by to taky mohlo bejt dobrý...
A tak jsem jí vysvětlila, že tady tedy, kočičko milená, ne! Tady fakt ne, Já se o tebe prostě nemůžu postarat! Dokážu se teď postarat sotva o sebe. Chodím stále co krok, ohnout se je problém, a když chodím, tak padám. Kymácim se, záda mě bolejí tak, že jako moc. Tuhle jsem sebou parádně šlehla do záhonu máty. Spíš než co jiného bych potřebovala nějakou rehabilitaci, a ne se starat o bůh ví kolik koťat.
Nakonec se ta těhulka jen velice neochotně zvedla a odešla, s veškerou svojí už dost těžkou váhou, dost hlučně odskočila na chodník a kvapně odešla přes ulici, řešit ten svůj problém někde jinde.
Nevím co s tím, skoro jsem brečela, ale fakt to nejde. A taky že někde asi žije, nebo žila? U někoho. Kolik jich nesla v bříšku nevím, ale dost. Co s nima udělají? No, celou noc jsem nespala, ale vymyslela jsem aspoň něco. Našla jsem, že tady kousek je nějaký zvířecí shleter, tak tam zkusím napsat.
Ale co když k někomu fakt patří. Chovala se tak nějak domácky. Takže je na lidi zvyklá. A tak jsem si řekla, že jestli ještě přijde, tak tam napíšu, že nevím čí je, já že nemůžu, tak jestli by se o ni nepostarali. Svědomí černý jak ty nejčernějsí borůvky a náladu na sebevraždu...
A ona už nepřišla. Takže to svý nadělení někde vyklopila. Teď nevím, jestli je to dobře nebo špatně. No, až definitivně slehne, tak myslím, že se objeví. Ale svědomí z toho večera mám pěkně pošramocený. A jenom se modlím, aby došla tam, kde je doma. Vlastně jsem ji v nejkritičtejším momentě opustila, zradila...
A to už přišla domů moje pouliční Kočka a vytrhla mě z těch neveselých úvah a já teď fakt nevím. Taky je možný, že se dostala do toho zdejšího útulku. Je fakt nedaleko. Snažila jsem se pro pocit útěchy přitulit Kočku. Ale ta na to zareagovala: Tak já teda jdu a nečekej mně, jo? Přijdu ráno. A nechala mě i s tím mým svědomím a poraď si, jak umíš.
No, neusnula jsem vůbec a celou noc jsem dumala, co jsem měla správně udělat, a viděla jsem v duchu, jak tam rozvalená ležela na tom poskládaným papundeklu, a doufala jsem, že to snad nějak dopadne.
Lidi, probůh, prosím, kastrujte...
Vložil: Lea Hniličková