Jak lidstvo vyhladilo, pak zachránilo a nakonec slouží papuchalkům

Foto: Pixabay

Popisek: Papuchalkové

DOBRÉ ZPRÁVY: V hlubinách amerického Maine se odehrává příběh tak surrealistický, že by ho Kafka zatratil a Camus by si nad ním se slzou v oku zapálil cigaretu. Je to epopej o ptačím druhu, který vypadá, jako by ho stvořil Walt Disney po těžkém večeru s absinthem – o papuchalcích.

A hlavně je to dokonalá metafora lidského údělu v dějinách: nejdřív bezmyšlenkovitě ničíme, pak se s hysterickou vervou pokoušíme napravit, co jsme pokazili, a na závěr se z nás stanou otroci těch, které jsme hubili.

Představte si scénu: je rok 1973. Mladý ornitolog Stephen Kress, muž, jehož jméno se mělo brzy stát synonymem pro posedlost, hledí na opuštěné ostrovy Maine. Kdysi tu žili papuchalci, dokud je lidská chamtivost a láska k ozdobným kloboukům neposlala do lokálního zapomnění. A v tu chvíli se zrodila myšlenka, která hraničí s megalomanií: „Lidi je vyhnali,“ řekl si Kress s patosem řeckého tragika. „Možná by je lidi mohli vrátit.“

A tak začalo životní dílo, které bychom mohli nazvat „Proměna papuchalka z vyhynulého v náročného nájemníka“. Kress, neohrožený hrdina tohoto příběhu, začal dovážet papouščí… pardon, papuchalčí mláďata z Kanady. Kritika vědecké obce na sebe nenechala čekat. Představte si akademiky, jak kroutí hlavami nad tím, že nějaký šílenec chce hrát ptačím mláďatům mámu a tátu. Byl to boj, který by mohl směle konkurovat zápasu Sisyfa s kamenem, jen místo kamene tu byla hromada ochmýřených, po rybách posedlých kuliček.

První fáze záchrany připomínala natáčení nekonečné přírodovědné reality show. Tým z Audubonova institutu si hrál na architekty a stavěl pro mláďata luxusní rezidence z přírodních materiálů. Hodiny trávili na ostrově, kde podávali rybí pokrmy s péčí michelinského šéfkuchaře. Filozofická otázka „Co je to být?“ se rázem změnila v praktické „Kolik ryb dneska sežerou?“.

Ale to byl jen začátek. Kress brzy pochopil, že papuchalci jsou sociální tvorové, jejichž životní náplní je drbání na rohu ptačího paneláku. A tak přišel na řadu plán. Vědec a jeho tým začali po ostrově rozmisťovat zrcadla, nastavovat atrapy papuchalků a pouštět nahrávky jejich hovorů. Představte si tu scénu: skupina dospělých lidí se pokouší zorganizovat nejtrapnější ptačí večírek v dějinách, aby nalákala několik opeřenců, kteří vypadají jako klauni po dlouhém, ale skutečně dlouhém flámu. Je to jako kdyby se pokoušeli oživit noční klub v 8 ráno pomocí rozbité světelné koule a rozladěného karaoke.

A světe div se, ono to fungovalo! Čtyři roky po začátku projektu byli spatřeni dospělí papuchalci, jak se vracejí na ostrov s rybami v zobácích – neklamné znamení, že na ostrově jsou mláďata. Lidské pokání přineslo první ovoce. Člověk, tento pán tvorstva, který kdysi málem vyhubil roztomilého tvora pro pár pírek, nyní slavil, když mu ten samý tvor dovolil, aby mu dál nosil ryby. Hegel by zajásal nad touto dialektikou pánů a otroků.

Ale jako v každé dobré tragikomedii i zde se objevil záporný hrdina. Na scénu vstoupily racci chechtaví, zlodějská individua, která papuchalkům kradla rybí obědy přímo od zobáku. A tak se Kress, nyní již kmet papuchalčího národa, musel proměnit v generála. Jeho novými spojenci se staly rybáci, ptáci s povahou italské mafiánské rodiny, bránící své území s fanatickou zarputilostí. „Doufal jsem, že rybáci sami stačí,“ přiznal Kress s výrazem vojevůdce, který zjistil, že jeho spojenci jsou sice stateční, ale početně slabí. Racky taková strategie neodradila a dál plenili papuchalčí hodovní stůl tím nejhorším způsobem – kradli dětem, tedy mláďatům, jídlo přímo od zobáků.

Řešení? Více atrap! Pokud první fáze připomínala trapný večírek, ta současná je už naprosté šílenství. Audubonův tým provozuje továrnu na ptačí atrapy, která by mohla zásobovat i Hollywood. Ročně vyrobí stovky figurín 48 různých druhů ptáků. Susan Schubel, která tento absurdní průmysl vede, to vysvětluje se vší vážností: pomocí atrap posílají druhům signály, kde je bezpečné hnízdit. Je to jako kdyby vytvářeli falešná města pro uprchlíky, jen místo lidí lákají opeřence.

A tak tu stojíme dnes. Člověk, který papuchalky téměř vyhubil, se nyní stal jejich vrátným, kuchařem, ochrankou a výrobcem iluzí. Vytváříme pro ně Potěmkinovy vesnice, abychom přesvědčili jejich animalní mysl, že tu je bezpečno a živo. Snažíme se tak zoufale získat jejich odpuštění, že jsme ochotni stát se strůjci nejbizarnějšího divadla přírody.

Je to snad pokání? Nebo jen další projev naší nekonečné arogance, kdy si myslíme, že máme nejen právo ničit, ale i napravovat podle naší vlastní představy? A odpustí nám papuchalci? Pravděpodobně ne, protože jejich mozek je velký jako vlašský ořech a jejich hlavní starostí je, kde sežrat další rybu. A v téhle jednoduchosti možná tkví ta největší lekce. Zatímco my, lidé, se trápíme svou úlohou v dějinách, svým pokáním a svými absurdními snahami o nápravu, papuchalci si prostě žijí svůj život. A my, pánové tvorstva, jsme se stali jejich vrátnými.

Vložil: Kamil Fára