Na železnici leží překážka. Los Emil

Foto: Se svolením Carina (skupina Náš Poysdor)

Popisek: Los Emil u silnice mezi rakouskými obcemi Grosskrut a Walterskirchen

DOBRÉ ZPRÁVY: Přiběhl z Polska, pročenichal Českou republiku, nakoukl na Slovensko a teď se rozhodl pro akci v Rakousku. Los Emil řádí jako černá ruka.

Pokud by existovala Nobelova cena za neortodoxní cestovatelství a schopnost vyvolat zděšení u drážních dispečerů, český už skoro národní hrdina los Emil by ji letos držel pevně v paroží. Tento čtyřnohý rodák z Polska, který se z ničeho nic rozhodl, že mu nestačí borůvky z lokálního háje, se proměnil v nejslavnějšího tuláka středoevropského prostoru od dob cestovatelské dvojice Zikmunda a Hanzelky. S tím rozdílem, že Emil nemá Tatru 87, spoléhá výhradně na svůj vlastní pohon, a místo kamery dokumentující jeho cestu používá hysterické zprávy na sociálních sítích.

Jeho cesta, která započala jako nevinný výlet z Polska na ostravské uhelné pláně, se rychle proměnila v grandiózní evropské turné. Po důkladném prozkoumání České republiky a bratrského Slovenska, se Emil rozhodl pro skutečný kousek. Jeho poslední destinací se stala rakouská půda, kde se mu podařilo dosáhnout toho, o čem se mnohým šotoušům může jen zdát – zastavit mezinárodní vlakovou dopravu a nedostat za to pekelnou pokutu.

„Náš vlak má zpoždění kvůli provoznímu narušení,“ potvrdil s ledovým klidem rakouský drážní dispečer, jehož hlas prozrazoval, že výcvik na losí krizové situace absolvoval. Emil, nevěda, že právě dosáhl vrcholu své dosavadní cestovatelské kariéry, se válel na náspu u trati a dumal nad tím, co by ještě provedl. „Abychom ochránili bezpečnost losů a všech zúčastněných před policií a železnicí, byla trasa uzavřena,“ zažertovala mluvčí rakouských drah.

Část vlakové soupravy Chopin směrující do polské Varšavy dokonce musela zůstat v Rakousku. Opět kvůli Emilovi. Kujón je to.

Cestovatelští experti již začali Emila přirovnávat k největším velikánům českého objevitelství.

Stejně jako kdysi Emil Holub mapoval Afriku, jeho losí jmenovec mapuje středoevropské pohraničí. Zatímco Holub nosil domů kresby domorodců a vycpané ptáky, Emil nosí… no, vlastně nic. Jeho přínos je čistě existenciální. Zanechává po sobě pouze otisky kopyt, zděšené výrazy motoristů a nesmazatelnou stopu u krizových drážních jednotek středoevropského prostoru.

Pokud byli Zikmund s Hanzelkou „Světem za volantem“, pak Emil je „Svět za čenichem“. Jeho expedice postrádá logistickou podporu, nemá stan, nemá konzervy, nemá ani ponětí, kam vlastně jde. A přesto je jeho cesta stejně dobrodružná. Místo setkání s domorodými kmeny v Indonésii sleduje hemžení českého národa. Jeho „Tatrou“ je jeho nezdolný metabolismus a neochvějná víra, že za tímto kopcem musí být lepší porost listnatých keřů.

Los Emil je živým vtělením cimrmanovského génia! Stejně jako velký dramatik a vynálezce zkoušel všechny možné cesty, včetně těch zcela scestných, aby dospěl k objevu, Emil tuto filozofii aplikuje na vlastní kůži. Proč jít po dálnici D1, když se lze plést po okreskách? Dá se zastavením mezinárodního rychlíku vypěstovat lepší pastva? Jeho cílem není cíl, nýbrž samotné putování a krása objevování nových a nových plotů, které je potřeba překonat. Jeho životním motem by zcela jistě bylo: „Proč jít přímo, když to jde oklikou?“

Kam se Emil vydá dál? Italské Alpy lákají na kvalitní olivové háje, německý Schwarzwald na vyhlášené sjezdovky… nebo se možná rozhodne pro skutečný transkontinentální výkon a zamíří k Severnímu moři. Ale snad vyslyší to, co se ozývá nad celou Českou republikou. Emil je náš, Emila nedáme. A vůbec, už se někdo zeptal, co to los Emil pořád hledá?

Vložil: Kamil Fára