Odhalen důvod, proč pořád posluhujeme našim kočkám

Foto: Pixabay

Popisek: Další potenciální člen vědeckého týmu koček

Podrbat Mourka, nakrájet Mourkovi toho nejlepšího lososa a s hrůzou křičet, když Mourek dotáhne ulovenou myš a s jistou mírou jízlivosti jeho střívka nechá na místě, kam rozhodně po ránu rozespale šlápnete. Ve hře je léčba rakoviny.

Vědecký tým právě prolomil jeden z největších mystických kódů lidské existence. Po tisíciletí společného soužití jsme se vždy ptali: Proč? Proč těm očividně sobeckým, pohovkám vládnoucím tyranům neustále krájíme nejlepší kousky lososa, uklízíme po nich chlupy a bez odmlouvání otevíráme ledničky na pouhé mňouknutí? Odpověď je zde. A je geniálně jednoduchá. Nejsou to naši nepřiznaní páni. Jsou to naši záchranáři. Naši osobní, chlupatí, lehce pohrdaví bio-lékaři.

Doslova. Nejnovější klinická studie, publikovaná v prestižním časopisu Cancer Cell, odhalila, že kočky s rakovinou hlavy a krku reagovaly skvěle na nový typ léčby. A proč je to pro nás, jejich sluhy, ta nejlepší zpráva od chvíle, kdy jsme vynalezli škrabadlo? Protože tato léčba, která cílí na protein STAT3, je nesmírně slibná i pro lidi, trpící stejným typem nádoru. A kdo byli stateční průkopníci, na kterých se lék úspěšně testoval? No přece naši domácí mazlíčci! Najednou to celé dává smysl.

Celá léta jsme si mysleli, že je živíme, hladíme a uklízíme po nich jen pro jejich potěšení. Omyl! Ve skutečnosti jsme se nevědomky zapojili do masivního, celosvětového lékařského výzkumu. Naše kočky nejsou lenošivými příjemci našich služeb. Jsou to vysoce specializované biomedicínské jednotky, které nám za pouhou stravu a ubytování vyměňují nesmírně cenná data. Představte si to: Zatímco panička otevírá konzervu s tuňákem („protože Mourek tak krásně hladově kouká“), kočka si v duchu říká: „Dobře, za tento energetický příjem odvedu dalších 24 hodin monitorování environmentálních karcinogenů a ověření této nové protinádorové látky. Je to fér obchod.“

Důkazy jsou nezvratné. Vědci, vedeni Danielem Johnsonem a Jennifer Grandisovou, testovali lék na dvaceti kočkách s velmi agresivním nádorem, který je obvykle během několika týdnů zabije. Výsledek? 35 % chlupatých pacientů mělo onemocnění pod kontrolou s minimálními vedlejšími účinky. Jeden z hrdinů, devítiletý kocour Jak, dostal původně diagnózu 6-8 týdnů života. Díky léčbě ale zažil s rodinou ještě jedny Vánoce (miloval lezení po stromečku, kvílení jeho sluhů, že rozbije zdobení po babičce, až poletí i se stromem do vitríny s hrníčky od druhé babičky) a užil si dalších cenných osm měsíců. A to vše bez utrpení. Náhle to „otravné mňoukání“ v pět hodin ráno zní jako hlas pilného vědce, který žádá o další laboratorní materiál (tuňák nebo losos, případně do papuče u postele kladl dáreček myších vnitřností).

A zde přichází ta obrovská naděje a pozitivita. Tato studie není jen o léku na rakovinu. Mění úplně paradigma. Už nebudeme muset mluvit o „sobeckých kočkách“. Odteď jsou to „výzkumní partneři s nezávislým přístupem k práci“. Že ignorují povely? Jasně, soustředí se na důležitý výpočet v oblasti buněčné apoptózy. Že si lehnou na klávesnici? Inu, provádějí randomizovanou kontrolu kvality našeho hardwaru.

„Tyto animalské modely jsou prostě lepší,“ potvrzují vědci. Dýchají stejný vzduch, žijí ve stejných domácnostech, jejich nádory jsou heterogennější, zkrátka dokonalý model lidského pacienta. A my, jejich personál, jsme nedílnou součástí této výzkumné sítě. Každé podrbání za ušima je vlastně povzbuzující motivační řeč pro člena výzkumného týmu. Každé otevření dveří je logistická podpora pro transfer mezi laboratořemi.

Takže příště, až vám vaše kočka bude významně pokukovat po lednici nebo pohodlně zabírat tři čtvrtiny postele, vzpomeňte si. Nezlobte se. Nejsou to tyrani. Jsou to stateční astronauti ve vesmíru nemocí, průkopníci na frontě medicíny. A my? My jsme jejich podpůrný tým, šťastní uživatelé výsledků jejich výzkumu. Jsme v tom spolu. A tento objev je jasná výhra pro všechny. Pro kočky, které získají naději na léčbu, a pro nás, kteří získáme nejen vynikající lék, ale i dokonalou výmluvu pro naše ponížení.

Konečně můžeme s hrdostí prohlásit: Nejsem otrok. Jsem certifikovaný laboratorní technik v nejprogresivnějším biomedicínském výzkumném centru na světě – v mém obýváku. A ta vrchní výzkumnice si zrovna žádá další porci lososa. Rychle, do ledničky! Jde přece o pokrok vědy!

Vložil: Kamil Fára