Zvěř došla, kytky zbyly. Seniorka jede na jih
06.07.2025
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Paráda, když ji nechceš. Fatsia. Tohleto všechno, a ještě i to, co už bylo ustříháno před časem z mé strany, na ní narostlo za necelý rok.
Hm, a událost se překulila, ještě než jsem si ji stihla uvědomit.
Sedím si takhle zase, klid, odpolední hic, a koukám z pokoje do zahrady. Asi budu muset zalít, ale ukrutně mě bolí záda. Jinak nuda, vnímám jen ten hic. Moje pouliční kočka se tam u velkých květináčů s něčím pošťuchuje. Její boj, jinak se nic moc neděje, horko, to jo... Sakra, co to tam ta bestie má? Že by zase cikáda jako loni?
Hic už není tak hroznej, už se dá i vylézt. Inu, půjdu překontrolovat, co to tam ta šelma, venkovní kočka Kočka, zpracovává, že ji to tak baví? Brejlím na to. Mladá nezkušená, sakra, co to má? To asi nebude cikáda...
A nójo, hic už povolil, holt se půjdu podívat zblízka, aby to třeba nebyl gekon. Protože gekoni jsou u mne chránění, téměř posvátní. Jednak proto že se mi líbí, taky proto, že jsou pro mne symbolem Španělska, a taky proto, že jsou užiteční. Prej probíhají pod střešní krytinou a žerou třeba šváby. Jsou hodně rychlí, takže bych tomu i věřila.
Takže jsem se oblékla do trika, jinak chodím po domě v tom hicu bez, a šla se pro jistotu kouknout, s čím se to tam vlastně ta kočka takovou dobu bije. Nejdřív jsem nic neviděla, ale s něčím tam válčí. A sakra, už to vidím. Gekon!
Trochu mi potvůrka kočičí uhnula z cesty, když jsem zahlučela. Ona nějak není lovec za každou cenu, odtáhla jsem jeden ze svých obrovitých květináčů, a tak jsem hned získala dokonalý přehled o situaci, a hlavně o zdravotním stavu toho tvora. Až jsem zjistila, že kočka mordovala, až mu zřejmě odmodovala, potvora jedna, ocásek. Co s tím? Inu Google poradí.
Google mi poradil to, co znám od ještěrek, že je to u gekonů taky normální, že se jim to někdy stává. V jednom materiálu, nějakém fakt svědomitém, mi radili i odbornou nějakou pomoc. Tak tu jsem tedy milému gekonovi neposkytla. Místo toho jsem ho mezi květináči ulovila, pokusila se mu říct několik slov na útěchu a vynesla jsem ho, zeleňáčka, na jiné, bezpečnější místo mezi květináči u stěny, kde může i zdrhnout nahoru.
Člověk je stejnak divnej tvor. Na některý tvory jdu přímo s jedem, některý se mi chce hejčkat. Podobnej je můj nynější pohyb po městě. Jak se mi prímově jezdilo na koloběžce a připadala jsem si volná jako pták, svobodná, odpoutaná, měla jsem na tý koloběžce pocit, že můžu dojet svobodně kamkoliv. Po mrtvici jsem na koloběžku mohla zapomenout. Jediné, co mi zbývalo pro pohyb po městě a co se mi tak zdálo přijatelný, je moje pracně získaná, na úředních šimlech vybojovaná, kupodivu asi nějak česká tříkolka.
Má ohromný dojezd, 50 kilometrů, nevypadá přímo odpudivě, ale když porovnám gekona a švába, je to k nesrovnání. Ta drahá tříkolka je pro můj pocit z jízdy něco jako ten šváb. Připadám si na ní jak hovínko u cesty. Akorát na mojí bílé krasavici koloběžce, na které jsem mohla lítat svobodně jako pták, tak na té už se nikdy nesvezu. Přitom tahle, co mám teď, je úplně nová, jela jsem na ní do mrtvice dvakrát...
Předtím jsem měla ukradenou. Vlastně to stejny Aovo. Ale byla tak dobrá, že jsem si po roce užívání a po ukradení koupila stejnou... Na dvě jízdy... Kterou po zralý úvaze prodám. Zbavíme se gekona, šváb se mnou zůstane už nafurt...
Bougainvillea je tady kytka velebená, vytoužená
Při mý smůle, když jsem onehdy vyrazila ze vrátek, míjela mě značnou rychlostí úplně taky bílá koloběžka. Nejezdí jich tady bílých moc. Rychlost 25 km/h, jojo, to byl můj nejparádnější zážitek z jízdy. Pravda, zakončený při pádu ranou do hlavy o šutr. Velkolepý let, který se trochu nepoved.
Když mi tehdy zdravotní stav dovolil zase nastoupit a konečně zase se na ní projet, cítila jsem se šťastná jak blecha a ve svý kůži. Teď se cítím jako dvakrát okradená... Jedou oloupená o tu první šikovným darebákem, podruhé ožebračená o tu druhou vlastní zákeřnou mrtvicí. Teď se mi tu rovnou pod nosem na podobný krasavici někdo prostě projíždí a já už nemůžu.
V chmurným rozpoložení jsem se vypravila k sousedům, že bych alespoň uřízla mojí větev, která se drsně rozvalovala nad jejich pozemkem a já jsem k ní nemohla. Díky navázání přátelské komunikace a tím, že bylo koho požádat o pomoc, jsem s nůžkami a pilkou vyrazila alespoň za nějakým pozitivním, užitečným cílem.
Teď co to chci vlastně uříznout. Fatsia je, když je řádně vyvinutou květinou, krásná kytka, s dlouhými pětičetnými listy, ostrými chlupatými plody, které vypadají jako maličký kaštánky a jsou narostlé v hustých trsech, v poměrně značném množství. Kvete krásnými růžovými, jak kaštan dlouhými květy. Prostě tuhle kytku chcete mít doma...
Anebo ne? Roztomilý kaštánky bohužel nic a nikdo nežere, takže celkem neužitečně v ohromném množství zaneřáďujou dvorek můj a sousedův. Kromě toho to bejlí roste neuvěřitelnou rychlostí, což je sice hezký, ale jen do momentu, kdy dostanete naflákáno od agresivně se rozrůstající kaštanovité větve, než vy nebo někdo jiný uklouzne po všudypřítomných kvazikaštanových, chlupatých, tvrdých kuličkách. Prostě nechci to a vztah sousedů je obdobný.
Pan soused mi otevřel branku, ale velice opatrně, měl zřejmou obavu z hafana. Známá ho ocenila jako štěně Amerického staforšíského teriéra. Roztomilej sousední pejsek. Letmé setkání, po kterém jsem rázně vběhla do dvora, proběhlo tak, že pan soused autoritativně jednou dupnul pantoflem a hafanovi bylo jasno, co se tu smí nebo nesmí. Fakt jsem zírala na tak vychované mladé zvíře.
Se svojí nic moc výbavou z rezaté pilky a dost dobrých kleští jsem ostříhala všechny větve s pseudokaštama, pár větví ustřihnul pan soused. Jo, málem jsem si to pěkně i fyzicky užila. Mají tam na dvorku záhadný schod, tvořící takovou kachličkovanou krabičku jako vaničku, momentálně s uschlinama. No, málem jsem do toho prostoru po zádech vletěla, ale v hrůze, že padnu naznak na dno té vany a nebudu s to vstát, jsem to v poslední chvíli ustála.
Uf, i sousedovi se dost ulevilo. Hrozná představa vztyčování tohoto nejapného tělesa z polohy bezmocného chrobáka na všechny dvě. No, dořezali jsme všechny obtížné větve, paní mě jich hned zbavila, naložila do dodávky a já jsem se nečekaně uchopila svojí nezasloužené odměny. Pan pes mě vzal na vědomí, doběhl ke mně, a než si kdo všiml, pohladila jsem si tu velkou, krásnou, ušatou, ušlechtilou mordu. Neuvěřitelně hodné zvíře.
Byla jsem z toho tak nadšená, že jsem pilku zapomněla u sousedů na zídce a o kus dál i kleště. Po chvíli za mnou obé přiletělo, pravila jsem gracias a bylo po akci, která mě zaměstnávala hlavinku skoro rok. A pak to bylo jen šmik fik a hotovo.
Teď musím ještě koupit větší pilu než ten pižl, co mám teď. Vidim v duchu na tom místě ještě jednu Bougainvileu. Fatsia musí definitivně ustoupit. No uvidíme. Zatím je počítáno s jednou tou fialovou parádou. Roste i kvete k mé radosti neuvěřitelně rychle.
To zas bude holt účet za vodu, chjo...
Vložil: Lea Hniličková