O některých pavoucích a jiných hmyzech. Seniorka jede na jih
15.06.2025
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Tady v tom koutě to bylo. Tam odtud mi vdova zdrhla. Černá.
Tak a jsem zas v loji, tentokrát v tochu pastóznějším. Přišel hmyz.
Nejen obvyklí minimravenci, kteří se dají alespoň odněkud vyhnat nebo někde vyhubit, a to celkem bez následků, ale najednou kde se vzal tu se vzal, v rámu otevřeného okna v ložnici se tak nějak nečekaně vyskytl černý pupkatý pavouk. Nerozumně jsem zalezla pod lehkou deku a předstírala jsem sama před sebou, že budu přemýšlet, co s ním. Určitě je jedovatej, co by tu jinak dělal.
A vůbec, je večer, mírumilovný období a večer – večer tu takovouhle návštěvu fakt nechceš. Něco jsem k tomu poslouchala, v duchu jsem si představovala, jak tam v té okenní škvíře leží, a hlavně jsem usilovně fantazírovala, jak ho toto... odtamtud, probůh, dostat? Chvilku jsem bádala, chvilku jsem se uklidňovala poslechem dramat na YouTube a při tom poslechu usínala. Až jsem se najednou nafest rozhodla, že teď! Že to musím řešit hned.
Vztyčila jsem se opatrně, abych ho třeba nevyděsila, žejo, zabrejlila jsem do zúčastněného okna a tam – nic. Ten parchant, jistě jedovatej, prostě někam po svým zdrnul! Šmarjá, a já teď co? Pomoc!
Celkem zbytečně jsem podruhé obhlédla zúčastněné okno a fakt tam nikdo nebyl... Jak je to, proboha, možný? Dyť jsem skoro celý čas brejlila na to okno, abych ho nepřehlédla, kdyby se třeba pohnul. A byl tam! A není!
Moje arachnofobická dušička se probudila naplno, ale vznikající hysterii jsem se rozhodla zaplašit, a to literaturou. V knihách mám, co se týče pavouků, naprostý prázdno, z čistě bezpečnostních důvodů, asi bych zdrhala i před literaturou, tak by to dopadlo. Řešení mám v mobilu. No tak dobrý, alespoň se do moudrosti starého googlu podívám, co za krasavce to tu se mnou bydlí.
A jajajaj a hned mě přešel při vzpomínce na obraz, který mi zůstal na sítnici, veškerej humor. Že prej snovačka. Tý jo. A hledej ho tady teď v mé zbordelené domácnosti mezi miliardou věcí, kam se, mezi která trička či deky, uložila... Snovačka. Že prej blízká příbuzná černý vdovy? Tak s tímhle fakt nevím, co počít.
Můj pohled ulpěl na černý vdově, to mi jako děsivá informace pro tuhle chvíli úplně stačilo, ale nicméně jak je teď mým obyčejem, i děsivé informace dokážu úplně v pohodě zaspat. Nechala jsem si rozsvíceno, no abych měla přehled, žejo... Kdo ví, co sem může vlízt.
Jak jsem se tak převracela na posteli, najednou jsem něco zahlídla. Ne, pavouk to nebyl, ale po stěně nad postelí si beze spěchu špacíroval šváb. On beze spěchu, já ve spěchu. Nutné aktivity – sakra, antišvábovej sprej mám vedle. Takže co nejrychlejší transfer – on nepočká, kór když zacítil pohyb.
Sprej mám, bacha, nenamířit si to na sebe! Zmáčknout – sakra vadí mi tam lampa. Už začal prchat, zásah, ale z blbý dálky, zdrhá za roh, tisknu furt, ježíši, fuj, to zas bude smrad, pomyslela jsem. Ale přímý zásah byl, otočila jsem hlavu k oknu, abych viděla, kam poputuje, pořádně kouknout. A nic!?
Fakt to bylo jenom mrknutí – a na zasmraděné stěně nikdo nebyl! Druhý hmyzí mizící trik byl stejně dokonalý, jako ten pavoučí. No dobrá, tenhle aspoň dostal jistě dávku. Pátrat po něm ve dvě v noci snad nepůjdu, nebo... Kam se tak rychle vstřebal? No, prohledala jsem polštáře, knihy co tam mám, deky – nikde nic.
Půl třetí, jsem cvok. Šváb nikde, smrad jak v chemičce, no super. Ani kočka to nechce inhalovat, odešla do pokoje pod stůl, fetuj si to sama... Tak jo. Celkem bezmocně jsem zalezla do dek a zhasla , abych to ani neviděla. To jsou konce.
Základní potřeby do nastávajících horkých dnů – nějaký ten zbylý vitamin od zimy, čerstvý sprej proti lecjakému hmyzu, a hlavně hodně pít
Druhý den jsem zjistila k úplně jinému tématu, které mě zaujalo fakt hodně, fakt zajímavou věc. LeMax položil v rámci výzvědný akce v podobě ankety otázku, co tu pořád ještě není dražší než CZ/SK. Tak nad cenama jsem nepátrala, ale napadlo mě, co z toho, na co jsem byla zvyklá v Čechách, tady v ES není lepší než v CZ/SK. Tak já vám to povím. Melouny.
Jo, taková ta červená voňavá věc mi tady tedy poněkud no, řekla bych to něžně – nekonvenuje. Nemůžu říct, že přímo nechutná, ale když si vzpomenu na tu křupavost melounu od nás, ze Slovenska, Maďarska, Polska, tak nevím, čím to je, ale něco v té struktuře a chuti jako by tady v ES bylo ošizené. Jakoby málo sladký a ne tak... Ne ta chuť.
Asi to bude odrůdou. Prostě zdejší melouny mi tak nejedou, ty peckovatý tu nemají, takže z melouna u mě prostě ne ta radost. A to říkám, přestože jsem dneska skoro celej jeden brouček červenej pětikilovej sezobla. Možná to bylo fakt těma velkýma peckama. Ty jsem taky měla ráda.
A přitom tady pro tenhle čevenej meloun mají tak krásný a voňavý pojmenování. Sandía. To slovo voní líp než jakýkoliv meloun. Záhada je to. Ale, nójo. Ten, co jsem téměř celej schroupala, byl celkem dobrej. Jo a to je to. O tom, co se mi někdy podařilo koupit v Čechách s voňavou, takovou řidší strukturou a peckama, bych neřekla, že je celkem dobrej.
No, moje naprosto neodborný lingvistický okýnko asi stejně nikoho neispiruje, protože abych si sebekriticky připustila, možná mi v paměti zůstaly ty melouny, který mi kdysi dávno vzácně koupila ještě babička, když jsem byla malá... O tom bych určitě neřekla, že byl celkem dobrej, ale chrlila bych hejna zářivých superlativů. O španělském konstatuju jo, byl celkem dobrej. Taky tady mají pojmenování meloun pro tu divnou zelenou šišku, co vypadá jako zbujnělá dýně. Taky skvělej, né že né, ale meloun bych mu neřikala...
Nicméně vraťme se po odlehčující melounové odbočce k mému večernímu živočišnému problému, neboť po melounech opět nastal večer a někde je tu v prostoru černá vdova. Samozřejmě jsem hned zamířila k okenici a nastojte – byla tam. Na stejném místě, kde včera. Příliš jsem neotálela, popadla jsem sprej, po kterým mi včera někam zdrhnul šváb, a...
Jenomže to je až neuvěřitelný, jak má člověk pro takovýto úkon, jako je nastříkání spreje do škvíry, nešikovnou levou ruku a stále ještě po mrtvici zmršenou pravou, já to prostě v tom úhlu nedomáčknu! Nicméně mačkala jsem zdatně, smrdělo to taky zdatně, ale aspoň tu kontaminovanou půlku okna šlo zavřít, takže to víceméně trochu odsmrdělo.
S lehkým pocitem vítěze jsem zalezla pod deku a už taky s pocitem klidu jsem si o tom tvorovi konečně něco přečetla. A dozvěděla jsem se, že jsem v podstatě vrah plachého, mírumilovného tvora, který se živí spoustou neužitečného hmyzu. Nojo, no. A co když na něj náhodou šlápnu nebo tak něco...
Se smíšenými pocity jsem zhasla a radši jsem usnula. Usoudila jsem, že přeci jenom bude bezpečnější tady černou vdovu nemít, i když je tak užitečná a plachá. Nejsem záchranná stanice pro pavouky. Ještě to tak. Pustila jsem si na YouTube nějakej starší krvák z Doživotí a usnula jsem ještě i s takovým tím prima pocitem uklidnění z dobře vykonané práce. Holt chudák užitečná vdova, nemá se tady motat, no.
Hned po ránu, cestou ze záchoda, už v tričku a s mobilama v ruce, abych zvěděla, co se zas kde děje za nerváky, jsem otevřela to v noci přivřené a nasmrděné okno. Hezky to vyvanulo a jen tak formálně jsem loupla okem po chudince vdově ve škvíře a – přepadla mě marnost. Všechny jistoty v háji a můj bohorovný klid taky. Ta vdova v té škvíře prostě není. Pavučiny zůstaly, vdova v tahu...
No, zas je alespoň užitečná, žejo, ale tohle zjištění mě teda rozhodně moc neuklidnilo. Ještě je tu naděje, že jsem ji špatně určila a že je to někdo jinej. Anebo že tu s náma žije už nejmíň ty dva roky, co tu jsem, a přitom je pohoda, nic se neděje. Anebo když si dám tu práci a najdu ji, tak abych si napravila to zasprejované renomé, zjistím co přesně nejradši žere, a sem tam si ji zkusím něčím, nějakým broukem usmířit...
Anebo na ni zkusím prostě úplně zapomenout. Nebyla tu předtím, není tady ani teď. A třeba hned odteď. No vida, taky řešení. Jen nevím, jak ho zvládnu já, potenciální arachnofob...
Vložil: Lea Hniličková