Středočeské temné přízraky i zamilovaní draci. Záhady života

Krajina, která jako prsten obestírá Prahu, bývala rájem zlatokopů, hledačů pokladů, Keltů, ale také draků, čertů, vražd i romantických lásek.

Kromě známého pohoří Brdy se tu nachází prakticky neznámé horstvo Džbán, které je přitom tak přehlceno tajemnými pověstmi i keltskými menhiry, že se mu po právu říká Česká Bretaň. Pestrost zdejších pověstí, legend a paranormálních jevů tu dosahuje vrcholu v rámci celé naší vlasti. Všechny se nám sem pochopitelně nevejdou, pokusíme se tedy vybrat ty nejzajímavější…

Když praotce Čecha vystřídal na trůnu vládce naší kotliny Krok, neměl sice žádné syny, ale „jen“ tři dcery. Ty však byly opravdu výjimečné. Žádné jim rovné totiž v našich dějinách a bájích nenajdeme. Všechny tři vládly nadpřirozenými schopnostmi, léčily, věštily a zaklínaly. Jména Kazi, Teta a Libuše zná jistě každý malý školák, a tak protentokrát tyto postavy naší dávné historie přeskočíme. Sice k legendám středních Čech neodmyslitelně patří, ale dáme prostor bájím méně známým.

Temné přízraky a dračí legendy

Pokud zamíříte do Noutonic, najdete tu svou negativní energií a paranormálními jevy široko daleko proslulý hřbitov. Z tohoto důvodu se mu sice mnoho lidí vyhýbá, zato sem zdaleka míří lovci záhad. Lokální pověst tvrdí, že se za nocí z hřbitova ozývají tajemné zvuky, šepot, hrdelní vrčení a nářek. Věří se, že jde o duchy mrtvých a zde pohřbených lidí, z jedné staré rodové hrobky se údajně stále ozývá záhadné skřípání. Někdy navíc zalije uličky mezi hroby podivná, světélkující mlha, která má být přízrakem ducha urozené šlechtičny Barbary von Langendorf, která zemřela poblíž Noutonic v roce 1857.

I když byl podle oficiální verze příčinnou smrti pád z koně, mnozí tomu nevěřili a tvrdili, že byla zavražděna. Podle zdejší legendy se proto její přízrak zjevuje za nocí mezi hroby, poté co se zformuje z tajemné mlhy, a vyhání ty, kteří na hřbitově nemají co dělat. To by také vysvětlovalo, proč mezi svědky zdejších záhadných úkazů patří taky fotografové. „Za pravého slunečného poledne se mi stalo, že mi jeden hrob nešel vyfotit. Zkoušel jsem to několikrát a vždy byl místo hrobu na snímku jakoby silně rozmazaný keř,“ napsal v jedné online diskusi na webu jistý fotograf.

Kvůli všem zdejším záhadám lákají Noutonice lovce duchů, tedy skupiny vyšetřovatelů paranormálních jevů. V roce 2006 se jedné skupině podařilo na noutonickém hřbitově spatřit a také vyfotit tajemnou černou postavu. Jiní pátrači tu zase zaznamenali a změřili podivné výkyvy teploty či náhlé poryvy větru. Když pak svá měření končili, zjevila se před jejich očima mezi hroby zčistajasna modře světélkující mlha. Možná je právě odtud vyháněl duch zavražděné šlechtičny Barbary von Langendorf.

Noutonice leží na dohled významné a rozsáhlé zříceniny hradu Okoř s typickou pětipatrovou věží. Na rozdíl od známé trampské písně zde nikdy nestrašila Bílá paní, ale už skoro 600 let se věří, že pod hradem je v tajné chodbě schován velký poklad. Proto tu kopaly už desítky a možná stovky hledačů. V 19. století zde dokonce našli podzemní síň s vyrytým nápisem na zdi „Leta Panie 1456 kopali jsme zde“, doplněným rytinou střely. Pod nápisem pak ležel i stříbrný groš.

Z podzemí Okoře má vést tajná chodba až na zámek ve Smečně, který stojí na místě staré tvrze. V jedné z jeho věží je podle další středočeské báje zazděný černý drak, který zkameněl ve svém brlohu, poté co mu během spánku odvážná dívka ukradla z hlavy zlatou korunku. Dračí doupě, jež pak lidé vypálili, stávalo na místě tvrze Martinice v Podkrkonoší a právě za peníze z ní utržené měl být postaven dnešní zámek ve Smečně.

Pravdivost pověsti dokresluje zazděný reliéf draka, rodového zvířete pánů z Dražic. Z téhož rodu pocházela i manželka majitele zámku Bořity z Martinic. Vypráví se také, že Annin bratr Václav z Kunvaldu se tu měl utkat v souboji kvůli dívce s divným jménem Drakonie s jistým Ulrikem von Haynau a tento souboj s pomocí své sestry vyhrát.

Jiná varianta pověsti praví, že byl zámek postaven za peníze, utržené prodejem zlaté korunky Hadí královny, kterou získal první majitel zámku pomocí magické praktiky, když podle rady moudrého starce rozprostřel bílý šátek na místa, kam se slézali vyhřívat hadi. Ty pak i s jejich královnou přivolal a omámil pomocí ochranného kruhu z plamenů, živených posvátným dřevem. Další smečenská pověst vypráví, že když měl někdo z rodu Bořity z Martinic zemřít, rozsvítila se v zámecké kapli sama od sebe všechna světla.

Asi 2,5 kilometru od Smečna směrem na Kačice stojí nedaleko od silnice kamenný menhir se špatně patrným, dodatečně vytesaným latinským křížem. Údajně tu byl podle legendy na trase staré formanské cesty přepaden a ubit kupec. Odtud na sever a západ pak už začíná oblast nejhustšího výskytu těchto záhadných kamenných stél u nás.

Keltská božstva střeží pohoří Džbán

Nejvíc památek se nachází v dodnes turisty prakticky neznámém horstvu Džbán, ležícím mezi rovinou pod Krušnými horami a Berounkou. Jejich nejznámějším paranormálním bodem jsou Kounovské řady, záhadný výtvor našich keltských prapředků. Silná keltská energie v těchto místech přetrvává dodnes. Vyvěrá hlavně z několika pseudokrasových puklin a jeskyní v křídě, až se zdá, že se v tomto prastarém posvátném místě otevírá země a obnažené vchody do jejího nitra vedou až k přízrakům z podsvětí. 

Jinak si totiž nelze vysvětlit příběh, který se v 70. letech minulého století stal jednomu kopáči, jenž mimo jiné spolupracoval s geology na průzkumu druidské svatyně Krtola v Českém ráji. Sem do Džbánu jezdil často za příbuznými, a když bylo pěkné počasí, několikrát přespal v jeskyňce kousek od legendárního keltského oppida Rovina. Pokaždé se mu tu zdál ten samý sen, v němž se zjevovala skupina malých, hnědých lidí, kteří přišli k jeho ohni, ohřáli se u plamenů, a pak ho zvláštní řečí vyzvali, aby je následoval.

Zavedli ho k blízké skalce a tady kopáč spatřil, jak k nim běží velký los s obrovitými lopatkovitými parohy. Zvíře skupinu, která ho obdivně zdravila, nejdřív minulo, ale pak se zastavilo a vážným krokem se k nim vrátilo. Zblízka bylo vidět, že los má velké, téměř hypnotické oči, a jak pohnul hlavou, všimli si lidé, že má zezadu ještě jednu tvář. Ta je však krytá koženou maskou, přivázanou k paroží řemínky.

Sama maska pak měla kulatý tvar jako Měsíc. Je zajímavé, že stejné masky, byť s jeleními parohy, nosil lesní keltský bůh Cernunnos, mimo jiné patron plodnosti a živočišně síly. A Keltové zde na Džbánu, v těsné blízkosti jeskyně, vystavili v Čechách i celé střední a východní Evropě zcela ojedinělou a hustou síť oppid, obětišť a záhadných kamenných řad (nejen těch nad Kounovem, ale také u Špičáku nad Neštěmicemi a Klučku).

Nešťastný ochránce nejstarších hor 

Brdy mají, snad proto, že jsou naše nejstarší i nejvyšší vnitrozemské pohoří, jako jedno z českých pohoří svého patrona a ducha. Je jím Fabián, který se tak řadí po boku krkonošského Krakonoše, orlickohorského Rampušáka a jizerskohorského Muhua ke zcela atypické sortě horských patronů. Podle brdských legend byl kdysi rytířem, kterého do této podoby zaklela lesní čarodějnice, jejíž lásku odmítl. Od té doby se toulá v podobě tlustého vousatého skřeta v mysliveckém šatě nebo v kabátu z kůry a smrkových šišek kolem svého sídla, které se nachází na skále Baba nad Hostomicemi (proto se mu také někdy říká Babí Ján). Zde má také dodnes být Fabiánova postel.

Svou přítomnost Fabián ohlašuje táhlým sovím houkáním, které sice děsí pocestné, ale jinak lidem neubližuje. Tedy jen těm, kdo se v jeho brdských lesích chovají tak, jak se sluší a patří. A stejně jako Krakonoš se také patron Brd věnuje i pěstování kouzelných bylinek, které má ve své Fabiánově zahrádce poblíž vrcholu hory Plešivec.

Zajímavé rytířské legendy se také vážou ke Královu Dvoru, kdysi samostatnému městu na Litavce, které je dnes součástí Berouna. Už v polovině 13. století tu král Václav I. ve čtvrti Počaply vystavěl dvorec, a právě v něm podle legendy také zemřel. V místním kostele Panny Marie jsou uloženy jeho nabalzamované vnitřnosti, například srdce a játra. V kostele je podle další pověsti vidět zlatý povoz šestispřeží koní, jak odtud vyjíždí tryskem ku Praze. Prý se jedná o přízrak krále a jeho doprovodu a toto znamení vždy věští špatné časy.

I další přízraky, které se zjevují v Králově Dvoře, jsou nezvykle honosné. V přízemních sálech místního renesančního zámku se za úplňkových nocí zjevuje podle záhadologů přízračný zástup rytířů a jejich čeledi a panošů, v čele s králem. Svědci zde také opakovaně spatřili mezi zámkem a bývalou kaplí pomalu se pohybující kolonu šlechticů s pobočníky, ubírající se k půlnoční mši.

Zámkem se o půlnoci toulá i Bílá paní, doprovázená stejně zbarveným chrtem. Vždy se nejprve zjeví za velkého hřmotu u hrobky na hřbitově vedle zámku, a pak hlučně táhne kolem zámku ke stájím. Po hodině se zase vrací do hrobky u zámku, a tam zmizí pod zemí. Proto bylo okolí hrobky a stájí po stovky let cílem nájezdů zlatokopů a hledačů pokladů.

Legendy od Zlaté řeky a Krčínovy poklady

Poklady má ukrývat i řada míst v překrásném údolí zlatonosné Sázavy. Podle staré posázavské legendy je jeden z nich ukryt třeba v podzemí krásného hradu Český Šternberk. Každoročně na Velký pátek, kdy se otevírají jeskyně a hory, prý hradní skála pukne a sypou se z ní zlaťáky do řeky. K uvěřitelnosti této pověsti jistě přispělo, že Sázava byla kdysi dávno považována za zlatonosnou, i občas nějaká ta mince, která někomu na hradbách skoro 800 let staré pevnosti spadla dolů.

Reálnost pověsti potvrzuje také zpřístupněná expozice Šternberského pokladu, který se podařilo náhodou objevit v odlehlé části hradu v roce 1971. Tvoří jej bedna, která obsahuje mimo jiné četné drobné předměty ze 17. a 18. století. Podle oficiálních zdrojů byl ale poklad na Český Šternberk převezen až v květnu 1945, kdy musela šlechtická rodina Šternberků narychlo opustit svůj zámek v nedalekém Jemništi, který zabrali němečtí okupanti.

O kus dál se nad Sázavou tyčí lesem zarostlá skála, místu se odjakživa říká V ohradách. Na jejím vrcholu je do horniny otištěn otisk koňské podkovy. Podle místní pověsti zde ďábel odnesl do pekla místního sedláka, který se tu pod ní schovával před bouřkou. Od té doby se místu také říká Čertův kámen.

Ďábel se vyskytuje také u Sedlčan, v dnes méně známém koutu středních Čech. Dříve přitom bylo okolí neodmyslitelně spjato s asi nejvýznamnějším rodákem kraje, proslulým rybníkářem Jakubem Krčínem. V Křepenicích, asi sedm kilometrů od Sedlčan, stojí dodnes jeho vodní tvrz, v níž měl Krčín svou alchymistickou laboratoř. V prvním patře tvrze se dodnes zachovaly části původně renesančních nástěnných maleb s mytologickými postavami.

Místní pověst vypráví, že tvrz Krčínovi postavil ďábel, se kterým Krčín uzavřel sázku, že když ji nestačí dokončit do svítání, nemusí mu vydat svou duši. Aby se vyhnul věčným pekelným útrapám, nechal rybníkář ještě za tmy probudit kohouta a ten vyděšený zakokrhal. Čert se tak nejen musel vzdát Krčínovy duše, ale regentovi navíc spadlo do klína takřka hotové sídlo. Velký kámen, ležící dodnes za tvrzí u jejího hospodářského dvora, je podle této legendy poslední stopou pekelné práce.

Jenčov – z pocestného se vyklubal samotný král!

Uprostřed dodnes rozsáhlých křivoklátských hvozdů se už skoro 800 let nachází zbytky jednoho z nejmenších královských hradů u nás, Jenčova. Podle místní legendy cestoval v údolí potoka pod ním jednoho zamračeného letního dne těsně před bouřkou osamělý jezdec. Když se otevřela obloha, stačil se muž jen taktak schovat v hospodě v Nižboru. K překvapení místních usedl ke stolu mezi ně a poručil všem nalít vína.

Když se ho ptali, jak se mu odvděčí za laskavost, cizinec řekl: „Jsem velkým milovníkem zvěře a hledám tady vhodné místo, kde postavit malý hrádek, na němž bych mohl trávit lovy. Zdejší kraj se mi tuze zalíbil, a proto jsem přišel za vámi. Rád bych se dozvěděl, co se skrývá v těch hlubokých lesích, které tu vidím všude kolem sebe.“

Vesničané mu poradili, že když pojede na sever prastarou stezkou, narazí v lesích nad údolím Vůznice na skálu, na které by mohl postavit své sídlo, a jakmile bouře skončila, vydali se s ním mu to místo ukázat. Když záhadný jezdec spatřil skálu, zaradoval se a řekl: „Vskutku božské místo pro můj hrádek. Děkuji vám za vaši pomoc. Až na téhle skále stane moje nové sídlo, jste všichni zváni.“ Zanedlouho tu vyrostl lovecký hrad krále Václava II., který slib splnil. Své průvodce sem pozval na hostinu a učinil z nich lovecké náhončí.

V nedaleké Bělči, která je součástí panství Jenčova, se také vypráví pověst o zjevování lesního přízraku. Původně to byl hradní purkrabí, muž známý svou dobrotou. Během svých častých cest do hlubokých lesů kolem narazil na krásnou lesní vílu a na první pohled se do ní zamiloval. Jeho schůzek si ale všimla paní z Křivoklátu, která o něj usilovala, a když zjistila, že už miluje jinou, rozzlobila se a pozvala si starou pohanskou čarodějnici až z dalekých Flander. Ta však kouzlo pokazila, jí vyrobený elixír lásky měl jiný účinek a místo lásky k paní se jenčovský hradní pán proměnil v přízrak. Místní věří, že se kolem Jenčova zjevuje dodnes a stále škodí zlým lidem.

Tajná Napoleonova chodba

Své zajímavé pověsti má i placatá, na první pohled fádní rovina kolem Labe a Jizery východně od Prahy, konkrétně u Benátek nad Jizerou. V benátské místní části Kbel leží na kraji lesa podivný kámen ve tvaru postavy. Legenda vypráví příběh lovčího, který zde zastřelil místní čarodějnici, zle sužující široké údolí řeky Jizery. Za to byl po své smrti na místě svého činu zaklet do kamene a má hlídat tzv. neviditelné plameny. Lidé v okolí  po staletí věřili, že ke kameni je nebezpečno, ba dokonce zakázáno se v noci přiblížit, protože by takového troufalce čekala strašná smrt v těchto plamenech.

Pozoruhodný je také místní zámek, a to nejen po architektonické stránce. Za časů císaře Rudolfa II. totiž patřil jeho alchymistovi Tychonovi Brahe. Dánský učenec si zámek vybral v roce 1599 ze široké nabídky šlechtických sídel, které mu dal císař k dispozici ze svého osobního majetku, a to kvůli jejich výhodné poloze pro pozorování hvězd. Vybudoval zde na svou dobu špičkově vybavenou observatoř a alchymistickou dílnu, ve které ještě v témže roce vynalezl zázračný elixír, působící proti moru, a zaslal jej císaři do Prahy. Na Rudolfovo přání zde také pracoval na výrobě „perlové tinktury“. Počátkem února 1600 se na benátském zámku také setkal s dalším známým učencem a astronomem Johanesem Keplerem.

Svůj genius loci má i dvojměstí Brandýs nad Labem-Stará Boleslav s bazilikou svatého Václava v místě, kde byl údajně zavražděn patron české země. Vpravdě odvážná legenda tvrdí, že navštívit toto místo se vydal i císař Napoleon, a to zdejší podzemní chodbou, která se má táhnout až z Prahy.

V druhém kostele Panny Marie je pečlivě schraňováno Palladium země české, kovový reliéf Panny Marie, starý 600 let. Tato Panna Marie Staroboleslavská byla podle jedné legendy vyorána sedlákem na poli, zatímco druhá pověst říká, že ji dala ulít sama svatá Ludmila z kovu, získaného z pohanských staroslovanských model. Prý ji dostal jako dar její vnuk kníže Václav a nosil ji stále u sebe jako talisman. Mnoho štěstí mu ale, jak známo, nepřinesla. V minulosti byly na počest Palladia z Prahy do Staré Boleslavi konány velké náboženské poutě.

Upíři v Lysé nad Labem

Staroslovanské základy má zámek v Lysé nad Labem, který vyrostl v místě bývalého obětiště. Snad i proto se k němu vztahuje celá řada temných pověstí a paranormálních jevů. Pod ním a městem vede i na české poměry neobvykle hustá síť tajných chodeb.

V zámku se podle staré místní pověsti už od 17. století zjevuje přízrak Bílé paní. Jiná legenda praví, že zámek je spojený mnoha tajnými chodbami hned s celou řadou míst v jeho blízkém i vzdáleném okolí. Jedna z těchto chodeb vede až na bývalý hrádek Na Viničkách, kde byl kdysi zakopán obrovský poklad s dvanácti zlatými sochami apoštolů. Vypráví se, že je někdy v 18. století vyoral hostinský z Dvorců.

Na počátku 19. století zemřel v Lysé velmi zlý zámecký úředník Skuhrovský. Jeho duch se ještě o půlnoci před pohřbem zjevil mnoha lidem, kteří drželi u jeho rakve stráž. Najednou prošel zdí a před vyděšenými pohledy odsunul víko rakve a zalezl do ní. Druhý den byl spatřen, jak sedí na rynku na lavičce a třetí den, právě když vynášeli jeho rakev z domu, si lidé všimli, že je pozoruje z půdního vikýře.

Mnoho dní po jeho zakopání nalézal hrobník vždy ráno nějaký z hrobů čerstvě otevřený a mrtvola v něm nesla stopy pokousání. V Lysé se začalo šuškat, že se ze Skuhrovského stal po smrti upír, a tak byla jeho mrtvola znovu vykopána a rýčem jí byla odseknuta hlava.

Zamilovaní draci a poltergeist na břehu Labe

Zcela originální legendy a paranormální zjevení se váží k jednomu z nejvýstavnějších měst Českého království, Kolínu. Prastará legenda o založení města hovoří o jednohlavé sani, která žila ve skalní sluji pod Zámeckou skálou. Saň byla původně rytířem, kterého do této podoby zaklela zlá čarodějnice.

Svou lidskou podobu nabýval vždy v noci, kdy vylézal z jeskyně a chodil po okolí. Během jedné podzimní noci potkal rychtářovu dceru a zamiloval se do ní. Kolínský úředník mu ale její ruku odmítl dát, a tak se dívka v slzách vrhla do rozvodněného Labe. Neutopila se sice, ale její zoufalství ji také proměnilo z člověka do podoby draka. Od té doby žili spokojeně na břehu Labe draci dva a lidé věřili, že kdo je spatří, bude mít šťastný život.

Tato pověst se časem tak rozšířila, že se oba šťastně zamilovaní draci dostali i do kolínského erbu, kde jsou v městském znaku namalovaní propletení nad dvojicí věží městského opevnění.

Jiná místní pověst vypráví o tajemném pokladu, který ukryli místní mniši z kláštera v Zálabí ve strachu na počátku husitských válek, a to u svého farníka v obci Mnichovice. Ta kdysi stála v místech dnešních ulic Mnichovická a Ovčárecká. Ve válce ale všichni ti, kdož měli o pokladu povědomí, zemřeli, a tak zlato dodnes čeká na svého nálezce. Legenda o něm je v Kolíně tak silná, že si ještě počátkem 20. století muž, kupující v Ovčárecké ulici dům, ve smlouvě výslovně zajistil právo na později nalezený poklad…

Petr Blahuš

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, střední Čechy,