V důvěrném objetí... s mrazákem. Seniorka jede na jih
08.06.2025
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Takto si mrazáček sedl na svoje místečko
Sama sebe semtam udivím. Někdy skutkem, někdy událostí...
Někdy se mi to spráskne tak nějak do kupy, že z toho vzniká podivná věc, která je skoro tak pitomá, že se na ni málem dá i sáhnout.. Jako tuhle onehdá.
Nákupy po internetu jsou pro mne věc obyčejná, nepostradatelná, oblíbená a v podstatě už i nutná. Naštěstí vypukla doba, že si online lze pořídit i deku i kuře i třeba klavír, nebo třeba i barák. Potěšitelná hojnost všeho, jen si umět správně vybrat. Když cokoliv potřebuju, je to tam. Někde. A troufám si tvrdit, že vždycky po chvilce najdu to, co potřebuju.
V oboru Mercadona už jsem takový zkušený zvrhlík, že si v tom brouzdání po virtuálním obchodě přímo libuju. Nakupuju po jednotlivostech, užívám si přímo to brouzdání, a jelikož mi teď o celé euro zdražili nakupování, potvory, jakože za dopravu, tak jsem se rozhodla, že toho budu prostě brát víc, ale na delší období. Ideálně nikoli dvanáct nákupů za rok, ale když to půjde, tak jedenáct. Nebo ještě líp - deset, to se dobře dělí.
Když mám 365 dnů v roce, tak děleno deseti by to mohlo být 36,5 dne do dalšího nákupu. A mohla bych na té Mercadoně s těmi jejich 8,5 eury přirážkovými pár eur ušetřit. Na Rohlíku mi dovozné jako stařence nechávali grátis. Njn...
Všechno má svý. Tam zase mají guacamole dražší na půl kila o euro. Vůbec to nesmí člověk porovnávat. Na Rohlíku jsem nakupovala jednou za týden, a jak jsem se koukala do jejich vyúčtování, vycházelo mně to stejně jako tady, někdy dokonce levněji, ale ne o moc. Tady nakupuju teď jednou za měsíc, samozřejmě trochu jiný věci, a vejdu se v pohodě pod 200 eur za měsíc. Tak jsem zvědavá, jak mně to bude vycházet po šesti týdnech.
Nikdy jsem neuměla moc počítat, ale po tý mrtvici jsem numericky úplně zblbla, takže s tím spočítáním desetiny z 365 dnů to pro mne bylo naprostý horor rodeo. Doteď netuším, jestli jsem to spočítala po všech stránkách dobře, ale už mi to začalo být fuk, neboť stejně neušetřim a mám jen štěstí, že tady platím to, co platím.
20 WiFi optickej internet, kolem 50 za elektřinu, něco přes 50 euro jednou za tři měsíce za vodný-stočný a jednou za půl roku předepsaný odpadkovný taky kolem padesátky. Takže se do svých 320 eur sice tak tak, ale vejdu, a i na daň domovní ještě zbývá. Teda pokud zase nezpůsobím nějakou nakupovací blbinu.
Takových 143 eur... Málo, nebo moc? Když je potřebuju, tak je mi to fuk, ještě mi zbývá pár peněz z prodeje domu, přece. A potřebuju je? Potřebuju. Totiž když chci nahrabat jídla na tolik dnů, tak ho musím mít možnost někam bezpečně uložit. A to s mraženým jídlem uděláte jedině tak, že ho šoupnete do bezpečí, do ledo chladno. Aha, potřebuju nějaký, jak se tomu sakra říká - refrigerotooor?
No jasně, to potřebuju, takový je to hodně chlazený slovo. Za chvíli vypukne léto a bude to nutné, protože můj Klarson určité množství zmraženin pojme, ale tuhle už se začal zahlcovat a najednou jsem zjistila, že je tam pár věcí ne že úplně tekutých, ale skoro. Ryb tam bylo přes devět kilo, zatím, včera to na mne hrály, že jsou zmrzlé, ale věř jim i zejtra. Kukuřice dole, tak ta už jenom předstírala zmrzlost, dopodrobna jsem za ní nelezla a nešátrala, jak je na tom, ale velkou důvěru ve mně nebudila, a taky musí přežít ještě další asi dva týdny. Nehledě na to, že tousťák taky za dva týdny není věčná nesmrtelná teta a po čase už bude taky chtít ochladit. Takže další krám přibude do kuchyně, nedá se ale nic dělat.
Přečetla jsem si nějaký parametry, moc jsem toho sice nějak nenacházela, ale jeden sympaťák tam hnedky byl, prý chladí až do minus 9, to pro mý potřeby stačí, pochopitelně, takže super. Hlavně, že je to hned. Přislíbeno do pozítří. No, přišlo to fakt rychle, je to příruční, celkem pěkný, hezky se to nosí i vejde, no tak sláva! Záchrana je tady. 143 éček není holt zas až taková rána. No, je to skoro jako za jeden nákup, hm...
Postavila jsem tu věc do kýžený polohy, prozatím naplnila toustovým chlebem a těšila se, jak hezky zkřehne, že bude až třeba jako zvonit. Pořád jsem hlídala teplotu na displeji - má to digitální teploměr, heč... Jenomže chleba nekřehnul a nekřehnul. Zběsile jsem dva dny mačkala tlačítko se šipkou dolů, v jednu chvíli jsem se zaradovala, minus dva už vypadaly nadějně, sláva.
Noc zdárně uplynula a na displeji zase plus pět, šest, devět??? To mě trochu rozzuřilo, spustila jsem vyhledávač, české heslo minimrazák, třeba něco dělám špatně? A vyjukla na mne spousta přístrojů. Překládá se mi to, nevím proč, do katalánštiny, a tam mi to nabídlo překlad nevera. Co blbnou, to je přeci lednička, to nepotřebuju, já potřebuju...
Vybavení obrázky plně vyhovuje
Bože, já jsem blbá. Refigerator jsem taky před pár dny psala, zůstal tam ve vyhledávači napsanej a já jsem tak nějak pochopila, že to je úplná blbost, o co jsem Google požádala. Z textu jsem odškrábla to refrigerátor, ostatní ponechala a vyšlo mi španělský Congelador. Takže já pitomá jsem si koupila ledničku, vědomě, že ani nemůžu nikomu vynadat, kterou vůbec nepotřebuju. A co ted s tím? No co... Jdeme kupovat minimrazák. A z plezíru zaplatím dalších 147 eur... Ode dneška mi můžete říkat madam polyglot... Myslím, že plně po zásluze.
Mraznička přišla po dvou dnech, ještěže tak. Na mě teda dost veliká bedna. Důstojně vypadala, to jo, a byl to konečně congelador. Tedy mrazák. Žádný refrigerátor, polyglote. A nastala trochu rvačka. Já v souboji s tím mrazákem. Neunesu ho totiž. Hrozný, jak mi ubylo sil, jak jsem shnila. I s bednou vážil jen 15,5 kilo. Jen. Ale pro mne to byla nepřekonatelná překážka.
Poseděla jsem si nad ním v zasnění, v duchu jsem přemítala, koho vyzvu do pohotovostní pozice. Proboha. Kdyby to bylo něco, co fakt už neunesu. Ale 15,5 kilo? A po vysvlečení z obalu jenom 13,5? Bych se musela hanbou propadnout. Teda taky je tu teď v mém vigvamu zase zrovna takovej čurbes, že bych sem rozhodně nechtěla nikoho zvát a propadla bych se hanbou i tak. Takže co teď?
Bezradně jsem poseděla naď tím problémem a vzpomněla na takové jedno povzbudivé heslo mojí kamarádky, která se taky hned tak ničeho nelekne. „Vono to pude.“ Tam je všecko. Vono – taková neurčitost v ději i v určení, prostě vono, Následuje to – to nic neříká, nenabádá, nepředurčuje, takový středně neurčitý slovo. A pude? Tím je řečeno úplně vše. No a ne snad?
Původně jsem na to chtěla jít mazaně. Jakože trochu tu věc nadzvednout, vysunout ji jenom do výšky židle a ten kousek ke skříňce, na které má ležet, pak už nějak dorazit. Tak jsem se zasnažila. Pravá ruka po mrtvici ještě téměř chromá, levá trdlo od přírody, vší silou jsem poněkud velký předmět nadzvedla, opřela jsem se a vono tam nic nebylo.
Mrcha židle mi záludně ujela a veškerý vykonaný pohyb mi posloužil jenom k tomu, že jsem přistála v již známé pozici na zemi na všech čtyřech, vášnivě objímaje mrazák a zaplašuje do nevědomí ten neodvratný fakt, že mi cestou zpátky na zem divně luplo. V zádech mi luplo, pěkně napříč, po celé šíři zad. A z toho pocitu, že nevím, co dál, co bude následovat, jsem zůstala v tom nehnutém, mrazivě vášnivém objetí s mrazákem dobře deset minut.
No, tak to bychom jako měli. Furt tisknu mrazák na hruď, ale je mi dost jasný, že to nemůže být na furt. Že ho musím někdy pustit. Přece jen takhle a tady nemůžu s tutím předmětem panáčkovat navěky...
Už jednou, kdysi dávno, mi takhle v zádech luplo, toho jsem se hodně bála. Tehdy jsem se plížila ohnutá, nemoha se narovnat víc než tejden. Nojo, ale to bych tu musela zůstat na kolenou, obtočená kolem mrazáku, v uličce mezi nábytkem, do které se skoro nevejdu. Blbost. Na kolena mě nedostanou! Zavelela jsem nesmyslně sama sobě. A chytaje se o co to a čeho to šlo, jsem se jak zázrakem dostala do stojaté polohy, na všechny dvě. A přímo to, to jsem chápala jako zázrak, skoro to jako nebolelo. To ulehčení bylo neuvěřitelné.
Nójo, ale teď mám mrazák v uličce mezi skříňkou a kredencí, můžu od něj utýct, ale absolutně nevím, co s ním.
No dobrá, co tě nezabije, to tě prej posílí. A tak jsem nevím kde sebranýma silama zase ještě popadla ten mrazák, snažila jsem se ho ze všech mojích sil nadzvednout do výšky židle, ale byla šikmo a nešikovně. Ale sil bylo náhle nějak víc a po kratičkém manévrování dosedl krasavec mrazící přesně na svoje místo vedle překrmeného prvního mrazáku se zvolna tající kukuřicí.
Měla jsem pocit, že musím s úlevou někam dopadnout, ale místo toho jsem si radši vyrazila pro tabletku Naproxenu, která mi už jednou proti bolesti hodně pomohla, a tady bych se moc divila, kdyby se to předcházející lupnutí v zádech obešlo zcela bez následků... No, pravda, byla jsem hezky vstřícně před...pokakaná, no.
Ale nové štěstí nadešlo. Toustový chléb ráno krásně chrastil, jako by byl přímo z ledových plátků, z ledničky, z ledového paláce, a kukuřice z chladu snad i zapomněla, jak se jmenuje. A teď můžu zamrazit takovou hromadu potravin, že s ní vydržím snad až do podzimu.
Ale že bych si dokázala spočítat, jak je to s těma sedmi nebo osmi eurama za dovážku? No s těmi dvěma přístroji jsem stejně nic neušetřila. Tak se tím už odmítám zanášet. Měli by to pro starce udělat jako na Rohlíku, zadara, aby si člověk nepřipadal, že je trochu tohencto, nebo zkrátka tydýt.
Vložil: Lea Hniličková