Nějak nevím, co si najednou počít… Seniorka jede na jih
01.06.2025
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Můj street cat, nádhernej béžovej modrookej pouliční kocourek. Tady už bylo toulavýmu hodně zle...
Někdy se pár dnů tak schumelí, zchruje, že ztrácím přehled, co už bylo a co bude potom, a sem tam i co je skutečné a čeho kus jsem si jen vyfantazirovala.
Jak o těch věcech přemýšlím a mluvím, pro sebe, sama sobě, jinak to zatím nejde, tak se někdy u něčeho zaseknu a prostě mě život nepustí dál.
Umřel mi jeden street cat. Nádhernej béžovej modrookej pouliční kocourek. Kdo a proč tady podal tomu zvířeti jakej jed, to se stěží dozvím. Nechodil ke mně úplně pravidelně, někdy ťřeba dva tři dny vynechal, a pak zase chodil pravidelně. A po jedné takové pauze se to stalo. Zase přišel, trochu zasmradil, najedl se keksů, ne moc do sytosti. Pak to ale začal nějak odbývat. Nevím proč, jestli mu jeho krmiči odjeli a zkusil se živit někde jinde. a to prostě vůbec nevyšlo...
Umřel v křečích během dvou dnů. Kdysi mi takhle umřel kocour Dáreček v Praze. Chodil jen ze střechy k sousedovi. Soused tvrdil, že prej můžu být ráda, že mi je ještě neotrávil. Měla jsem tam tehdy na půdě tři. Starou Růženku, mladou Buchtičku a Dárečka. Ten to holt nepřežil. Jen tiše trpěl a druhý den už nedýchal. Dárečkovi byly tehdy tři roky.
Tomuhle pouličnímu modrookýmu béžovýmu kocourkovi nevím, kolik bylo. Z mého pohledu to byl prostě místní tulák. Nevím, kolik na svých poutích zasmrděl dvorků. A nemyslím si, že by si za tohle zasloužil trest smrti. Byl hrozně hodnej, ale rezevovanej. Zvolna jsem ho začala ochočovat, ale při těch delších nepřítomnostech zase zapomněl, že jsem mu třeba dovolila nechat si ho pohladit. Měl takovou krátkou, hustou, jako nepřítulnou srst. Pohlazení ho trochu uvádělo do rozpaků. Jo, jako by se za ně styděl.
Nechápu, proč někdo nemůže nechat žít takovýho milýho tvora. K někomu původně určitě patřil, ale tak, jako většina toulajících se zdejších koček. Někomu bude chybět. Všimla jsem si, že kočky jsou tu asi většinou kastrovaný. Kocouři většinou ne. Takže mají větší rajón, do kterýho chodí na návštěvy. Béžovej to už po dvou dnech nezvládl a umřel mi nebo někomu záhy ráno u plastový židle půl metru od bytu.
Aby nebylo moje povídání až tak černý – černej kocourek s krátkým ocáskem se vrátil. Už si nemusí dokazovat, kdo je tady doma pán. Přichází jako domácí pán, k mým frivolnostem přistupuje opatrně, a když mu budu zase něco chtít, bude si to hodně rozmýšlet. No, lidem prostě není co věřit. Myslím, že tu béžovou mrtvolku za mými dveřmi vnímal velice citlivě.
Je z mého pohledu zrovna taková nějaká blbá doba. Taky jsem se až teď dozvěděla, že umřel Oldřich Vlček. Já se to dozvěděla právě teď, za půl roku od té události. A už pár dnů jsem z toho pryč a naměkko a furt tomu trochu nevěřím, ač to píšou v tisku. A přitom ani většina lidstva asi netuší, kdo to vlastně byl. Pro mne to byl hodně důležitej člověk.
A když už o tom, kdo to byl, tak když řeknu, že to byl boží muzikant, fantasta a neuvěřitelně renesanční osobnost, tak jako bych neřekla nic. Do hudby, do malování, do hňácání z hlíny, do budování mlýna, do jeho představ o překrásném, do budování rybníka a hráze, do koziček, do husiček, do dětí, do ženských, no nových strojů a nástrojů, do violy d'amore...
No nemá smysl tady všechno vyjmenovávat, protože zdroj jeho inspirací byl nevyčerpatelný a souhrn jeho talentů a schopností nikdy nemůže být úplný. Do všeho se pustil s talentem a vervou a všechno mu šlo a je jen záhada, kam se do jednoho člověka vlezlo tolik naprosto různých a harmonicky protichůdných schopností. Stavitel mlýna...
Ještě když si stále a pro všechny zachovával většinou zářivý úsměv. Jako by nic, jako by nic nebyla dřina a všechno lze zvádnout s dobrou náladou, bez stresu, přirozeně a v pohodě. Člověk nastartovaný jak skvěle pracující mechanismus, s neuvěřitelnými schopnostmi zvládat naprosto různé aktivity a způsobit všecko, co si zamane. A přidat k tomu všemu ještě i Zpívající mlýn, což byla každoroční letní hudební akce, na kterou vždy najelo z různých směrů několik interpretů, někdy i zahraničích. A to vše v malé vísce v Jižních Čechách, kde prostě znovuvybudoval nádhernej mlejn. No protože – protože byl to přeci velkolepej muzikant!
Houslista a dirigent Oldřich Vlček. Tu taktovku jsem tam tehdy lepila tak pracně...
A nebojte se, španělské téma je tu po ruce taky. Vzpomínám si na koncert s inspirativním názvem Hudba na španělském dvoře. Konal se tehdy v Rudolfinu, zajímavý název sliboval hodně, hlavně klid, pohodu, hubu Giovanniho Pierluigi da Palestriny a Orlanda di Lasso, zkrátka baroko večerní pohoda. Párek znuděných dětí s natěšenými maminkami trpělo na balkóně, s odevzdaným, vychovaným výrazem, ještě přečkat tu druhou půlku...
Patrně nějaká akce domácí kultury. Ale program nikdo asi nijak do hloubky nestudoval, a nevšiml si tudíž, že Španělsko má dvůr, krále, královnu a princezny pořád. Teď, v aktuální době. Vážně tam jsou i v současnosti.
Po pauze tedy nenastoupil na pódium Vlčkův orchestr Virtuosi Di Praga, ale dva komorní dechové orchestry. Živý skladatel na to hleděl ze sálu a zběsilé žestě začaly dout hned na začátku druhé poloviny koncertu, pustily se do díla, abych tak řekla, z plných plic. Chlapec u hrazení, původně usínající u Palestriny, se hned narovnal, po první osvěžující spršce tónů nadějně oživil výraz a snad poprvé se s velkým zájmem podíval, kdo a co to hraje, asi to nebude taková nuda, ale konečně nějaká muzika!
Ale tím bohužel chlapec i skončil. Paní máti toto prostě nehodlala! A nekompromisně, dosti silně syčivě zavelela: „Děti, jdeme domu!“ Výrazně se narovnala k odchodu, a když se kluci k ničemu neměli, dost nahlas na ně houkla: „Deme domu!“ No a šli. Matka je holt autorita. Dlužno podotknout, že nebyla sama, koho hudba na španělském dvoře trochu připravila o pohodu a přiměla k předčasnému odchodu ze sálu, ale nebylo jich zas tak moc, lidí co čekali obdobu Orlanda di Lasso. Vážná hudba holt nemá snadný život, a ještě když je soudobá...
Moc ráda na tenhle koncert vzpomínám a zřetelně tam citím i Vlčkův smysl pro humor. Snadno mohl dvě hodinky naplnit tóny, odpovídajícími vkusu paní a dívek, ale Vlčka občas zlákal hudební experiment. Podobné to bylo s Koncertem dechů DamaDama, ten vyprázdnil sál ještě výrazněji. Přitom po hudebně dramatické stránce byl úžasný. O dramaturgii není řeč, ta závisela zcela na umělcích DamaDama, kteří si v šedobílých chalátech počínali tak, jak si počínali. A tenhle koncert byl, co se nápaditosti týče, velice výrazný a docela by mě fakt zajímalo, co vedlo Mistra Vlčka k takovémuhle hudebnímu experimentu, protože myslím, že mu bylo jasné, jak s touto soudobou hudbou nejspíš dopadne.
Takže pane Vlčku, to, co jste provedl v prosinci, těsně před Vánoci, to se prostě přátelům a známým kamarádům nedělá, takhle z mosta do prosta si odejít. Kdybyste prásknul dveřmi a odešel za deset let, tak to už by se dalo pochopit. Ale v 74??? Chce se mi normálně brečet. A vztekat, jenomže akorát nevím nad čím.
Žil na plný pecky. A to se asi má. Ale příliš krátce, sakra. Dyť to není zdravý. Naplno rozjetou válcovačku přeci není možné na fleku zastavit. Otočit knoflíkem a hotovo. Na druhou stranu zase to asi pro něj byl fofr, jako celý jeho život, a nebylo času se zamýšlet, jestli teďka čehý nebo hot. Prostě rázně šlus. Odehrál vánoční koncert, Českou mši vánoční, krásný kousek, který měl rád, a bez dlouhého zdržování – konec. Žij tak, jako by tenhle den měl být tvůj poslední. Pro Oldřicha Vlčka to byl 20. prosinec 2024.
A já, abyste věděli, jakými úvahami se nyní zabývám, tak taky to nějak nestojí za nic. Teď to na mě nějak dolehlo, a jak o kocourovi, nebo o Vlčkovi, zkrátka nějak jsem se najednou začala věnovat chmurným úvahám, myšlenkám, které tady nikdy ještě nebyly. Když jsem ondyno spadla z koloběžky na hlavu, tak jsem se po pár dnech oklepala a jela jsem dál. Když mě postihla mrtvice, tak jsem se hlavně naštvala a snažila jsem se nějak vybabrat z nejhoršího. Hlavně se zase naučit číst a psát, levou rukou to jde mizerně a pomalu, ale jde to. Ale je nutný myslet dopředu a jít dál.
Ale prvně mě teď zaskočilo, v záchvatu těch pro mne nových událostí – a co dál? A vlastně proč? Jasně, dokud mám Bastet, tak není o čem. Ale zvládnu to vůbec? Táhne mojí holčičce kočičí na 19. rok. Jak dlouho ji to tady ještě bude bavit? Mám street cat, zvanou prostě Kočka. Zatím domů nesmí, protože mi začala prskat na Bastet, ale chtěla by dovnitř, alespoň občas. No, zatím má alespoň dost žrádla a svobodu, ale bojím se, aby se jí ta svoboda nestala osudnou.
Jo, občas vzpomenu na Malého prince: „Jsi zodpovědný za svoji růži, jsi zodpovědný za to, co jsi k sobě připoutal.“ A já si uvědomuju tu zodpovědnost, i to připoutání. A „co je důležité, je očím neviditelné“, říkal si ten moudrý človíček taky. Ale tady nějak nevím, co si s tím, ve všech zmíněných kontextech, najednou počít.
No, asi to nechám prostě tak, ono to nakonec nějak dopadne. Musí...
Vložil: Lea Hniličková