Tak abychom to shrnuli. Nebo rozhrnuli? Seniorka jede na jih
25.05.2025
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Jakýkoliv zmatek na dvorku přináší události, které mě logicky překvapí
Abychom se dostali k úplně zasutým faktům, ledaže by to už nebyla fakta? Aneb už se vám to, babičko, celé trochu popletlo.
Nebo oblíbený výrok mojí babičky, proti kterému není obrana: Voni mi to zase děti převrátily... No a dělej s tím něco... No. Tak čistě teoreticky by mě zajímalo, zda bych některé vcelku prosté epizody svého života a konání zvládla i bez náhle příchozích... no, přiznejme si to, náporů zřejmého zatemnění, a posléze udiveného prozření.
Taková cesta na Ayuntamiento, tedy na úřad, kdy musím ve španělském státě českému státu přiznat, že ještě žiju, a za to pak za měsíc dostanu od českého státu za právě uplynulé odžité období penízky. Ne moc, spíš málo, ale počítám s tím, že je to tak, takže mně to na moje útraty v podstatě stačí. Jo, jenom musím na to Ayuntamiento dorazit, a pak už je to šmik fik a je v tu ránu hotovo. A hlavně už jsem to dvakrát celé absolvovala, takže vlastně brnkačka, bo všechno vím. Tedy ty prosté jistoty vím. A co nevím, no tak si logicky doplním, ne? Protože logika, to je přeci moje doména, to jen aby bylo jasno!
Z množství mých známých je někdo tak statečný nebo srdnatý, že sem jezdí zásadně autem, 2400 nebo kolik kilometrů z Čech až sem ke vrátkům. A dokonce jedna takto statečná osoba tu celou cestu absolvuje se zvířectvem. Se třemi Jack Russell teriéry. K celkovým rodinným záležitostem a aby ten cirk celej bezpečné fungoval, nejen celou cestu, ale i pak tady to chce k normálním lidským schopnostem ještě nějaké ty mimořádně mimolidské schopnosti a zařízení, ale – funguje to jak hodinky, takže OK.
A pro mne má tohle uspořádání ještě tu velkou výhodu, že není problém nacpat té osobě něco do auta a třeba něco dovézt. Třeba loni dvě deky Ovečky, v letošní chladné zimě to byla fakt velká pomoc, ještě teď se pod nimi někdy choulím, neboť zima to, obzvlášť teď navečer, pořád ještě nevzdává. Nebo letos mi dovezla Krtka do dlouhými lety zaneseného potrubí, to se teprve uvidí, jaký to bude bourák!
Ale taky má autíčko tu nezanedbatelnou výhodu, že s ním lze někam bezpečně dojet. Ideálně kde je větší dopravní ruch a kde si na svém tříkolovém ruchadle nejsem v dopravě kamkoliv tak úplně jistá. Ideálně do centra, nejlépe do Ayuntamienta, teda na magistrát pro to další Potvrzení o žití. Ne že by tam na silnici, v dopravní situaci, bylo nějak moc rušno, ale přeci jenom – je. Ono taky to ruchadlo, tříkolka je nízká, není z ní vidět tak, jako bylo vidět z koloběžky. Ach jo...
Tento užitečný výjezd jsem ve své hlavě měla naplánovaný na pátek, protože v něm se mi na to hned ideálně napojuje cesta v pátek na tržiště. To zase s mým Brňákem, co na tom, že tu zrovna není. Od desíti ayuntamiento, od jedenácti tržiště, co může být logičtějšího. Přišlo mi to tak logické, že jsem se nad příčinami a následky dějů zas až tak moc nezamýšlela. Jenom jsem věděla, že teď je středa a že teď, ve středu, nemůžu nikam, musím ještě něco sepsat a po nedávném lapsusu mi to jde jak psovi pastva, ale do pátku mám času vrchovatě, takže všechno v pohodě stíhám, jupí.
Připravila jsem si banán a pomeranč, že jako posnídám dietně, ale nejdřív musela dostat kapsičku moje kočička Bastet a vzápětí se o svoji přihlásila i steetcat, zvaná Kočka. Tak jsme chvíli poseděly nad příděly, a pak už jsem se vydala do domu, vstříc konečně svému rannímu banánu a pomeranči. A vstříc volnému dni. Pohoda. Náhle na dvorku cosi nastalo, co mně ještě před banánem značně vyrušilo. Vyrušilo...? Vyvedlo z míry...
Houbec. Rozzuřilo. Dvorkem se teď, zrovna ráno před snídaní, proč proboha, v úplně nepochopitelný čas jaksi nemístně cílevědomě ubírala Jack Russell kamarádka a nějak nepochopitelně mluvila, a když mě zahlédla v domácích hadrech, tak začala trousit takový nesmysly, jako převlíct si ty domácí kalhoty, nějaký jiný triko na sebe vzít... Ale já jsem vůbec netušila co, a hlavně proč to říká?
Ale působilo to tak autoritativně, že jsem v mezích možností zcvakla paty a jako náměsíčná lama jsem se fakt převlíkla, přičemž převlékáni od doby mrtvice kvůli nepříliš fungující pravé ruce je pro mne v rychlosti docela složitý protiúkol. Ještě pořád jsem úplně nechápala, co pro mne tohle čtvrteční, najednou tak pomatený ráno vlastně znamená. Pátek ještě není, to registruju, to je zejtra, a v pátek to vím, jdu na magistrát. Ale teď?
Co teď, kruci? Někam pojedeme? Něco máme v plánu, na co jsem asi zapomněla, žejo?, pátrala jsem v duchu. Pořád jsem trochu... dost nechápala, oč jde, nastalému spěchu jsem se, jak to šlo, přizpůsobila, no, však ono se třeba uvidí. Jo, pořád něco, to si představte, že jsou některý lidi schopni být na značkách už v šest. Šílená představa. Zdejší člověk nevarovanej by z toho mohl dostat i nějakou nemoc. Ze šoku!
A blábolila ta dobrá a vždycky starostlivá osoba nerozumná od těch teriérů furt o čtvrtku a o desátý hodině. Jak jatá! Ale to vím. Byl to taky boj, aby to nebylo už v sedm. Ale to je přeci zejtra. V pátek. Jasně. V průběhu minut jsem naznala že všichni Jack Russellové jsou s náma taky, a ve finále jsem si uvědomila, že jsem si s sebou na úřad zabalila v tom pomatení jiný lejstro, takže jsem musela zopakovat ještě jeden „kvapný“ běh celým domem. Ale furt jsem kale nechápala, co to mi tak najednou vzniklo, kde to vypuklo a hlavně – kdy se to, probůh, ustálí...
Cestu na Ayutamiento jsme zvládly my dvě a tři psi vcelku bez ztráty kytičky, do mojí pomatený hlavy začala hodně neochotně a pomalu pronikat informace, že jsme přeci byly domluvené na desátou. Jo, to je v pořádku. Hodinu, vím. Ale pořád jsem se k této informaci stavěla nějak odtažitě, protože prej ne že pátek, ale čvrtek, a prej jsem se na čtvrtku od desíti dohodla sama... Na desátý hodině to vím. Ale ten den? Tak jako... No dobrá, dobrá, aspoň už to budu mít za sebou, usmlouvala jsem se sebou další postup.
V životě bych neřekla, jak rychle jsem schopna vyklouznout z domácího hadrnictví
Kamarádka od teriérů vypadala nekompromisně, tady nic neusmlovám. Počasí se tvářilo mírumilovně, bylo pod mrakem, pejsci i přes tu moji ranní nepochopitelnou oblékací hektickou prodlevu netrpěli horkem, aspoň to. Když jsme dorazily na místo, nastal moment zděšení. Fronta u hrazení byla děsivá, ale ta naštěstí byla pro jiné účastníky čtvrtečního balábile, pro Fe de vida, tedy pro Potvrzení o žití, se jde bez fronty, hned.
Tam ve 2. patře vím, že to jde opravdu rychle. Paní napsala datum, zkontrolovala občanku, ještě hlikihák podpisu, razítko a je to. Fakt ne víc než pět minut. Špalírem čekajících na něco jiného jsem se prosunula skrz dav na chodník a bylo to. Teda momentálně nebylo nic. No dobrá, tak chvilku počkám, no stejně se potřebuju po tom zmateném ránu trochu zklidnit...
No, zklidňování nic moc, začalo poprchávat. Zprávu že už jsem tu, jsem zaslala už před pár minutama, tak sakra kde to vázne, co je? Kde trčí? Ach joooo, to bylo furt spěchu... V tu ránu mě polilo horko-chlad. Blbá, absolutně... Tady ve městě nemám totiž mojí svižnou wifinu. Tady mám moje nesvižný mobilní data. Samozřejmě vypnutý, jak jinak. Takže půlhodina, kterou jsem díky tomu nechala neúčelně uplynout, byla už jenom moje osobní, abych tak řekla, třešinka na dortu.
Pravda, trochu s hrůzou jsem v nahospodařeném čase sledovala, jak se dvě paní na vozíku během doby mého čekání snažily proniknout do budovy a měly s tím dost problém, protože pandus lemovaly davy, takže ty paní musely po pěti schodech. Ocenila jsem v tu chvíli službu obyčejné hole, se kterou jsem pronikla do objektu s jistou elegancí já. Podivné řešení mají Španělové, přitom všichni tam asi taky čekali, tak jako já, jen na nějaké razítko, ale trčet museli za zábranou, v davu. A pandus pro postižený tím pádem nepandusil – divný...
To bych chtěla vidět, jak bych vynikala na mém tříkolovém ruchadle při pokusu dostat se bez pandusu do té mojí rychlé fronty. Přišlo mi to hodně nedomyšlené, ale radši jsem se co nejrychleji věnovala dopravě a co nejrychlejšímu opuštění prostranství. Cestou jsem si ale uvědomila, jak jsou Češi vlastně neustále ve zbytečném stresu, při dopravě i přesným dodržováním striktních pravidel.
Je to tu samá jednosměrka, takt jednosměrné postižení. Což se ale ve městě dá pochopit, aby se lidi třeba ve spěchu nepozabíjeli, protože ulice jsou tady úzké. Ale na okraje města už lidi jezdí tak, jak je potřeba. Pravidlo jednosměrek je formálně zachováno. Napravo? Nalevo? Jedu do obchodu – takže jasně doleva? Jedu k laguně, takže logicky doprava. A jednosměrky? No, nikomu nepřekážejí. Jsme snad lidi, tak víme jak. No přeci jak je potřeba.
S jednou českou osobou uz jsem na podobné téma měla dost zavilý spor. Zatvrdila se. Pravidlo je holt pravidlo. I když je v podstatě jen na dvě věci. Jo, vlastně na tři. Ještě k ničemu. Takže jsme správě korektně dojely k domečku a vypadalo to, že sebou konečně prásknu a dám konečně relax. Dostala jsem domácí marmošky, mňam, ochutnám, ale dneska nebudu dělat už vůbec nic, tak.
Jenomže ouha, otevřít marmeládu se mi hned nepodařilo, tak jsem radši otevřela Visionbook a začala zpracovávat to datum, podpis a razítko do nějaké pro odeslání přes datovku stravitelné podoby. No, klasické potíže růstu, když něco děláš v tomhle věku jednou za pár měsíců, tak si zvykni, že všecko, co jsi už skoro skvěle uměla v prosinci, do května prostě a jednoduše zapomeneš. Nehledě k tomu, že si ten elektronický mizera samozřejmě začne ke všemu ještě se zdlouhavými aktualizacemi, no však jsme se taky půl roku neviděli, tak je co aktualizovat...
Vyloudit z toho záludného přemetu právě scanner se ale čert ví proč ukázalo jako neřešitelný úkol. Super je, když víte, jak to vypadá, čistě teoreticky, a na tom displeji vidíte, co všechno teoreticky můžete spustit. Jen po kliknutí na položku Scanner se neděje lautr vůbec nic. Vždycky mě v podobným případě vytane na mysli film, ve kterým kočka leze z mechaniky ze starého PC a hlásí: „Asi to máte rozbitý.“
Věnovala jsem průzkumu Visionbooku skoro hodinu a nic. A to protože potřebuju jeden jediný obrázek, tak tu s tím budu šaškovat do noci. No nic. Dáme kafe a přiznáme si, že jsme trdlo, zase v koncích, ale času zatím dost, takže nepropadejme malomyslnosti. Při mletí kafe na ručním mlýnku, který se při mletí levou rukou furt zasekává, se mi nějak rozbřesklo. Voleee!!! Musíš si někde pod postelí najít ty správné kabely a tu tiskárnu se scannerem nejdřív zapnout do elektriky, pak to totiž pošlape.
Ok, dohledala jsem kabely a vše potřebné, uložila stránku v bezztrátovým TIF formátu a celá spokojená s tím, jak se mi konečně daří, jsem stvořila do té datovky jakýchsi pár slov, abych nevypadala jako nevychovanec, ale tempo nahrávání, těch 2x16 mega, bylo tak gigantické, že se program prostě ukončil ještě před nahráním obou zúčastněných souborů. Tak to vypadá, že to bude teda fajn zábava na zbytek dne...
No, ne budu to nijak dramatizovat, už třetím pokusem jsem uspěla, zavřela a vypnula notebook a pár měsíců o něm nechci vědět a můžu právě získané znalosti zase úspěšně zapomínat. Jo, život už mám takovej.
Vložil: Lea Hniličková