Když se ráno probudíš a nevíš nic. Seniorka jede na jih
18.05.2025
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Do podobnýho stavu mě dovedla – něco podobnýho jako mrtvice. Bylo to hnusný.
Lapsus? Nójo, dá se to tak nazvat. No nechci strašit, milé děti, ale předvčírem ráno jsem získala zkrátka dobrý absolutní vyděšení.
Ležím si takhle po ránu, úplně v pohodě, o nic se nesnažím, na nic nepomýšlím, jenom jsem. Ještě ne zcela přesvědčena, že už chci vstát, hrábla jsem jako vždy po mobilu a jen tak kontrolně jsem zjišťovala u minulého materiálu možnosti. Dopsat – nedopsat, zjistit co chybí, co je jinak, co není. Jenomže při prvním pohledu na displej jsem byla v cukuletlu vzhůru. Stalo se mi totiž to, co při té přes půl roku staré záležitosti s mrtvicí. Všechna jednotlivá písmenka v mém vlastním textu ztratila ztratila veškerý smysl, obsah, ležela jakoby přes sebe, neměla význam – logiku.
Jelikož jsem od dob, léta tomu, Čtrnáctky, pražského programového čtrnáctideníku 14, stále víceméně dost pravidelně, často píšící člověk, tak mě to poněkud hodně rozhodilo sandál. V tu chvíli jsem si vlastně uvědomila, že teď, co se mi někam do nevědomí odpařilo normální lidský mluvení a nikdy v životě už to nebude jako dřív, mrtvice je holt sviňa, a na jakékoliv zprostředkované mluvení třeba na YouTube do mikrofonu můžu zapomenout, že jenom psaní je poslední, co mi zbývá z člověka. A já holt asi jsem ten tvor, kterej má celoživotně pocit, že musí něco sdělovat...
Prostě mě to zjištění že najednou z mosta do prosta a z ničeho nic zase nemůžu psát, zcela nečekaně úplně vykolejilo. Koukala jsem najednou na svoje písmenka do svého vlastního textu, napsaného včera, a nic jsem s ním nemohla. Ani vnímat jako celek jsem ho nedokázala. Sice jsem si někde ve hlavě říkala, no co, i s tím se dá žít. Ale neé! Vnitřně jsem křičela nééééé, tohle přeci ještě ne. Ale nic, vůbec nic jsem v tu ranní chvíli nemohla.
Popisuji to jako zážitek snad z nějakého snu nebo fikce, ale nebyl to sen, byl to studenej holej fakt. Zapomněla jsem význam písmen, samozřejmě i smysl slov. Nevěděla jsem, co znamenají, nevěděla jsem, jak je poskládat do nějakého smysluplného celku, byť by to byla jenom obyčejná slova jako ahoj, nebo jak se máš. Zkusila jsem zas a znova klikat na obrázek z Mercadony, v naději, že aspoň tam bude všechno normální. Že je to fakt jen z nějakýho důvodu rozsypanej můj text. Ale prostě jsem zjistila, že i tam nevím, co je tam za písmenka, co znamenají a co za texty píšou. Objednat bych mohla leda podle obrázků, jenom nevím, jak vylovit z množství obrázků a zapsat do slovníku třeba chleba nebo krevety.
Tedy mohlo by mi nastat období náhodných nákupů, kam oko padne, tam padne, podle obrázků se toho dá vybrat v Mercadoně a jistě i jinde hodně. To mě doopravdy napadlo. Ale byl by to dost nespolehlivej nákup. A jak se dostat třeba ke konkrétnostem, třeba ke kočičímu jídlu? Sakra, co dělat? Horečně jsem uvažovala co teď, co s tím, a na nic jsem nepřišla. Co se stalo, jak a proč se to stalo, co jsem udělala špatně nebo jinak... Na nic jsem nepřišla.
Bylo hezké ráno, já jsem tam seděla jako trubka nad textem, který absolutně neměl smysl, přitom to byl text mého minulého pondělníčku, včera dopsaný! A věděla jsem jediné. Že je určen už jenom k nemilosrdné úpravě textu a k vychytání chyb, kterých je tam vždycky jako máku, protože psaní levačkou na mobilu, to je disciplína, kterou ovládám jenom částečně, a abych tak řekla, ne úplně levou zadní. A přitom je to jediná metoda a postup, který od mrtvice ovládám. Ale já teď ty písmenka co tam jsou, prostě nejsem schopná vnímat, natožpak opravovat chyby!
Moc jsem popravdě nevěděla, co s tím. Mohla bych zapůsobit jako kdysi dávno kolega z dívadla, když za boha nemohl ve Slovenských pohádkách vyslovit větičku „Já sa na to podoberiem“. Byl to pro něj neuvěřitelný klinč. Vytvořil v průběhu dnů a týdnů spoustu tvarů, a hlavně neslovenských patvarů, a ne a ne se dobrat podstaty. Ne a ne a ne... On byl doopravdy tvrdohlavý až vrtohlavý a pevnou vůli měl, to se musí uznat. A prohlašoval pořád bojovně, že to musí prorazit. Vůle byla, snaha a odhodlání taky. A ne a ne, neprorazil to.
Tu beznadějnost, v podstatě bezmocnost z jednoho nepolapitelného výroku jsem pochopila vlastně až teď. V životě na to nezapomenu, ale až teď jsem pochopila celkovou beznaděj toho stavu. Ovšem já jsem to teď měla s celým absolutně nespolupracujícím, docela dlouhým textem. A vlastně jsem to teď najednou měla, jak se ukázalo, i s libovolným textem.
Dost mě to přivádělo do stavu zoufalství. Není koho a jak se zeptat. Nemluvím, nemůžu vyslovit nic, teď absolutně nic, nenapíšu vůbec nic, protože to prostě není možný. Tak jsem si řekla to jediné, co mi v tu chvíli zbývalo. Je to mimo logiku, mimo rozum, protože co kdyby to byla další mrtvička, bylo to mimo mě... Je to dost hrůza, ale hlavně klid, nic neprorážej, nepanikař, udělej to nejlepší, co můžeš v tuhle chvíli vymyslet a udělat – zaspi to. No, bejt to mrtvička, tak je to dost blbá samoporada...
Kočka je taky nějak bez nápadu. Celkový stav – špatná nálada, u kočky vypadá poněkud líp. Prostě se válí a spí a se mnou nekomunikuje.
Natáhla jsem se se svými obavami pod deku a podařilo se mi mezi sedmou a desátou ne zdřímnout, ale usnula jsem jako špalek. Když jsem se kolem desátý probudila, pustila jsem si okamžitě něco na YouTube, abych hned nemusela do konfrontace toho jazykového fantóma, a zjistila jsem, že tomu, co vysílají, rozumím. Tedy jenom částečně, což mě ale moc neznepokojovalo, protože to bylo rusky. Podstatě sdělení jsem rozuměla.
Ale popravdě řečeno odvahu ke svým českým psaným textům jsem ještě nějak úplně neměla. Až během snídaně jsem ten svůj český text otevřela a trochu jsem se uklidnila. Text v tu chvíli mi sice nic moc neříkal, slova se mi mátla, byla trochu rozházená, ve zmatku, ale byl to opravdu spolehlivě český text, česká slova. Sice jim ještě moc nerozumím, ale ta zmatenost snad v průběhu dne ustoupí a na redigování mám ještě tři dny, což je na jeden nedělníček docela dost.
Blbý trochu je, že jsem se poněkud bála večer usnout, aby se to zase nevrátilo. Ty vado, večer usneš a ráno se probudíš a nevíš nic. Kdybych třeba propařila noc, kdybych jako následek svých činů zapomněla na slušný vychování, kde jsem to vlastně byla, zase tak moc bych se třeba kdysi dávno ani nedivila. Za následky svých potrhlých činů člověk tak úplně a vždycky do detailů zodpovědný není.
Za následky. Ale tady nebyly žádné ty činy, za které by se mi načítala ta určitě spravedlivá zodpovědnost. Tady prostě něco nehraje a nemůžu pochopit, co to je, a nemůžu to nijak ovlivnit. Ono se to děje úplně bez mojí součinnosti a vůle. Zároveň něco ve mně mi říkalo – hele, nebolí to, nic ti to jinak nedělá, vykašli se na to, nech to vyhnít.
Něco jsem si při tom vyhnívání pustila, tentokrát v češtině. Myslím, že mi tam jelo jedno Doživotí za druhým. Musím je sjet povinně všechna znovu, protože si je pamatuju jenom podle náhodného seřazení, taky na přeskáčku, přesně jak ty texty. Usínala jsem při tom, ale prakticky jsem poslouchala něco celou noc, a je to příjemně živá čeština.
Druhý den ráno jsem otevřela stránku toho svého textu a zdá se, že bylo všechno ok, a jediná čitelná ztráta – všechna písmenka se mi na klávesnici mobilu vybavujou nějak se zpožděním. To je nový, divný a nepříjemný, ale nic s tím zatím asi neudělám a snad se to časem spraví.
Nevím, jestli to celé, tenhle podivný lapsus byl psychický stav, maglajz v systému nebo v makovici, co se mně v té mé hlavě přesunulo, pochroumalo. A hlavně nevím, jestli se to dá nějak ovlivnit, vyléčit, zahnat. A z toho jsem trochu na nervíky.
Co jsem si ale najednou uvědomila, že je to opakující se stav. Už párkrát se mi totiž stalo, když jsem po ránu padla na svůj vlastní nedělníček na Krajských listech, že jsem si uvědomila, že měl několikrát jako kdyby rozrházenou sazbu. Nenechala jsem se tím tehdy rozhodit, když se to objevilo, přičetla jsem to bordelu po síti a vysvětlila jsem si to tak, že se to může stát, že je to náhodná sazba. Sice nevím, jak by se to elektronicky udělalo, ale hlavu jsem tím netrápila. Přijala jsem to jako fakt. Ze stránky jsem odešla a za hodinku za dvě už to bylo ok, písmenka se seřadila, jak mají být.
Sice záhada, ale co. Pak asi někdo jenom správně klepne na správnou klávesu, jeden klik a všechno je zase ok. No jenomže se ukázalo, že až takhle to tedy není. Jenom v mojí hlavě to takhle zázračně funguje. Dokonce jsem si chtěla vyrobit kontrolní screenshot, jako důkaz špatný funkce redakce. A to by to na mne bývalo prasklo ještě dřív, než bych to na sebe sama vykecala, protože jako důkaz bordelu by mi přišel naprosto korektní a v pořádku šot.
Takže přátelé, když se někdy osudově stane, že se mi pomotají v hlavě písmenka a nepůjde se s nima domluvit, tak to berte prostě tak, že je to tak nějak můj osud. Stalo se a momentálně sbohem, teď se nedá dělat vůbec nic. Zatím ale pokračuju, nic světa zlomnýho se neděje. Jenom jsem si uvědomila, že nevědomí zřejmě nikdy nespí.
Trochu se za tenhle příspěvek mým čtenářům omlouvám. Nemíří do legrace, ale je skutečnější, než bych si přála. A stalo se mi to opravdu teď a tady, tak bych to asi neměla opomenout. A asi bych moje výtvory měla pokaždé dovést do nějak finálního tvaru, abych nic nemusela vychytávat na poslední chvíli. Protože co když už žádná nebude a materiál už nepůjde použít, protože zase všechno zapomenu. A to by bylo sakra škoda práce. No ne?
Vložil: Lea Hniličková