Blackout, z něhož se vyklubal krásný půlnoční zážitek. Divoké zážitky seniorky, co odjela na jih
11.05.2025
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Vzácné Pižduščino světýlko, které opravdu vydrží svítit celou noc
A tak jsem taky měla blackout. Njn, zážitek. No řekněte, kdo z vás to má, žejo. Teda nebejt toho, že mi poslalo dotaz youtuberske duo LeMax, tak bych se to dozvěděla možná až lehce okolo půlnoci, anebo až by mi zmizel signál na mobilu. Aha, nebo až bych si večer šla uvařit kafe. To bych tehdy šla teprv pátrat, kdo to shodil a kdo to nahodí. Anebo až by mi konec konců chcípl mobil.
Pravda je, že by mi asi přišlo zvláštní, že hned z několika dvorků to znělo jako přátelská party. To tady občas bývá, ale ne tak hustě, takže bych si to patrně vysvětlila tak, že je nějakej svátek, třeba nějakého svatého, o němž se mi ještě nedonesla žádná zvěst. Tady mají rozhodně víc uznávaných svatých, než je tomu v české kotlině, takže nic divného.
Ale díky tomu, že pořád zírám do mobilu kvůli zprávám, píšu na něm tohleto, koukám na videa na různá témata, sleduju, co se děje na WhatsApu nebo na messengeru, prostě v kterýmkoliv okamžiku kromě hluboké noci na jedné ruce určitě jsem zakončena svítícím mobilem, tak díky tomu jsem sledovala aktuální komunikaci na síti.
Zkraje to na mne působilo, že se někdo asi dost nešikovně pošťoural v síti, že zrušil celou Andaluzii. Ty dvě party lidí, co se spolu dohadovaly o nepřítomnosti elektřiny, jsou od sebe 70 kilometrů. S mírnou škodolibostí, jež je mi vlastní, jsem se v duchu smála a představovala si, jak hledají jističe. Vzpomínám si, jak komicky jsem je hledala já při postupném ovládání a objevování tohoto mýho prostoru. Dost dlouho mi trvalo, než mi došlo, že ten obrázek u dveří na stěně tam nevisí kvůli kráse, ale že zakrývá klasicky nevzhlednou elektrickou krabici.
Mně to tehdy trvalo vážně víc než hodinu, taky protože od prvního dne, z mého pohledu věčně otevřenými dveřmi nebylo po obrázku ani památky. Teď už po dvouleté zkušenosti s několika drobnými výpadky elektřiny vím, že nemá smysl se rozrušovat, vedení je tady ve španělských obcích obecně všude pod psa. Tak až bude čas, však ono jim zase naskočí a bude se to loudat dál.
Usedla jsem do fotelu, koukala, co si pustím, než půjdu do dalšího pomeranče a než odpovím na nejapnou otázku, jestli mi jde elektrika. S uspokojením jsem koukla na fantomové světlo ze stropní lampy, které svým půlwattem nebo kolika svítí imrvére furt, a zjistila, že hele – a vono nic?
Než jsem stihla odpovědět, že nejde, už tam někdo z mé pravlasti sděloval, že je to problém v celém Španělsku, což mě v prvním momentě zázračné uklidnilo. Jako že to nemusím řešit já, však on se zas někdo postará. Asi po hodině začala vylézat na povrch nová fakta, a sice že ten průšvih skolil i Portugalsko a část Francie. Pomalinku mi začalo docházet, že je průšvih asi o něco větší, než že někde shořela krabice, ale co už.
Už jsem tu kdysi kdesi psala, že když už je krize značná a když svým počínáním nemohu problém zkomplikovat ani ovlivnit, mám od přírody dáno násilím se absolutně uklidnit, a je-li čas, zhodnotit svý možnosti. Zaujala jsem výchozí pozici, to jest na pohovce, a začala v klidu, nic jiného mi nezbývalo, hodnotit svoje možnosti.
Tak předvčírem mi dorazilo 8,5 kila pomerančů a 4,5 kg mandarinek, to je dobrý, s tím kdyžtak chvilku vydržím, avitaminóza mi fakt nehrozí. Dál je tu spousta rybiček v různých olejích, i v tomatě, i nové balení zdejšího ořiškočokoládového mlsacího mazadla, kterému musim utajit tousťák, abych neohrozila kilo ryb, které tam s tím tousťákem mrznou v mrazáku. Holt i volejovky všeho druhu musím jíst jen tak, do mrazáku do zítřejšího večera prostě nepolezu. Kilo ryb momentálně v tvrdosti betonu snad nějaký čas přečká. Jaká je rezistence mrazáku? Doufám, že aspoň 20 hodin. Popravdě nevím. Ale co...
Voda teče v pohodě, takže i pít je co, osm balíčků sušenek, nějaký slaný tyčky, kromě bedny pomerančů ještě i pět jablek, jo a asi deset konzerv různých fazolí... Prostě v nouzi i pár dnů vydržím a nebudu se mít zas až tak špatně. Zdejší obří fazole ve skle, to je prostě pohádka nebo rovnou poezie.
Takto uklidněna jsem se vrátila na stále fungující WhatsAp a na zprávy na internetu, abych zjistila, jak dlouho s těma zásobama musím vydržet. A tam nebyla o děsivé zprávy a konspirace nouze. Nejvíc jsem se dozvěděla, že by to mohlo trvat až deset dnů – sakra, to bych zřejmě musela jít i do sušenek. Těch mám jak vybavení pro válku, a hlavně bych nějaký sousedy s plynem musela poprosit o pomoc s těma rybama v mrazáku...
Co mě na tom lapsusu elektrickým vadilo nejvíc, že mi nešel YouTube, otvírat všelijaký tiskoviny, to byla věčnost, a v běhu večera po drobných, ještě snesitelných výpadcich přestal jít i pomalý mobilní internet. A to už jsem hodně znervózněla. Bez pišingrů vydržím, bez kontaktu mnohem hůř.
No a co ve dne? To jsem z nedostatku činnosti prohlížela brutálně kvetoucí vegetaci.
Seděla jsem tak s mobilem a pokoušela se vyždímat nějaké zprávy a houbec, ani zprávy na WhatsApu neodcházely, takže logicky ani nepřicházely. Kdybych nedej pámbu musela volat pohotovost, tak leda z okna. A ke všemu tím neustálým žmouláním jsem si vyžmoulala baterii mobilu do stavu téměř úplného vybití. Na okně jsem našla solární nabíječku, která už pěkně dlouho ležela pod knihou. Dodala mobilu pět procent, takže nic moc, ale nakonec dostal mobilek zobání z plně nabitého lenovova noteboku a sosal spokojeně z noťasu. Uf, tak teď už jsem byla trochu klidná. To na chvilku vydrží.
Uklidněná jsem zalezla do postele, ale usoudila jsem, že se cestou na WC asi přerazím. Nechávám si v noci marnotratně svítit čtyřwattovou lampičku, abych sebou cestou rozespalá neřizla. Ale kde jsou teďka ty čtyři watty. Nejtemnější místo v celém bytě, bezpečně tam budu muset v noci jít alespoň jednou, a to by fakt nemuselo dopadňout dobře... A tak jsem se vypravila do temné noci, tak jak jsem byla, teda bez oděvů – no co, stejně je tma jak ve dvojitém pytli... A tak jsem vyrazila pro spásu do dvora, kde zářilo široko daleko jediné světýlko asi v celém okrese, ta solární lampička, ta památka z hrobu Pižďušky. Tak to vidíš, kočičko, ještě po těch pár letech jsi mi fakt pomohla v nouzi.
Do dvorka, kde mám tu solární lampičku, která opravdu vydrží svítit celou noc, jsem vyrazila tak, jak jsem byla, a světýlko v té naprosté tmě svítilo z plných sil, v té tmě bylo silné fakt jako refletor. A na dvorku jsem se v té tmě najednou ocitla jak ve světle ramp, o kteroužto slávu jsem zas tak moc nestála. No, co dělat, takže rychle, nenápadně domů. Snad mě viděla jen kočka. Sousedi už se naštěstí s večírkem přesunuli do bezpečí domova, ostatně mají plyn, takže si můžou udělat luxusní kafe i něco lepšího. Jojo, tohle bych asi měla do budoucna řešit. Poté co jsem veškeré plynové věci vyhodila, musím si asi něco plynového pořídit pro případ nouze. Cesty osudu jsou... darebný.
Doma jsem si tou solární lampičkou hezky osvítila problematickou cestu na WC, kde tedy fakt vládla absolutní tma černá nejčernější, ještě temnější než to, čemu jsme kdysi říkali egyptská tma. Lampička do ní vnesla romantickou pohodu a záchod se rázem stal místem příjemného posezení. Ona ta lampička trochu bliká, takže jsem ji musela šoupnout trochu za roh, abych to blikánípořád během spánku nevnímala, a jen jsem si říkala, že hned ráno, s prvním rozbřeskem, ji musím zase dát ven napást, aby bylo večer čím si posvítit. A takto, zajištěna trochou sezbíraného slunce, jsem okamžitě usnula, s myšlenkou, pravda, na tu rybu v mrazáku. Přeci jenom kilo ryby je kilo ryby.
Stejně se v tu chvíli nic jiného než zbytečné přemýšlení dělat nedalo. Docela protivné bylo, že nefungoval žádný signál. To mi vadilo mnohem víc než ten fakt, že v drátech nekorzuje vážně už skoro deset hodin žádný proud... a dá se jenom spáááát.
Ze spánku mě probudila bomba světla ze stropního svítidla, že jsem se fakt v tu chvili lekla, rozčílila a okamžitě jsem tu zářivou lampu, divoce oslnivou, zhasla a chtěla jsem dál spát. Tak zhasnout, to jsem zhasla, to jo. Ale klidný spánek ta dávka světla bezpečně zahnala. Bylo něco po půl druhé, zjistila jsem, že proud teda už jde, ale signál z WiFi i z mobilu beznadějně zdech. Nooo a taky mě napadla plodotvorná myšlenka. Vždyť musím zprovoznit zase ty čtyři watty a tu solární lampu zanést ven, aby od rána zase hezky solárně nasávala, aby mohla zase celou noc na dvorku krásně blikavě svítit.
Pouliční lucerny, jak jsem zjistila, se taky rozsvítily naplno a před sousedovým barákem byl nějakej hluk. Asi doznívala party, společnost se nějak ne a ne rozejít, asi si tam ještě něco řešili. I nahodila jsem na sebe svetr, aby mi aspoň přikrýval zadek, a vyrazila jsem nenápadně, aby si nikdo nevšiml, do dvora. Prokráčela jsem s lampičkou temným domem, a když jsem došla k venkovní mříži, ruch se od sousedů přenesl k mé brance, jako by šel za mým světýlkem.
Ježíši, co se děje, pomyslela jsem si, já chtěla bejt nenápadná, když se jakási dáma v černém doslova zavěsila rukama na mříže branky a anglicky pravila: Proboha, jste ok, už máte světlo, nepotřebujete pomoc? Strnula jsem jako ta slaná Lotová a nakloněna přes kašnu jsem ji ujišťovala svoji bezva mrtvičnou mluvou a bídnou angličtinou, že je všechnu ok a že proud i ke mně už přišel. Což jsem při mý jazykový nemotornosti a v celkový nouzi, jako doslova formulovala že ok, elektřina právě přišla... No. Já Hábršperk první a největší.
A v tu chvíli se mi ozvali za zády i sousedi a i oni se u mého úmyslně zhasnutého domu ptali, jestli jsem v pořádku, jestli už mám taky elektřinu. Fakt jsem je uklidňovala, jak jen to šlo, a ve svém zcela nespolečenském úboru jsem španělsky nažvýkala: Moc děkuju, všechno v pořádku, nashledanou a dobrou noc.
A opravdu mně to celý přišlo nějak až takový dojemný. Ti lidi místo aby jeli po rozsvícení hned domů a do hajan, tam postávali na chodníku dobře pět minut a řešili můj tmavý dům. A teprve když se ujistili, že jsem ok, že světlo svítí, nic nepotřebuju, vše v pořádku, tak naskákali do aut a odjeli do noci. Sousedi ohledali stav elektřiny a taky mi popřáli buona note a konečně taky spokojeni odešli do domu. A já jsem měla z toho celého půlnočníno zážitku nakonec opravdu krásný, takový sváteční pocit.
Tak teda krásnou dobrou noc, Španělové!
Vložil: Lea Hniličková