Noví sousedi mě trochu matou. Mrtvičná pauza seniorky, co odjela na jih
04.05.2025
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Za mými křovisky je maskovaný vůz, zřejmě velký, rodinný...
Konečně léto. Ta zima se teda letos pěkně táhla, vlastně doteď táhne, a doteď spím v noci pod teplou dekou a někdy i pod dvěma Ovečkama, protože noční teplota lehýnce přes deset není žádný tepelný komfort. Ale denní teploty už nemají ten fištrón, aby člověka zahnaly do fusaku.
Předesílám, že trochu přeháním, protože díky tomu, že mám stále a furt otevřená všechna okna i dveře, což je možné díky mřížím a dobré hlavně pro hledění ven, je tady kontinuálně o tři až čtyři stupně míň, než kdybych všechno zavřela a spala rovnou na dvorku, v parku nebo na chodníku. A jsem si řekla, že ve Španělsku mě zkrátka zimou nedostanou, protože tady prostě žádná není, bo jsem si ji tu zakázala.
A taky všechno vidím a slyším, když jsem jenom za mříží, což se hodí, i když se mi třeba jejich záhadné doručovací služby, kterých je tuším šest, pokoušejí něco doručit tak, že stojí tiše před brankou, mlčí, hledí, čekají. Já, po letmém zahlédnutí objektu, spěchám, aby mi neutekl, za stálého hartusení: Sakra, neumíš použít zvonek? Kterému teď ale nikdo nerozumí, ať je odtud, nebo třeba z Vinohrad, i kdyby byl jazykový génius. Tahle pomrtviční mluva, to je prostě katastrofa.
V Doživotí, který baštím na YouTube, mě moderátorka už několikrát, ani nevím kolikrát, zmínila. Povím to svými slovy. Jako tu živou kameru, oči, kterým nic, co se děje na ulici nebo u sousedů, žádná podrobnost, neunikne, a vždycky vědí přesně co a jak, eventuálně kdo, s kým, vo čom a komu kdo co... Jo, až sem jsem to prostě dotáhla, tyhle kamery, to jsem teď já. Jo, dorazila jsem do stadia všetečné kamery, která je pořád doma, všechno vidí, nic jí neunikne...
Praktická věc, řeklo by se. Hloupé je, že tady houbec rozumím, takže dost porouchaná kamera. Takže když se okupas v noci dobývají do sousedního domu, registruju to, pajcr a vrtačku třeba od kanga rozeznám, to je úplně jiný lomoz. A taky mlčeli, jak hrob. A to je u mne tak maximum možného. Hlásit to mohu přes mříž a síť do noci. Po získání policejního čísla a s pomocí překladače jsem se ale stala hodně schopným bonzákem.
Jedna věc teda byla mému kamerovému systému 24/7 utajena patrně během pobytu v nemocnici, a sice že nejspíš došlo k prodeji sousedního domu. Islandským pánům se asi zastesklo po jejich chladném domově, který jsem jim až do nebes vychválila hned zkraje mého života zde. Nelhala jsem, je to rozhodně zajímavá a bezpochyby krásná země, ovšem pro někoho, kdo nepotřebuje vidět cestou odněkud někam, věčně zelené lesy, když už není vidět žádná vesnice. A když už někam jede, má k dispozici jedinou silnici, vedoucí, tedy alespoň při pohledu z letadla, odnikud nikam.
Tím fakt neříkám, že Island je ošklivý. Naopak. Málo lidí, příroda a celková přívětivost z něj pro chladnomilné jedince dělají ideální místo pro život a oba pánové před dvěma lety tvrdili, že teplo a příznivé ceny je přesně to, co potřebují oni. No vida, a někdy od listopadu jejich dům náhle osiřel. Mezi časem proběhla na zdejší poměry docela rychlá koupě. Protože někdy se tu prodávají domy tak bez agentury, z ruky do ruky, ostatně tak, jak jsem to udělala já v Čechách. Ale můj zdejší kamerový systém, který se spolehl na jistotu, byl tím pádem darebně ošálen! Mně se prostě nic neřeklo.
Takže teď, když jsem už měla kontakt, moje hlášení na služebnu policie pokračovala ve dne i v noci, i když už se tam pohybovali noví, už zřejmě zákonní majitelé. Tvářila jsem se na ně jako na vetřelce, takže správně vrčně česky, chtěla jsem kysele, ale po té mrtvici mi pořád zůstává takový jako zdejší, ale v některých případech docela nepřípadný idiotský úsměv. V noci za tmy nevidím, kdo to tam je, a ve dne nepoznám, jestli je to tentýž tvor. A nemůžu nic, než se tvářit.
Ani do háje nebo někam dál je nemůžu poslat, bo ze mě lezou pořád jen směšné zvuky, a ani si nepředstavuju, co za komické divadlo jednoho herce bych jim předvedla ve snaze je přesvědčit, že tam nemají co dělat. Anebo mají? Tak v té stálé nejistotě jsem vždycky jen podala hlášení na služebnu a doufala, že se mu někdo věnuje. Asi ano. Protože za noci tam byli třikrát.
A jeden den přijeli policajti, bezpečnostní agentura i lidi, který jsem asi i někdy nahlásila jako vetřelce, a dozvěděla jsem se, že jsou mí noví sousedi. Že tady byli ocupas, takže noví obyvatelé to teď už zabrali radši v předstihu, než jim tam začne bydlet někdo jiný. (První, co mne napadlo: Legalizovali je? Nějaká podezíravá, ne?) Aspoň už můžu můj kamerový systém odpojit od policie, a i kdyby se tam mordovali navzájem, tak ať si to spolu, nějak legálně, užijou. Mně už do toho nic.
No a problém, co teď já s tím svým nepovedeným kyselým ksichtem...
Sedám na dvorku v máminým zeleným křesílku, vidím je, jak tam chodí a tváří se taky nic moc, zaujatě, pracovně. Asi jsou místní, protože za nimi chodí spousta lidí, známých, kamarádů v různém věku, ale spíš starší, myslim okolo 40 a víc. Lednici si pořídili asi z frcu, protože ji paní hrozně pečlivě vymývala nějakým savem, tenhle jedovatej smrad fakt nesnáším. A byla jsem ochotná smířit se s ním a máchat se v něm, akorát když jsme v divadle likvidovali povodeň. Brrr.
Mé již vypnuté oční kamery zaznamenaly i nějaký policový systém, jenž proplul dvorkem, který je asi z hodně známého zdroje, takže nepotřeboval tak velké odhmyzení. Ale sousedstvo se furt tvářilo zasmušile, což tady neberu za úplně obvyklé. Hlavně zkraje nebylo úplně jasné, kdo z těch všech lidí tam vlastně bydlí, protože jich tam asi posedět anebo na kus řeči přicházelo stále hodně.
Ale jedno už vím, bydlí tam pes. Nějaký hladkosrstý, asi teriérovitý, možná střeďák. Teda pán někomu sděloval, že je mu teprve pět měsíců, takže možná bude i vysoký. A když tam je, tak oštěkává každého cizího, kdo se kde pohne a nepatří na jejich dvůr. Neštěká zuřivě, ale když už, tak svědomitě. A je hezkej a někdy třeba půl dne ani nepromluví. Ale už teď, když natáhne krk, kouká k nám přes tu ozdobnou zídku, jak je nad kaktusem, tedy stoličkou pro tchýni, napřímo, ani na špičky nemusí. Ási je to spíš veliká rasa, vidím z něj, když tam běhá, totiž jenom kousky. Pán, když přijde odpoledne z práce, tak se s nim krásně mazlí.
Nic moc, jestli ten auťák budou parkovat ve dvoře
Ale ty lidi nějak furt nic. A tak jsem si řekla – bafnu na ně po jejich. A ze všech mých sil a schopností modulovat cosi jako slovo jsem zahlaholila „Ola“. A to jsem fakt nečekala. Jako bych spustila lavinu a během chvilky jsem z nich měla pocit, ze se známe už padesát let, jen jsme se dlouho neviděli. Taková neuvěřitelná srdečnost. Jj, pochlubím se. S tou srdečností a přátelským úsměvem nebyl naprosto problém dostat mě na kus žvance, tedy na pomerančový nanuk, který se najednou objevil nad zídkou.
Na slunci bylo horko, nanuk mi fakt přišel k chuti. A od té doby se „hola“ zdravíme, kdykoliv se zmerčíme. Však se mi hodně ulevilo. Celý čas si říkám, sakra, proč já nemám alespoň jedny španělský sousedy. I bych třeba semtam slovo pochytila. Tuhle mi seděla na kolenou pouliční kočka Kočka, pán na nás koukal, usmál se a pravil La amas, jako že ji miluju, a já si od té doby to slovo naprosto automaticky pamatuju. Nójo no, mají dvouleté zpoždění, Španělové.
Pravda, asi jsem vzápětí udělala český faux pas... Sedím takhle na křesílku a náhle vyběhla paní a v ruce nesla nějaké sušenky a ještě něco koupeného v pytlíku. A já jsem to, blbec, dost striktně odmítla. A to jsem asi neměla. Nevím, co by se patřilo podle zdejšího bontonu, ale cítila jsem, že jsem udělala nějakou chybu. A mám teď zase problém, bo nevím, co s tím. Já blbec jsem to odmítla, protože jsem nějaký pišingry s kdoví čím jenom fakt nechtěla, ale mám intenzivní pocit, že pro dobré vztahy jsem to měla přijmout jako projev prostých dobrých sousedských vztahů.
Připadám si teď jako společenský nemotora a to jsem. Jako by to bylo jedovatý. A přitom to bylo stejně přátelsky gesto, jako ten nanuk... Chjo, nemotorný slon, brouzdající porcelánem. A nehledě k tomu, že by mi to ke kávě jistě i chutnalo. A bylo v podstatě v období odpolední kávy. Ty sušenky vypadaly lepší, než co já si kupuju. No, asi si řekli nějaká divná a nevím, jestli se mi to jen nezdá, ale z té srdečnosti trochu jako by ubrali. Ach jo.
Nevím, jestli tam bude taky bydlet, ale mají tam ještě pinkací děvče. Pardon, ale nejblbější hra, jaká někoho může napadnout, pinkat si s volejbalovým míčem na dvorku o rozměrech 5x5 metrů. Je jasný, že dříve či později přeletí. Začali tam ve dvou, v noci, a lítal balón pěkně vysoko a na zem dopadal pěkně hlučně. V tichu noci dost podivný a hlasitý zvuk na keramické dlažbě. Zřejmě už jsem nějak fakt stará a na nervy, ale dost mě ten noční volejbal rozčiloval a jenom jsem čekala, kdy a kudy to přiletí ke mně.
No, pinkali si dlouho a nepřiletěl. Šikovný, ale stejně je to jen otázka času. Když konečně přestali, tak jsem se konečně uklidnila a usnula. Ale brala jsem to tak – to jsem zvědavá, kdy to přijde. Fajn, že to nemusím řešit teď, v noci. Ale jak už řečeno, jen otázkou času, kdy a kudy přistane na mém dvorku.
Druhý den odpoledne balón začal zase dostávat z dívčích prstů dardy a lítal do pořádné výšky, létal vysoko nad barák a po chvíli se přidal pán, co přišel před pár dny s nanukem, a hráli spolu. Asi dcera a táta. Zvolna se zapojil do hry a vypadali, že je to oba baví. Pán se při hře trochu rozvášnil a bylo to.
Částečně jsem byla zaposlouchaná do něčeho na YouTube, když jsem zaslechla u mě plesk. Ani jsem nedutala a čekala jsem, jak to budou řešit. Po chvilkové asi minutové poradě se ozvalo zpoza plotu nějaké „halo, pleas, hola balloon...“. Tak jsem s námahou svých zatvrzelých kolen vyrazila nikterak ve spěchu ven a dostal se mi mocný prosík od děvčete, paní i pána. No, neskočila jsem hned po míči na podání, nutně jsem si musela zahrát divadýlko v domnění, že to jako bude vtipné.
Předstírala jsem, jako že legrace, že ho hledám v kompostu, pod stromem, pod lupením... Až mi pán na něj ukázal a nebylo jisté, jestli moje žertování nebral tak, že jsem ke všemu ještě i blbá nebo přisleplá, anebo že fakt nevím a že nic nevidím. Člověk si už na tyhle srandičky musí dávat pozor. Ještě s vtípkama zdaleka nejsme na jedné vlně.
Takže balón byl zpátky, čekala jsem, že match bude pokračovat, ale tou mojí akcí patrně akorát skončil. A další den už balón nehlučel a nelítal. Ale ke svým minusovým bodům za nepřijetí laskavosti si myslím, že akcí okolo balónu si můžu směle připočíst další temný bodík...
No, nevím. Myslím, jestli ti Islanďani, co jsem nikdy nevěděla, jestli ještě žijou, nebo už ne, nebyli lepší. Ale tohle jsou zase Španělé a ti mi jsou svojí živostí sympatičtější. A jojo, vlastně je tu ještě ten pomerančovej nanuk. Jasně že jsou lepší...
Vložil: Lea Hniličková