Prostě je nenechali umírat žízní. Krásný příběh, který inspiruje. Život s úsměvem

Foto: Pixabay

Popisek: Pták u zobání

„Když jsem slyšel, že i velbloudi, kteří zvládnou sucho, umírají žízní, věděl jsem, že tohle nemůže pokračovat,“ říká Dinesh Bishnoi, jeden ze zakladatelů skupiny Jeev Jantu Premee Bandhu Sanstha (Spolek přátel milujících živé tvory), která působí na jihu Indie. A tak začal příběh, který by mohl být scénářem dojemného bollywoodského filmu – jenže tohle je skutečnost, a smysl jen tu hlavně v tom, jak obyčejní lidé dokážou dělat neobyčejné věci.

Radžasthán je místo, kde slunce nešetří nikoho – ani lidi, ani zvířata. Když teploty šplhají ke 45 °C, i místní khejri stromy vypadají, jako by si říkaly: „Proč zrovna já?“ A zatímco lidé se schovávají do stínu, volně žijící zvířata a ptáci často končí vyčerpáním a dehydratací.

„Radžasthán je suchý kraj, v mnoha ohledech člověkem vytvořená poušť. Zvířata tu mají omezený přístup k vodě, stínu i jídlu,“ vysvětluje Prakash Bishnoi, další člen skupiny. Když během pandemie v roce 2021 začaly umírat i odolní velbloudi, sedm přátel z vesnice Bawarla u Džódhpuru řeklo dost.

Začali jednoduše – postavili pár misek s vodou a zrním. „Když jsme začali, v naší vesnici nebyla jediná nádrž pro zvířata,“ řekl se Dinesh. Dnes jejich spolek čítá 690 členů, stará se o 21 velkých a 50 malých nádrží a denně distribuuje tisíce litrů vody.

A jak to financují? Každý člen přispívá alespoň 100 rupií měsíčně (někteří dávají víc), a protože jsou to praktičtí lidé, vybrali si jako den splatnosti amavásyu (novoluní) – „protože to je den, kdy si to všichni zapamatují.“

„Máme svou práci, takže všechno řídíme přes WhatsApp,“ vysvětluje Prakash. Když dojde voda, dobrovolník natočí video, pošle ho do skupiny, a hned se objedná cisterna. „Občas nám přijde videa, jak zvířata radostně běží k nádrži – to je ta nejlepší motivace,“ dodává s úsměvem.

Největší výzva? Letní měsíce, kdy spotřeba vody raketově roste. „V monzunu šetříme, abychom měli na léto,“ říká Dinesh. Kromě vody také sázeli stromy (už 8 500!), distribuovali léky proti nodulární dermatitidě skotu a krmili ptáky (150 metrických centů zrna měsíčně!).

„Nechceme, aby jakékoli zvíře nebo pták umíral žízní,“ uzavírá Dinesh. A právě v tom je ten největší vzkaz: Každý může začít měnit věci kolem sebe. Stačí miska vody, hrst zrní nebo něco málo peněz měsíčně.

Takže až příště uvidíte něco špatného, s čím by šlo jednoduše něco udělat, jen se toho chopit, vzpomeňme si na těch 690 vesničanů z Radžasthánu. Protože i malá pomoc se počítá – a někdy z ní vyroste něco úžasného. A nemusí to vyrůst jen v Indii, ale i u nás. Kdekoliv u nás. Stačí jen chtít a začnou se dít úžasné věci.

Vložil: Kamil Fára