Pytel odpadků jako alarm, milované bloudění a nejtěžší zločin za sedmnáct let. Mrtvičná pauza seniorky, co odjela na jih
13.04.2025
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Zvíře vinné nejhorším zločinem za sedmnáct let, i když na to nevypadá...
Abych se přiznala, od té doby, co vím, že mám plně funkční a dojezdu schopnou tříkolku, jsem se kapitálně uklidnila. Vím, že můžu kdykoliv kamkoliv, ale nemusím nikam. A tak jsem propadla mojí tradiční lenoře a v podstatě ven vyrážím jenom výjimečně. Všechno, co chci, mi dovezou, takže musím vyjet jenom kvůli vyvezení smetí, a to tradičně až tehdy, kdy už ani já s ním tady nemůžu vydržet. No a že by u smeťáku člověk zažil něco úžasného, to snad ani ve Španělsku ne.
Ondyno se mi nashromáždila ohromná hromada, plný patnáctikilový pytel od kočičích keksů ho byl a ještě jedna nebo dvě nebo možná tři tašky, a tak bylo nutno se toho konečně zbavit. Ono když je příbytek malý a zavalený užitečnostmi, tak je na bordel málo místa, no. Většinou k tomu dochází, když má přijet s nádhernými libůstkami Mercadona. Ta vždycky zahmyzí příbytek milionem tašek s věcmi, bez kterých na chvilku nemůžu být, a kam teď s tím vším. Tak se ukecám a vyrážím.
Spojím to ještě s drobnou projížďkou po okolí, taky abych si konečně zafixovala cestu a nehledala se zase po sousedech. Zamlada jsem mívala to, čemu jsem říkala absolutní orientační smysl. S tím jsem už nějak nevědomky skončila, stejně se vždycky nějak domů dostanu a v podstatě mě bloudění už nějak netrápí. A vlastně mě baví.
Bloudění jsem plně vášnivě milovala v Praze. Ve sluchátkách jsem měla nějakou barokní hudbu a bezcílně jsem se toulala odnikud nikam a všude to bylo krásný. Tak proč se trápit tím, kam jsem se to zase dostala, že? Dokonce v dětství, když jsme prolézaly s kamarádkou pražské staroměstské domy a průchody, tak jsme měly pro jistotu vymyšlenou takovou legendu, že hledáme pana profesora Bezdíčka. Kdyby nás někdo natrapíroval, co tam hledáme. Jo, to už je dávno...
A s mými cestami ke kontejnerům se to má takhle. Nedávno jsem tu psala, kterak mě šokovalo prakticky úplně rozebrání mých hromad smetí. Jednou to byl tmavý Maur, který si odebral prakticky celou plynovou varnou desku i se všemi kolečky a plotýnkami na hořáky. Tehdy jsem s tím neodešla ani deset metrů od domu a tvářil se, jako by vyhrál v loterii, když jsem radostně přitakala, že mě toho může zbavit. Mně fakt pomohl, protože si ani nemaluju, kolikrát bych to cestou ke kontejnerům vysypala, sbírala, a znovu usejpala po silnici.
Podruhé zase bábě se spoustou tašek s odpadem pomohl úplně neznámej kluk na kole. Přiřítil se ke mně, zeptal se, jestli to vezu k vyhození, když jsem přitakala, popadl něco tašek, odvezl, odhodil do kontíku a v mžiku byl zpátky. Popadl zbytek a já jsem mohla jít domů s prázdnou. Tehdy jsem ještě jezdila na koloběžce, takže to bylo raz dva. Moje nadšení z místních lidí bylo naprosté.
Opět se přiblížila Mercadona a nutnost navštívit kontejnerovou zónu na kraji ulice. Počet a plnost tašek zase přímo ohromovala a představu, kam odloží Mercadonaman objednaný nákup, jsem neměla. Tak jsem vyvlekla tříkolku do ulice, přinesla jsem velký pytel a dva nebo tři malé k vyhození, nasedla jsem na vozidlo a začala jsem umisťovat odpad na řidítka a tak různě. Ale já prostě bez nějaké komiky nedám ani ránu, tak zase...
Už už to vypadalo, že se snad rozjedu, ještě usadit ten velký pytel pevně mezi kolena, když tu jsem začala zvonit. Ale zběsile, skoro to vypadalo, že jsem vozík čmajzla a zvoní uprostřed ulice na poplach. Zadržte ji!
A zvonil tak dlouho a tak úporně, že přiběhla nějaká paní z půlky ulice a chtěla vědět, co mám za potíž. Zjistila to dřív než já. Vytáhla velký pytel z mého sevření a zvonek v tu chvíli zmknul. Chjo, je to nový a já čerta vím, kde přesně to má jaké ovládací prvky. Konečně se rozhostilo ticho. V nastalé pauze se paní zeptala jestli do kontejneru, a než jsem stihla přikývnout, byla skoro tam. Štíhlá ženská a jako vítr. Než jsem naložila ostatní tašky lépe, než visely dosud, byla zpátky a domáhala se jich a byla by si chtěla popovídat.
Jo, jenomže se mnou povídat. Zkusila jsem zažmoulat nějaký slovo anglicky, ale nebyla to řeč, které by rozuměla. Ale na vysvětlení pravila já Bulgarka nebo něco na ten způsob... Tak jsem se přiznala, odkud jsem, a obě jsme zajásaly, že se můžem domluvit rusky, to že umíme obě. Jo. Jenomže já se teď nedomluvim nijak.
Poněkud jsem poklesla v náladě, paní Bulharka si všimla, že nějak depresuju, začala povídat, že to nic, že časem, že bydlí asi v šestým domě ode mne a že abych se jela možná projet, to že mi určitě spraví náladu. No, byla jsem skoro dojatá, jsem teďka nějak hned naměko. Rozloučily jsme se a já jsem si potom dala aspoň dvě kolečka kolem té naší zahradní čtvrti, abych se trochu dostala do figury.
Trochu problém teda je, že tímhle stylem se španělštinu asi nenaučím. Jeden soused Arab, za ním Česko švédský pár a z druhé strany islanďani a o kus dál Bulhaři... A vlastně co to rozebírám, když já ani nemuknu.
A už tu mělo přijet to zelené auto z Mercadony, tentokrát opravdu s velikou spoustou tašek ryb a ovoce a nápojů a mlsání všelijakého. Musím to zdraví alespoň trochu pozlobit. A samozřejmě byla tam i velká nálož bašty pro kočku, bez toho nikam.
V Čechách jsem nakupovala každý týden za 600 až 1100 korun, jak to vyšlo, dovoz jsem měla pro sešlost věkem zadarmo, tady musím trochu šetřit, protože za dovoz se platí. Teď to, potvory, zvedli na hříšných osm euro, takže nakupuju jednou za měsíc. Nedá se nic dělat, nejsem Rotschild a stálo mě to tentokrát rekordních 220 euro, protože jsem kupovala i tři litry olivového oleje. A tím pádem s tím odpadem opravdu musím, protože by došlo k zahlcení malého prostoru taškama a mohla bych to taky poplést, co kam a komu.
Pokoj zavalený čerstvými taškami z Mercadony
Vždycky musím oddělit baštu pro kočku od ostatního proviantu, už jsem si takhle jednou myslela, že mám ještě pár senzačních pišingrú se slunečnicovým semínkem, ale ukázalo se, že to nejsou pišingry, ale prostě taška se žrádlem pro kočku, no...
Tentokrát ve snaze ušetřit na tom zvířeti pár centů jsem jí koupila čtyři kapsičky, co stály o cent míň, ale už to neudělám. Nesedlo jí to vůbec. Tvářila se a několik dnů mi vracela to jídlo opačným koncem těla v tak hrozný podobě a na takových místech, že už si takové šetření v dlouhodobým horizontu rozmyslím. To ji snad radši nechám hladovět, když mi její solidní jídlo dojde. No vlastně – ještě máme keksy, těch jsem taky kupovala deset kilo...
Zato na sebe jsem tentokrát pomyslela přímo královsky, ňamek spousta. Takový hloupý zlozvyk, no mlsám a to dost často. Takový všelijaký krémy. Ne Nutely, ale něco místního Hacendado, s ořechy, čokoškou a tak. Asi si to lidi normálně mažou na chleba, ale já barbar to s gustem požírám ze skla, rovnou a napřímo. Tak si říkám, že podle pravidel bych snědla chleba a ještě to baštózní mazadlo, ale já sním jenom to mazadlo a chleba ne, takže je tato verze vlastně dietnější, no ne? A to, co se prodává tady, je přímo mazací zázrak. Taková Noccila, kam se hrabe Nutela, voní přímo božsky, u té mi trošku dělá problém se od skleněného obalu včas urvat.
Tuhle ráno jsem požila obvyklých pár lžiček, po velkém vnitřním boji jsem konečně odložila sklenici s hnědou krémovou dobrotou a s pocitem na pár chvilek získané železné vůle, že bych teda jako ještě mohla, ale mám momentálně tuhlenctu vůli, žejo... Ale po obědě jsem se ke skleničce zase nedočkavě vrátila. Mám ji zaparkovanou u nohy stolku, u kterého jím, abych nemusela často vstávat, nohy bolí. Kolik si dám, jednu, dvě nebo tři lžičky? Možná jsem si chtěla trošku víc mlsnout, k obědu byla jen ryba, tak, nasucho, no tedy na oleji, takže dám sladký krémový dezert...
Vypadá to, že moje něžná milovaná sedmnáctiletá kočička Bastet mě tohohletoho nezaslouženého mlsání, jak patrno, hodlá zbavit, prostě mě chce nemilosrdně a tvrdě od toho odstřihnout. Nevím, jak a kdy to udělala, mám pocit, že ji mám stále na očích, jo takže asi ne. Tu sklenici mi přesnou barvou a strukturou, jakou má produkt uvnitř normálně – jak to říct, aby to bylo comme il faut nebo nějak obratem no... pos*ala.
Očekávala bych po té akci alespoň nějaký provinilý kukuč, když ne přímo omluvu. No – a nic. Tohle byla normální provokace. Jak a kdy tu hanebnost vykonala, na to se mě neptejte. Prostě najednou to tam bylo, smrdělo a vypadalo... Najednou jsem to měla v rukách...
Nijak se k tomu moje úctyhodná sedmnáctiletá dáma nevyjádřila. Nadělila, co pro mne uznala za vhodné, a dělej si s tím, co chceš. Prostě sebevědomě s naprosto klidnou tváří odkráčela a nechala mě, ať si s tou zasmraděnou sklenicí se zajisté lákavým, stejně vypadajícím vnitřním obsahem stejné barvy a konzistence, nějak poradím. Nikde jinde nebylo, přísahám, ani kápnuto.
No, poradila jsem si. Vyčistila jsem tu nevoňavost ručníkem dosucha, sloupla jsem pak i tu poznamenanou přelepku, ale obsah... No přece to nevyhodím, dyť to je přece taková bašta. Opláchla jsem sklenici, vyprala jsem ručník, do kterého jsem tu první závoň od kočičího hovna otřela...
Ale hlavě se celou záležitost snažím nějak rozumem pochopit, ale prostě jsem to nepochopila. To nejde. Po sedmnáctiletém bezproblémovém soužití mi moje láska kočičí nadělila tohle!? No, považuju to za významnou odměnu za to, jak jsem na ní chtěla ušetřit cent a koupila jí kapsičky, o kterých usoudila, že nejsou pro ni. A já teď na ten krém uchráněný, uzavřený uvnitř skleničky, nemám nějak chuť... Takový je to nějak výrazně vzhledově téměř totožný... Holt uložím do kredence, a až to třeba za půl roku najdu, na chvilku snad na tuhletu událost zapomenu a...
Ale zase se všemi mými nákupy se to nemá až tak beznadějně, jako s tímhle krémem. S některými budu mít zase veselo. No, trochu jsem se tedy překoukla, to jo, a misto Tinto Zero, tedy nealkoholického vinného nápoje, jsem nakoupila normální Tinto Verano, tedy vinný nápoj, který já osobně můžu pít až odpoledne a vpodvečer, protože přeci nemůžu být od rána na šrot. A tuta dobrota Tinto na mne má přímo nečekaný účinek.
Vypiju pivo a nic. Pět procent. Dám si dvě sklenky Tinta a držím ji jak z praku. A přitom to má jen 3,5 nebo 4,5 procenta, jak které. Teď jak mi do toho ještě hodí vidle sluníčko, jak svítí... a to když se propojí s mou hlavou, tak třeba prospím celé dopoledne. Prostě posnídám, zapiju Tintem a probudím se vsedě na pohovce, pěkně ztuhlá, třeba až ve tři hodiny odpoledne. A to je hrůza, protože pak obědvám až v pět, a to je pro mne antidietní problém. Snažím se jíst poslední jídlo ve tři, a to mi pak tedy ale vůbec nevychází, když zrovna mžourám...
Většinou je to totiž taková ta sladká dřímota, že hned po procitnutí nevím, kde jsem, co se děje, jestli něco nemusím nebo nemám... Zkrátka půl hodinky se ještě probírám k plnému životu. Večer, a to je zajímavý následek uplynulého života, to na mne až tak silně alkoholizovaný vliv nemá. To vychrupnu ty dvě sklenky Tinta jako nic a vydržím třeba i půlku filmu. No v poslední době dost ujíždím a sleduju na YouTubě příběhy Doživotí. A je to takovej nervák, že jsem to dala celé bez usnutí a skoro i bez mrknutí. Ale tuhle jsem Rozmarné léto třeba koukala nadvakrát, no co, no, stařenka si dala dvě decky a schrupla...
A tak jsem si po mém pomýleném nákupním záchvatu v Mercadoně řekla, že si z toho nebudu nic dělat a spokojím se s tím, že budu minimálně půl měsíce po večerech tak zlehýnka zmaštěná a budu se tvářit jakože nic. Sama před sebou? Jo, to zvládnu. A kočka Bastet? Tak ta ať se opováží něco ceknout! Ta má výrazný vroubek, takže mi do toho nemá vůbec co mluvit. A hotovo.
Vložil: Lea Hniličková