Nečekaně divoké rande s mořem a španělské matení, které si na Brňáka nepřijde. Mrtvičná pauza seniorky, co odjela na jih
06.04.2025
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Domácí pohoda na pláži bez lidí, kde mi silnice skončila se stínem domu
Den jako malovanej, k výletu přimo předurčenej, zkrátka po rozvážné snídani a časném obědě, tedy někdy po třetí, přišel ten čas. Zase jsem se rozloučila s Bastet a zásobila jsem ji vodou a baštou, protože jeden nikdy neví, jak a s čím se potká, že ano. Tříkolka hezky svítila, dokonce celou noc, abych vyzkoušela, co vydrží, a už už jsem se hrnula ze vrátek a těšila jsem se zas na ty o kameny šplouchající vlny, ke kterým můžu teď tak krásně a pohodlně dojet. Prostě jedu na rande s mořem. Kdo to má?
Tyhlety ranďata jsem si tak dlouho jen teoreticky představovala, že mi teď, když to bylo tak snadné, připadalo téměř neuvěřitelné, že to může být i denní fakt, když budu chtít. Dokonce v návodu na tříkolku píšou, že do plného nabití stačí jenom čtyři hodiny a zase je nabitá na 50 kilometrů, takže to člověku dává vlastně úplnou svobodu pohybu. Super!
Vyrazila jsem na pouť k moři, nedávno zúčastněné hospodě jsem zamávala na pozdrav, tentokrát jsem pohrdla cyklistickou stezkou a vzala jsem to směle po silnici. Jednak že skoro nic nejezdilo, a druhak že na stezce jsou různé nerovnosti a houpáky, které na silnici nejsou. Takže jsem ji měla víceméně jen pro sebe a závratnou rychlostí 6 km/h jsem se řítila prostředkem. A když mě předjelo auto, skoro jsem se lekla, ale řidič mi nehrozil, jen mi zamával, asi si říkal stařenka zbloudilá. No, tak jsem se vyplašeně uklidila trochu ke krajnici.
Tady jednou asi skončím, říkala jsem si po průjezdu kolem Alzheimer centra, a pak, jelikož jelo něco zleva, tak jsem se dala taky doleva, abych nemusela brzdit. No co, podívám se na moře odjinud. Po chvíli zprava, zleva všude prázdno, tak jsem odvážně zahnula, projela ulicí, na jejímž konci byla vidět hladina, ale najednou huš! Asfalt skončil a zbytek ulice až k hladině už byl pískovištěm. Což se mi ale hrubé nelíbilo!
Nevím, jak to můj stroj umí po písku, ale nehodlala jsem riskovat, že třeba zapadnu a budou mě vyprošťovat. No, nevadí, tak si couvnu a odjedu do příznivějších poměrů. Připadalo mi to tam jak taková rodinná pláž víceméně pro obyvatele okolních domů. Nevyhnali by mne, nějaká slečna s klukem mi chtěli dokonce pomáhat. Ale nahodila jsem zpátečku, usmála jsem se, jak nejlépe jsem dokázala, snad jsem příliš nevyděsila, předvedla jsem s koloběžkou na minimálním prostoru silničky, z obou stran zastavěné auty, bravurní obrat čelem vzad a jela jsem jinam.
Dyť tady je moře všude, na konci každý ulice. Trochu škoda toho místa, protože tam bylo skoro prázdno, žádné davy, nikde nikdo a třeba jsem díky té frajeřině s odjezdem přišla o prima pokec. Jenomže když ono vlastně jakej pokec, když civilizovaně nemluvím, chjo... Jak mi vlastně nic není, tak si to chvilkama přestávám uvědomovat, co mi vlastně je.
Zas mě nějaká silnice směle zvala k moři, ale tentokrát jsem její lest odhalila hned na začátku a včas jsem se po miniaturním kroužkovým objezdíčku vrátila do civilizace, jinak mě to vedlo do nějakého asi přístavního provozu.
A tak jsem se konečně otočila tím správným směrem a zamířila na moje oblíbené místečko nejdřív pod lamelové loubí, pak projet mezi měděnými, jak živými muzikanty a šup na přívětivou, rovnou promenádu, no... kde byla zase fůra lidí. Ale což, všichni byli příjemní, vstřícní, sympaticky mi uskakovali z cesty.
Jediné, co nějak nebylo – příliš teplo najednou nebylo. Moře převalovalo své vlny, jak je jeho odvěkým zvykem, já jsem z něj čerpala energii a krásu do očí, jak je mým zvykem. Ale v průběhu času jsem si uvědomila, že už pěkně dlouho klepu kosu. Seděla bych dál, ale objevilo se pár mraků, a když zrovna slunce zakryly, opravdu zavládla přímo zima. Hodila jsem si kapucu, jestli to bude lepší, ale nebylo. Chtěla jsem původně počkat na západ slunce, když už jsem tam byla v tak krásném čase. Hm, ale to až někdy jindy.
Ještě než došlo přímo ke cvakání zubama, rozhodla jsem se jet domů. Chůzí, jako kdybych chodila, bych se zahřála. Ale vsedě na zadku holt ne. Restaurace, kavárny a čiringita byla úplně plná a nikam dovnitř bych asi s tou tříkolkou bezpečně nedomanévrovala. A stejně vlastně – nemám kartu, a tudíž peníze. Radši jsem to všechno nechala doma, abych to někde nevytrousila, akorát zdravotní kartičku jsem pro jistotu měla, jeden nikdy neví. Tak holt rychle domů, horký čaj a tak...
Bravurně jsem vymanévrovala zpoza informačních billboardů a stojek s nabídkou – mohli by mi tu udělat třeba i překážkovou dráhu... A byla jsem přesně na té silnici, co ji před dvěma dny ještě kropili a práškovali, či co to prováděli. Teď už byla hotová a zvolna se po ní sunula auta a teď už i já. Zazmatkovala jsem a zařadila se do protisměru, ale hned tam byl člověk v pestré vestě, pomatení penzisti jsou tu asi zvykem, a bystře mi ukázal, kudy já...
No co, no tak jsem se sekla. Při odbočování na správnou stranu třikolka trochu jako by škytla, zabrzdila, ale zas jsem ji rozjela a krásně plynule jsme se zařadily do proudu vozidel na pravé straně silnice. To byl skoro profesionální manévr, pochvalovala jsem si. Zajela jsem ke kraji, k chodníku, přeci jenom jedu pomalu, tak abych autům nevadila. Zažmoulala jsem pravý grip, abych se zas pořádně rozjela, protože jsem dojela přesně do křížení ulic, tak rychle pryč. A – a vono nic. Stojím. Trčím. Vadím, asi šíleně překážím, ale nehnu se z místa. Nejde to!
Nepochopila jsem, co to má jako být. Škubala a trhala jsem vším čím, jsem mohla, šňůrek a drátků plno a vše naprosto bez výsledku. Baterie se nehlásila k životu, displej byl mrtev. Věnovala jsem se tomu oživování s naprostým zaujetím, řekla bych s dramatickým přednesem možná pět minut, možná dýl, v podstatě na křižovatce cest.
Nikdo mi kupodivu nenadával, já být na jejich místě, tak mě zastřelím. Nikdo neláteřil, ale taky mě nikdo nechtěl mít namotanou na pneumatikách i s tou tříkolovou lemrou línou při mých bezradných pokusech rozjet se. Prostě nějaký člověk vystoupil z auta a velice laskavě, s vlídným vysvětlením, že tady fakt není možné stát, mě ohleduplně odstranil z křižovatky a dovezl mě na chodník. Říkal cosi, že tam na té silnici to opravdu není bezpečné. Mluvil anglicky. A opustil mě.
Prosluněná promenáda je stále symbolem Vánoc, neboť to byl můj vánoční příběh
Nechal mě rovnou vedle hospody Mahon. Když to roste, tak je to krásnej stálezelenej keř... Jenomže tady říkají Mahou s pismenkem u na konci. A je to značka piva. A stejnak je to pro mne Mahon. A tadyto byla hospoda, kde lidi jedli, popíjeli a najednou jim u tenoučkých plastikových velikých oken, která se v létě sundávají a nezakrývají nic z toho, co měli lidi na stole, přistálo „tohle“. Tedy naprosto vyřízená, šokovaná já...
Zmatená, svedená a vopuštěná celým světem, dezorientovaná. Na věky zapomenutá tady v tom koutě, kde tedy aspoň nefoukalo. Zrazená technikou, které jsem tak věřila, která by měla ujet padesát kilometrů, ale tohle bylo i s předvčerejškem a s mým dnešním odpoledním popojížděním tak slabých třicet. Přeci není možný, že by se to vybilo tak rychle?
A tak jsem tam trčela, u kafe, na který jsem neměla ani kartu ani peníze, u hospody kde, přeci jenom aspoň tolik netáhlo, chjo... A bylo mi to nějak blbý zalézt dovnitř jen tak bez peněz. Somračka. A co zbývalo?
No můj Brňák! Moje spása, jestli tady ovšem ještě je. Odjíždí do Brna, doufejme, až zítra. Ten bude rád, ó jééé... Naštěstí jsem s sebou měla mobil, na kterém mám WhatsAp i vodafonní česká mobilní data. V pět jsem odeslala zprávu: „Pomoooooc. Uvázla jsem u moře u restaurace Mahon, Cale A. Zorin. Nejede to.“
Uff, odpověď přišla asi za deset minut. Nejdelších deset minut v životě. Bála jsem se vážně, že už třeba odjel. „Zdravím. Jsem pěšky v La Matě. Musím napřed dojít domů, tak 3/4 hodiny. Vydržte... A co - vybitá baterka?“ Jo, to kdybych tak věděla, čím to je...
Třásla jsem se už jak malej, ale hóóódně drahej pes, ale už byla aspoň naděje, že se někdy v brzké dohledné době mám šanci dostat domů. Kdo by tady taky čekal zimu, že. Costa blanca. Na přelomu roku...
Tak jsem svoji promrzlou osobu přitulila ještě těsněji k restauraci Mahou, vzpomněla jsem na klasiku Za okny kavárny Bellvie... a doufala jsem, že na mě nebude aspoň moct ten protivnej vítr od moře. Na západ slunce jsem se nemohla jít podívat, čas sice byl, ale po nohách? Nedošla bych tam. Tak jsem se zabavila internetem. Zjištěním, ke které osobnosti se vztahuje nároží, na kterém mrznu.
A. Zorin. A tohle jsem asi ani nechtěla vědět! Byl to prej někdejší velvyslanec v Československu, kterej u nás pomáhal se zaváděním komunismu a jeho metod a chlap, před kterým Jan Masaryk vyskočil ze zavřeného okna na hradní nádvoří. Fuj. Tak tohle jsem opravdu nepotřebovala v tuhle zoufalou chvíli vědět. Ale, proboha, jestli to je on, tak proč tady má ulici? Dyť to byl zločinec! Kde se vzal tady ve Španělsku? Divný.
Konečně se ulicí začalo zvolna sunout povědomé auto. Po té době ve zmrzlém sedě pro mne byl problém i postavit se na nohy, bez dopomoci bych na svých ztuhlých kejtách zřejmě silně vrávorala, ale konečně, když jsem byla v teple vozu, můj život zase nabral pozitivní směr. Jenom tím teplem. Jen už pryč z týhle záhadný ulice.
Samozřejmě ve vzduchu přistála nepominutelná otázka: Jakto, že to nejelo, co je s tím? Kde je těch padesát kilometrů, které to slibuje ujet. No, ehm. Naštěstí se ode mne nevyžadovaly rozumné odpovědi. Nejsem jich schopna. Předvčírem jsem byla na cestě. Taky tady na promenádě u moře. A celou dobu až do včerejšího poledne jsem nechala klíček v elektrice a displej svítil. Pak jsem to odpojila, jenom na pár chvil, a pak jsem to zase nechala zapojený celou noc. A dneska odpoledne jsem se stále zapojenou tříkolkou vyjela zase na výlet...
Takže, jak se ukázalo po dojezdu domů, celá ta děsivá porucha spočívala v prostém naprostém vybití stroje. Kdo by to byl kdy řekl, že?...
A jak je to s tou záhadou A. Zorin? Doma v klidu jsem nejdřív nenacházela nic. Že by tam nebyla ta ulice? Ale to je divný. To chce klid. Nezmatkovat. To je tak, když z přebytku času hledám honem honem nějaké úplně nepotřebné informace, a pak mám v kebuli binec. Kdybych si radši četla třeba Babičku. Nebo Káju Maříka, třeba bych se i zahřála.
Takže všechno je – úplně jinak. Azorín je totiž tvůrčí psedonym úplně jiného, španělského člověka. Doma jsem se vydala zase googlit, tentokrát do map. A náhle žádný A. Zorin, ale ta ulice nese celé jméno José Martinez Ruiz Azorín, a to podle Wiki je „španělský spisovatel generace 98“. To Azorín je tedy vlastně umělecké jméno. Jeho pravé jméno je tedy Ruiz. No vida, co se člověk dozví, když je zvědavej a nedá na první dojem.
Ale jak je to tedy na tom malým štítku, ze kterého jsem údaje opsala? Tak, anebo je to napsáno jinak. V té zprávě, co jsem odeslala, nebyl žádný José Martinez Ruis. Tam bylo A ZORIN. A záhada největší pro mne je, podle jaké adresy jsem byla na tom nároží vlastně nalezena, když je jméno nepřesně a i název hospody Mahon jsem vlastně uvedla špatně. Zdá se, že Google mapy počítají i s tím, že může být člověk i absolutní bulo, a i přesto vás vždy dovedou k cíli. Naštěstí. A ještě když zachránce je z Brna a na toho si ani španělské matení naštěstí nepřijde...
Vložil: Lea Hniličková