Když nevíš co dál, tak se najez, a pak se pusť do čehokoliv. Však ono se uvidí. Mrtvičná pauza seniorky, co odjela na jih
30.03.2025
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Tak jsem chtěla dodatečně vyfotit nově nainstalované abrazadery, jenže je tam už takové houští, že se tam bojím. Ale zas je to hezká zeleň...
Člověk míní a většinou je všechno jinak. Při časně ranním svěžím pohledu na moji tříkolku po první poněkud padavé cestě a před plánovaným výletem, na který jsem chtěla vyrazit tentokrát takhle nezvykle ráno, mně začalo docházet, že je něco na tom stroji nějak jinak.
Jako na první pohled všechno ok, funguje, svítí, ale jak říkám, jak jsem se tak soustředěně zadívala do vnitřností tříkolky, najednou mi bylo jasný, co je asi špatně. Já jsem při tom svým včerejším válení po silnicích totiž jen zázrakem nevytřásla velkou těžkou baterii.
Jo, je to taková mrcha veliká a opravu až neuvěřitelně těžká, teda ono to bude možná i tím, že pro mne je teď těžké všecko, obzvlášť když se snažím to zvedat pravou rukou, aby jako trénovala. A ta baterie, která je usazená pod sedadlem, od prvního pohledu byla momentálně trochu na vandru. O dobrých pět čísel vyčnívala z místa, kde má na takovej čudlík doléhat v podstatě pevně a na fest. A teď tedy rozhodně nedoléhala.
Přišlo mi to už při instalaci, že byla baterka přesně na místě, to jo, ale ten čudlík nebyl na fest. No a jak jsem se hned dvakrát vyválela po místních komunikacich tak, že šel stroj rovnou na bok, tak se ta mrška lithiová prostě dala do pohybu. Fixační kolíček ji nefixoval, vůbec nebyl, kde má být, pustil ji na volnoběh, ať si teda jde, mrcha těžká... Při prvním pádu o kousek, při druhém o větší kus a do obou směrů, a chybělo málo, a urvala by se, potvora lithiová, ze řetězu. No abych to uvedla na pravou míru – prostě by se vyškubla od napájení stroje. A to je tedy průšvih, to musím zase volat o pomoc?
Čapek někde, myslím, že v Zahradníkově roku, píše, že s počasím se nedá dělat vůbec nic, ale s různými dalšími pohromami ano. Říká cosi v tom smyslu, že když se vám rozbijou hodinky, nejdřív je otevřete, pokusíte se o opravu, a pak tepve je odnesete k hodináři. To stejné s autem, nejdřív zvednete haubnu, zjistíte, že nevíte, co s tím je, a pak teprve to odvezete do servisu. A pod vlivem této moudrosti žiju od dětství. Mrtvice mě hodně zabrzdila, ale nebylo už toho, sakra, dost? Není už čas vrátit se pomalu ke svým starým zvykům? A mý starý zvyky? Pustit se do čehokoliv, však ono se uvidí.
Odpojila jsem baterku od elektrických obvodů a zkusila jsem s ní mojí jedinou práceschopnou rukou pohout... a nic se nestalo. Aha, tak tohle, milá bábrdle, asi nepůjde. Ale dyť jsem tu baterku měla v ruce, těžká je, ale zvednout ji se mi normálně podařilo. Teď je sice nabitá, ale elektřina přece, sakra, nic neváží!
Při milimetrově přesném ohledání mi přišlo, že ta věc trčí o celé centimetry nejen do boku tříkolky, ale ke všemu i mírně šikmo ven, jakože dozadu, ale i nepochopitelně nahoru. Na první pohled to vidět nebylo a při zevrubném průzkumu do naprosté vodorovnosti chyběly na šířku baterie asi dva milimetry. Ale jak baterii vlastně z jasného sevření vyškubnout, jsem netušila. Dva milimetry a co to udělá!
Začal se mě zmocňovat plačtivý stres z bezmoci, to mívám po té mrtvici často. Ale i z bezaradnosti mi bylo ouvej. Ale bylo mi jasné, že jezdit s baterkou takhle navolno, to není vůbec chytré. Takže mám za prvé po výletě a za druhé mám docela podstatný problém.
Baterka má zboku takový bytelný heft, aby šla jako vyndat, a pod tím heftem je mazaně ukryté i nabíjení. Nójo, ale co je mi to platné, když s tou mrchou lithiovou teď vůbec nehnu? Bylo mi jasné, že teď ráno už nikam nevyjedu. Šla jsem osvěžit mozek pozdní snídaní, mohlo být už kolem jedenácté, a ten náhlý přísun hodně voňavého sýra zapůsobil jako jasná vzpruha. No jasně. Když nevíš, co dál, tak se najez!
Vrátila jsem se bojovně naložená zpátky k problému, ještě chvíli jsem s baterkou vztekle cloumala ve vodorovné pozici, ale přeci jenom kus mozku mi ještě zbyl – nezuř, mysli! Takhle to nejde, tak to musí jít jinak. Polož si ji, ať je baterka na stojáka a nedrhne, a můžeš si ji do tahající ruky vlastně pevně zavěsit. A pak až to zkoušej. Jo, jak prosté, milý Watsone.
V koloběžčím leže na boku ovšem baterka předstírala, že kvalitně zapadla, že je jí teď dobře, že to tak stačí, že je vlastně na svém přesném místě. Sice nezafixovaná, ale spokojená a nikam už nemusí. To víš, potvoro, a při příštím pádu se vysypeš! Nedala jsem se obelstít, popadla jsem odkrytý heft, škubla jsem a ejhle, baterka se naprosto ochotně dala vyzvednout.
Dala jsem se do prohlídky souvisejících podrobností, když tu jsem ten problém našla. Kolejnička. Malá, nepatrná, dvoumilimetrová, hliníková kolejnička na stroji a recipročně sameček i na spodku baterie. Ufff!! Tak proto tedy byl ten čudlík sice skoro na místě, ale dlouhodobě mimo. Na tu pidikolejničku jsme prostě při montování nepřišli.
No to bude tedy páračka při těch rozměrech dvou poměrně hmotných předmětů, to na ty dva milimetry přesně zasunout. Představila jsem si, že by tam mohla třeba být nějaká vodící lištička, ale to bych chtěla asi moc. Ale zaplaťpámbu, jak figura ukázala, že to vlastně není tak moc zapotřebí, tohle není vlastně problém nebo závada, ale jenom přehlídnutí, no.
Se zuřivou opatrností svých nešikovných rukou jsem nahmátla... a spářila samičku a samečka. Krásně a bez nejmenších potíží do sebe takhle v poloze nastojato zapadli a sjela jsem s nimi až dolů celý ten dlouhý prošlup. A to byste neřekli, jak čudlík sám od sebe najednou cvaknul, zapadl přesně, kam patří, a bylo hotovo. Baterka se konečně nemůže ani pohnout, i když se budu válet na boku, anebo třeba jako chrobáček.
Baterie, už nafest zastrčená v nevandrovní poloze
Měla jsem pocit slavného vítězství nad mrtvou hmotou a trochu mě opustil ten pocit, že jsem už jenom trdlo trdel, které nic nezmůže a nijak si nepomůže, že na všechno potřebuju lidi. Postavila jsem tříkolku na všechna tři kolečka a nemoha nic velkého a oslavného vykřiknout, aspoň jsem se vydala na triumfální okružní cestu kolem dvorka.
A najednou, při druhém objezdu, kdy už jsem chtěla vstát, mi slavnostně nateklo do bot. Nevěřícně jsem couvla těsně okolo záhonu a zpátky – a zase. Byla by ze mě vyšla nějaká moc ošklivá nadávka, ale jenom jsem jsem něco velice temného zahučela. No jasně, při těch všech pracích, které tady proběhly, by byl jen zázrak, kdyby se to zmršené potrubí taky nepřidalo.
Hlavně – trubky byly teď nově přikryté jalovcovou drtí ze šroťáku, co jí tu byla plná krabice. Což je sice hezké na pohled, ale jinak k ničemu, protože problémy s trubkou ne že nejsou, akorát že nejsou pod tou drtí vidět a procákly se takhle ven až po nějakým čase, když se tam udělala ta správná ďovírka. Takže stojí otázka, kdo ví, jak dlouho už to neviditelně teče...
Ach jo, ale s tímhle si, žel, s tím, co mi visí od ramen, neporadím, protože zašroubování čtyř šroubů na abrazedeře, na chytré kovové záplatě, je pro mne v tuhle chvíli problém absolutně neřešitelný. Takže telefon a opět volám svého čtenáře o pomoc. Já ho tu nemít, tak bych si občas musela i zoufat. Je mi to teda hodně blbý, vím, že odjíždí autem do Brna už snad pozítří, takže má na práci jiné věci, než bude moje prašivá prošoupaná trubka, ale co já tady potom s vodou, zvolna si prýštící z té zmršeniny v záhoně.
Prohrábla jsem šuplíky s blbůstkama, které se mi tady za ty téměř dva roky nahromadily, a ejhle, abrazadery se tam povalovaly hned tři. A možná že bych to nějak zvládla. A možná že taky ne. A odkládat na někdy jindy, to teď fakt nelze. S tímhletím vlastnoručním záplatováním zkrátka počkám, až to u mne bude na jistotu. Uprostřed činností s úklidem okolo předání domu po několika měsících si holt udělal můj věrný čtenář menší výlet na druhý konec města, snad už probůh naposled...
Přijel, obhlédl problém, skouknul dodanou záplatu a během chvilky s tím byl hotov. Dvě akční ruce jsou na tohle opravdu nezbytné. Oprava byla hotová, převzala jsem k tomu ještě dárek, spoustu českých polívek, kdyby vzniknul hlad, které už si nehodlal s sebou vézt do Brna, takže jídla na dva měsíce. Usedli jsme na chvilku do stínu na lavičky pod jalovci a najednou, ve chvíli, kdy už chtěl můj čtenář definitivně ten jeho rukama krásně vyklizený dvoreček opustit, koukám jen tak pro jistotu po té opravě. A hele ho. Tenký jak vlas crček vody se opět rozléval do záhonu, jenom o půl metru dál, než byla ta původní díra.
Njn... jak je záhon i s rourou zaházen drtí z jalovce, tak holt není nic moc vidět, vypadá to fakt pěkně, ale když se na tu zpropadenou trubku, nevěda to, v zápalu boje náhodou šlápne, je hotovo. Ďoura. A moje vodovodní trubky jsou opravdu velice křehké, přecitlivělé a popudlivé frivolní nátury, které se okamžitě rozvrkočí vodními pramínky.
Nový vývěr byl zas tenký jako vlas, ale jako obvykle vytrvalý, a tak nebylo zbytí. Takže co je podstatné, dvě ze tří zbyvajicich abrazader už jsou zkrátka v pracovním procesu. Budu muset přikoupit. Jsou tyhle záplaty takové kovově bytelné, třeba až dosáhnu plné roury jenom z nich, že to bude abrazadera vedle abrazadery, bude s vodními vývěry konec. Anebo to jednou konečně někde řádně generálně křupne a konečně nechám tu rouru celou vyměnit, tak...
Z původně večer naplánované cesty k moři nebylo tedy nic, ale aspoň jsem mohla říct, že jsem času využila k činnostem velmi potřebným a užitečným. Získala jsem mraky polívek, které se určitě budou hodit, a konec konců času dost, na cestování se vrhnu hned zítra.
Dny byly koncem prosince krásně slunečné, sice mi přišlo, že je trochu chladno, ale jak k tomu svítí to slunce cca 24/7, tak je to fakt nádhernej konec roku.
Vložil: Lea Hniličková