Drž se jak opička a nepusť, preventivní karambol a první uválená jízda. Mrtvičná pauza seniorky, co odjela na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)

Popisek: Promenáda pod kovovou lamelovou střechou a k moři jenom kousek

Považuji za neuvěřitelnou kliku, že se moje původně absolutně mrtvičně mrtvá pravá ruka ke dni doražení mojí tříkolky do finální podoby dostala do toho stadia, ve kterém zrovna byla. To jest vhodná k zavěšení na klandr a drž se jak opička a nepusť. Ničeho jiného schopná nebyla. Ale ač na tohle motorkové řízení nejsem zvyklá, na tohleto žmouláni gripu ruka přesně stačila, a to se vlastně ukázalo jako jediný způsob řízení jakéhokoliv stroje, kterého jsem momentálně schopná. Potěšilo. Ruka k ničemu, ale už přeci jenom k aspoň k něčemu.

Další dva dny jsem strávila uvykáním zadním kolečkům a chvilkovým tečováním květináčů, stojících okolo kašny uprostřed mého krásně prázdného dvorečku. Je to prostě širší než koloběžka a na to si musím zvyknout. Nevím, jak se s tím padá, tak jsem absolvovala jenom takové lehké preventivní tréninkové opatření proti eventuálnímu karambolu, abych kdyžtak věděla co s tím.

Ale najednou už jsem si začala připadat jako cvok. S mořem za zády kroužím nesmyslně kolem dvorku, nic nového se na něm už stejnak nenaučím a nastojte, už mě to kroužení otravuje. Děsně, nejvíc se vždycky stejně naučím při akci. Léta praxe z divadla. Čtené zkoušky a učení textu mě zdržovaly. Kdybych dělala někdy v životě autoškolu, asi by mě po první lekci buď vyhodili, a v horším případě nejdříve hospitalizovali, a pak až vyhodili. Cesta to bude holt pokus omyl – jediná možná  Tak jsem se pro jistotu rozloučila s kočkou Bastet, dala jsem jí do foroty haldu keksů, kdyby něco, tak aby neměla hlad, do škopíčku vodu, a konečně jsem se opatrně vyvalila ze vrátek. Rozhodla jsem se – teď, nebo nikdy.

U sousedů, co tam už pár měsíců nejsou, u těch Islanďanů, je prima nájezd pro auto, takže nemusím startovat ze silnice, ale můžu rovnou od těch vrátek. U sousedů zahnout na silnici a jedem do světa! No... ono opatrně. Je třeba do pravýho vingle trošku řídit. Jakože na chodníku doleva, a pak hned do silnice doprava, ale radši, probůh, teprve až zadní kolečka definitivně opustí chodník. To pro příště. První zkušenost, ale sláva, useděla jsem to!

Nastavenou nejnižší rychlostí šest kilometrů v hodině, pližmo pliž, s opatrnýma pauzama, jsem dojela ke kontikům na konci ulice, „vřítila“ jsem se do zatáčky ulice Mandloňové – jak jsem již řekla někde dřív, žiju po letech ve zdejším zahradním městě. Ulicí Kopretinovou jsem hodlala pokračovat do ulice Strak, leč – já se tak k smrti ráda válím a nikdy neodmítnu, a s největší radostí po silnici, kde mám fůru místa, a – povedlo se.

Měkce jsem ulehla na levobok na asfalt, ocenila jsem psí výšku tříkolky, z koloběžky by to mohlo i bolet. Tady to bylo jak do peřin. Pangejt se mi vzadu záludně nastavil do cesty. A přesně ve chvíli, kdy jsem se rozhlédla, bylo-li i nějaké publikum, aby z toho tyjátru taky někdo něco měl, už  u mě byli. Dva chlapi a paní z hospody na druhém chodníku. A asi dumali, jak se zvedá hrošice. Ale nedumali dlouho. Byli fantasticky sehraní, jako by celý život nedělali nic jiného, a už hrošice stála na nohách, už jsem usedala.

Děkovala jsem vděčným sepnutím rukou a rádoby vděčným huhláním a cosi velice nesrozumitelného jsem jim zahuhlala na pozdrav. Nepovedlo se  sice, ale mělo to být hasta luego, to jakože na viděnou. V tom si věřím, že je ještě někdy uvidím, je to moje oblíbená cesta. A honem jsem uháněla buďto k moři, anebo na další podobnou štaci – kdo ví, co bude.

Lákalo by mě pokračovat po ulici Pomerančového květu, takový jako v Číně poetický název, že? Ale málo platno, znám to po ulici loupeživého ptactva, tedy Strak, zlato žádné nemám, strak se  nebojím, u mne fakt není co ukrást a jediný můj majetek, české knihy, jsou tady k ničemu. A hurá dál do města. Cesta, Zelená cesta Torrevejy, je vlastně dlouhatananánská pěší stezka a vede opravdu od zahradnictví Valentin dlouhým polem vysokého rákosu, přes několik předměstí až kousíček k přístavu. Je přímá a sice překřížená napříč silnicemi, ale na mojí cestě jsou jen tři a moc toho po nich naštěstí nejezdí. Ono to startování se mi nějak dokolečka přetáčí a v jednom momentě se tříkolka zastavila uprostřed té jedné silnice a ne a ne jet dál. To musím eště vyzkoumat, čím to je a co s tím.

Tenhle pohled ze psí vejšky je proti hrdému stoji na koloběžce takovej... divnej. No, musím si zvyknout. Když kolem mne po opuštění cyklostezky profuněl autobus, skoro jsem se lekla. A jak to šlo, tak jsem uhnula doprava na méně frekventovanou cestu, ještě byla poněkud v přestavbě, a to je fajn cestička, bo auta na ni ještě nesmí. Mě pustili a vede přesně tam, kde už je moře.

Promenáda pod velkorysou kovovou střešní konstrukcí byla skoro prázdná, hladká, jelo se nádherně, grupa měděných muzikantů na jejím konci už asi dohrála a po pár metrech už byly nekonečně navazující lavičky a za nimi nekonečné moře.

No, teda taky překvapivá spousta lidí na těch lavičkách i v různých hospůdkách kolem, všude neuvěřitelně plno. Muzikant tam zpíval a hrál na kytaru, odpolední pohoda. Jen těch lidí mi přišlo všude nějak jak v létě. Teprve doma jsem se koukla a ono bylo 26. 12. Tak asi proto...

Nádherně slunečný den a nebe bez mráčku. Zajela jsem k lavičce úplně na kraji, sedátko jsem měla vlastní a bylo to krásný. Dala jsem si to velký plátno, první brázda, a kam jsem koukla, samý moře. Chvilku jsem si to po té dlouhé době fakt užívala, dobíjela již svoje životní zcela vycintaný baterky a rovnou jsem se rozhodla, že nejpozději zítra vyrážím zas. Fakt dokonalej den.

Tady nebyly davy, takže místo pro mne, na vlastním sedátku

Když jsem cítila, že mám dobito, vydala jsem se zvolna končícím odpolednem domů. Cestou zpátky jsem pohrdla cyklostezkou, drncá to tam a silnice vede rovnou podél ní a fakt skoro nic  po ní nejezdí, tak je škoda ji nepoužít. Zmocnila se mne při té pomalé jízdě nekonečná pohoda, taková nirvánoidní.

V úmyslu jet prozkoumat cestu ještě dál od mé silnice, která se náhle stočila a vedla někam do města, jsem zlehka zahnula zase na tu povrženou cyklostezku a rozhodla se pokračovat po ní. Krucinál, kdo to tam ten pankejt zase podstrčil?

Ne, moje blbost. Jak jsem zvyklá za léta na šířku koloběžky, tak prostě vůbec nepočítám s rozkročením zadních dvou koleček, a stejně jako prve jsem se uložila na levobok. Tentokrát do ruderální vegetace vedle nájezdu na stezku. Popravdě už jsem chtěla začít klít, a to byste neřekli, jakou má člověk zlost, když si uvědomí, že to nejde vyslovit, že nemůže říct ani hergot nebo tak něco.

Temně jsem zavrčela, přemýšlela jsem, že se za chvíli začne stmívat a že snad někdo půjde se psem a pomůže mi na nohy, kdyby se to mně samotné nepodařilo. – A už tam byl. Fešák, takovej elegantní a voňavej. Sice už jsem měla vymyšlený, jak by se mi to mohlo podařit, rovnou tam byl takovej  kandelábr, tak o ten. Ale fešák nedovolil a zručně mě vyzvedl z  hlíny a bodláků zase do stoje, tak lehce, že jsem se až divila.

Nejenže jsou tu hodný lidi, ale jsou i dost zdatný. Nebo že bych zhubla? Ještě se ptal asi, jestli je všechno v pořádku, no jak poděkovat tou mojí pusou nemohou. Sepjala jsem zase ruce na prsou a zahuhlala cosi jako gracias, co za zasyčení ze mě přesně vyšlo, už nevím. Ale co dělat, jinak to neumím. Asi pochopil a zamával mi na rozloučenou. Možná si myslel, že jsem ke všemu i hluchoněmá nemohoucí stařenka. Ale co, dobrá, dyť skoro jo.

No, tak to by jako bylo, a teď už asi radši fakt rovnou domů. Podivné je, že si celkem jednoduchou cestu k mému domečku moc nepamatuju a pokaždé zahnu jinam. Vždycky zazírám na nějaký domeček, palmy na zahrádce, na psa či kočku a zapomenu zahnout.

Tentokrát to bylo zajímavé jinak, ale pocitově přesně stejně. Byla jsem přesvědčená, že jsem měla zahnout už dávno, tak jsem, až to šlo, honem zatočila, že se jako vrátím, a s překvapením jsem zjistila, že je to moje ulice. Nechápu.

Tak jsem to dořídila k sousedovu chodníku, radši jsem slezla, abych neriskovala kdovíjaký nájezd na chodník, co když to u jejich vrat neubrzdím. Nerada bych se tam zapasovala mezi mříže, radši to povedu. A to bych si ale musela vypnout klíčkem řízení. Jak jsem na něj při zatlačení do řidítek chmátla, ta bestie povolná se rozjela, a už jsem byla přetočená na zadku. Tentokrát to bylo úplně bez publika, docela jsem byla ráda a trnula jsem, aby nevylezl soused, zvědavý Marokánec s dítětem. Jak by asi znělo arabsky je, hele tati, paní sousedka se tu válí po zemi?

No nic, zbyla ta zvedačka na mně. Ale k něčemu to vlastně dobré bylo, protože jsem si uvědomila, že už na tom rozhodně nejsem tak bledě jako v nemocnici, protože po chvíli souboje s mým tělesem, vozíkem a pankejtem se mi i podařilo dostat se do stojaté polohy vlastní silou. A směle s oporou tříkolky jsem pyšně vykročila k mým vrátkům.

Uff. No co.  Jinak bych to vlastně nezjistila, že už umím vstát, kdyby mě zas vztyčoval nějaký náhodný kolemjdoucí nebo lidi z hospody. Byla to dřina, ale šlo to. A hlavně, bylo to dneska do třetice, tak už snad mám, co se pádů týče, vybráno.

Kočka, ta pouliční, se přišla podívat, cože nejdu tak dlouho domů, co to kuřim při zemi. Tohle ještě neviděla, tak se zajímala, ale neradila, nepomáhala, spíš jen z metru koukala, jak to dopadne. Budou keksy, nebo jak? Ale jinak nic neříkala.

Už se fakt začalo hodně smrákat, tak jsem dovlekla stroj do domu, pozdravila jsem zahuhláním Bastet. Ona mi už rozumí a vypadalo to, že je fakt ráda, že mě vidí, že jsem se nikde zase na dlouhé týdny nezapomněla. Hned dostala kapsičku, otrava je, že ji musím při otevírání stříhat, odtrhnout rukou to ještě nejde. Na stolku venku je miska, tak jsem ji naplnila po okraj keksama, uliční kočka a její kámoši jsou tak zvyklí. Sobě jsem ještě vyrobila kávu a po lehkém zadumání nad ziskem z první cesty ve psí vejšce jsem si  pustila na YouTube nějaký konečně krvák na Doživotí, nazývaný poeticky domácí zabijačka, a při něm jsem sladce usnula.

No co. Parádně jsem se vyválela, Jistě jsem i pobavila, nic jsem sobě ani tříkolce neurazila. Jo, bylo to nádherné, takové silné, úspěšné, kořenité odpoledne.

Vložil: Lea Hniličková