Čekání k nepřečkání, co s obludou, která se válí na boku, a jak na zatáčku na dvorku. Mrtvičná pauza seniorky, co odjela na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)

Popisek: Oblíbený žert prodejců. Těšíte se na vysněnou kárku a pošlou vám ve škatuli puzzle...

Zvláštní činnost, čekání na vozíček, se dělá hlavně v tom duchu, že hned jak ho vypakuju z obalu, musím s ním zkusit zajet do domu a zjistit, jak se reálně vejde. Si takhle něco čistě teoreticky vyfantazíruju, a pak se modlím, aby to fakt tak i vyšlo. Musela jsem popojet s tím stolkem, co u něj jím, dál to nejde, ale jinak to všechno vypadá, že to bude v pohodě. Vypadá.

Když se ozvalo zazvonění, tak jsem vyrazila „div si lámy neprehnátal", jak říkávala babička.  S chůzí mám taky trochu problém, tedy větší než před mrtvicí, musím se mít cestou čeho zachytit, protože hůl si zpravidla zapomenu a vzpomenu, až když vrávorám poněkud podroušeným krokem mírně sjetého jedince. Brejlím na cestu, abych to nehodila o mírně vyhřezlé dlaždice.

Obří kaktus, stoličku pro tchýni už jsem jednou tímhle způsobem málem políbila, podruhé po tom už fakt netoužím, a když jsem konečně vzhlédla s nadějí na ten obrovskej balik s vozíkem, dostala jsem to – rozhodně ne ono. V igelitovém pytlíčku drobnou zahradní kracičku z Leroy Merlina. No, nechtěj to, když sis to objednala! Tak jsem ji vybalila, podívala jsem se, jak jde ke trávě, hezky, zelená a modrá... No, potěšila, ale ne zas až tak. Zadrápla jsem tu věc do kousku trávníku, ať si ho teda užije, a dala jsem se zase do vytrvalého čekání.

Nic se nedělo, pravda, co bych si taky přála, když bylo čtrnáctého a objednala jsem dvanáctého. Ach jo, ale to čekání po všech objednávacích eskapádách bylo nekonečné. A ještě co bych taky chtěla v sobotu. Drobný zahrádkářský instrument musel stačit. Ale že zatím  nepřišlo ani žádné echo z pošty, toť mi dosti divné bylo...

Hrála jsem si s představou celého štrůdlu pošťáků, snažících se zlomyslně nedoručit můj vozíček – fakt se mi o tom zdálo! No, víkend ještě přežiju a po neděli, tak někdy v úterý, ve středu se zeptám. A pěkně zostra,  drsně zaútočím, to bude akorát týden, tak aby jako věděli! Vymysela jsem si tímto  písemný program na úterý, aby mi to, sakra (!), rychleji utíkalo!

Jako správný nervní puntičkář jsem se hned po snídani, někdy kolem dvanácté hodiny, pustila do sepisováni lehce ironické supliky, v tom smyslu, jakože kde to vázne. A najednou zvonek. Vzhlédla jsem, co je, žádné echo od žádné zdejší přepravní společnosti jsem dosud nedostala! Pána jsem přes to pomerančové roští neviděla. Auto taky ne, tak jsem se rozvrávorala prostorem ke vrátkům zjistit, o co jde, a byl tam.

Stál tam úplně bez varování člověk, který na chvilku, než jsem dotančila ke vrátkům já, též dobaletil s dost velkým, bratru třicetikilovým balíkem – to bude ono! Automaticky už chodím otevírat s mobilem v ruce, abych nahlásila NIE, neboť většinou vám tady bez NIE ani váš vlastní balík nevydají. Hm, v tomhle případě NIE nechtěl? Otevřela jsem mu, aby to vyvláčel aspoň do dvora on, a když s tím byl hotov, něžně balík položil a byl v tahu. A ještě než jsem si uvědomila, že to není dobrá poloha pro moje záměry, byl i s autem v trapu, jinoch svižnej...

Balík ležel jak mrcha. A já ho přeci potřebuju na stojáka, abych z té škatule vyjela jako ze vrátek. Pokusila jsem se bednu s mými kočetinami nadzvednout. Jedna levá ničemná, flink, práce neschopná, druhá, pravá, úplně k ničemu, no, neuspěla jsem. Přisunula jsem židličku do strategicky výhodné  pozice, učinila jsem první pokus o seznámení s balíkem a pochopila jsem, že takhle mi nezbývá, než se na něj koukat, že bez pořádneho načínáku se do bedny vůbec nedostanu.

Takové drobně Pyrrhovo vítězství. Balík totiž ležel na šíř a s tou nanicovatou pravou rukou jsem nebyla ani schopná ho zvednout do stojaté polohy, že bych jako urvala ty bednové dekly, vyjela a hotovo, k sakru. Nebylo lze s ním prostě vyjet z boudičky, jak jsem původně myslela, protože jsem to tak viděla v reklamě... Jsem si to  představovala, co budu za stár, jak to bude jednoduchý a efektní... Njn...

No takže ne. Vyhledala jsem nůž načínáček a dekapitovala jsem balíku bytelné zabalení čela. Dvojitý zábal odhalil obsah a moje prvotní nadšení, že jako to narovnám do stoje a vyjedu, dostalo po nose. Po chvilce prohrabáváni toho, co bylo v bedně, mě zase žahla deprese. Teď momentálně fakt nebyla tahle hračka vůbec pro mne. Měla ta věc extra ložené jednak blatníky, ale co je důležitější – i přední kolečko tam bylo volně ložené. A že prý připraveno k okamžité jízdě. Tak aha...

Na počátku cesty kolem... dvorku

Hm, takže toto by jaksi nejelo. Ani do baráku bych to nedovlekla. A co považuji při takovém dodání za opravdický podraz, nebyly k tomu ani žádné montážní klíče, křížák nebo nějaký univerzál šroubovák. To mi přišlo dost jako minela u věcí za takový peníze a bez ohledu na to, že jsem chromajzl, který by s tím asi marně zápasil, ale mohl by se aspoň pokusit... Možná že ty montážní klíče jen někdo čmajznul, ale v tuto chvíli to pro mne byla jen slabá útěcha. Když ptáčka lapali...

Myslím, že jsem opravdu nalezla v návodu eroute.es informaci, že ta věc bude dodána ve stavu sedni a jeď. Pak bych se nedomáhala instalační soupravy, prostě bych sedla a jela. Leč nebylo lze! Kdybych se ocitla v tu chvíli s tímhle problémem tváří v tvář úplně sama, mohla bych se na mašinku leda tak dívat, než bych našla a poprosila někoho cizího, nevím teda jak, nejspíš pantomimicky, jen nevím jak bych se ho zeptala, jestli má ty správné klíče od tohohle... verku.

Veškeré příslušenství bylo opravdu jenom v pytlíčku. Čtyři klíčky, dva ke spuštění baterie a dva ke spuštění stroje do provozu, šroubky k blatníkům, ke košíku a světlu a osička s matičkama a podložkama na upevnění předního kola a dost. Naštěstí tu mám ještě na pár dnů před odjezdem do Čech mého věrného čtenáře z Brna, který je tu i s bicyklem, takže se dá předpokládat, že bude mít i nějakou sadu vercajku. Jinak fakt nevím, co bych si počala, asi bych se na to jezdítko chodila jen zamilovaně koukat.

Jelikož už byl večer, za chvíli šero, dohodli jsme se na zítřku. Odebrala jsem všechno, co bylo volně ložené, přední kolečko, lampičku, blatníky a šroubky, a momentálně nepoužitelná ležatá mrcha zůstala v tý velký škatuli ležet vprostřed dvorka. Kam padla, tam padla, ať si to tu užije, domů bych ji asi nedovlekla, snad si ji nikdo nevezme...

Druhý den kolem poledního mi přišel brněnský zkušený bicykl montér, který udělal svými křížáky pár kouzel, šmik hala fik a bylo to. Stroj stál na všech třech kolečkách, ještě byla trochu nimračka se šroubečky blatníků, musí se opatrně, protože jsou  na ně napojena světla,  aby mě bylo vidět taky odzadu a za tmy, a sláva vlasti, vysněné jezdítko se stalo konečně i přes všechna bankovní i jiná protivenství skutečností. Stálo tu, červené, aby mě bylo i přes den vidět, o ničem jsem tak dlouho nesnila, jako o něm, o mojí jediné možnosti svobodného pohybu po městě. Pro místní to není fakt nezvyk, protože na různých podobných variantách kriplkárek tady jezdí opravdu mraky lidí.

No a tak jsem se vyhoupa do sedla, pod brněnským dozorem, a začala jsem s praktickou obhlídkou vyvzdorovaného oře. První poznatek, informace z emailu,  jestli se tenhle stroj dá předělat  i na levou ruku, když mám pravou téměř nefunkční, se ukázal jako mylný. Mohlo by to být zcela zoufalé, naštěstí pravačka sice na nějakou jemnou práci ještě vůbec nemá, ale držet se klandru jako opice, to už celkem zvládá. Ne nějak silně, ale k ovládání otočného pístu pod gripem pro přidávání rychlosti to stačí. A dokonce jsem si uvědomila, že kdybych to měla obráceně, tedy rychlost vlevo, brzdu vpravo, a kdybych měla rychle stisknout tu brzdu pravou rukou, tak bych toho byla asi těžko schopná. Takže pro mne je to vlastně  fajn, jak je to, ale co si s tím počne člověk s postiženou levou rukou – nevím, nevím.

Na první pokus popojet strojek nějak nereagoval, na druhý sebou nervózně škubnul a vyrazil a ukázal se být docela divochem. Nójo, řidítka je třeba točit ve směru jízdy. Rovně to bylo do stolku! Takže vybráno šťastně vteřinku před havárií, a pak už jsem se učila vybírat zatáčky okolo fontánky vprostřed dvorka, i při nejnižší rychlosti je to dost svižné a člověk si musí pamatovat, že kolečko vpředu je sice úzké, ale zadek mi nějak furt měl tendenci hamtat v květináčích kolem fontánky.

Po těchto mých drobných alotrijích jsem z toho celkem ráda slezla a můj brněnský pomocník se s tím vehiklem projel s gustem tam a zpátky ulicí, abych taky viděla, jak se jezdí, když to fakt jede, a musím uznat, umí to jezdit rychle, ale to já až tedy časem. Prozatím jsem si nastavila nejnižší rychlost 6 km a do provozu si zatím netroufám.

Jsem blažená, že kárku mám, je přesně taková, jak jsem si ji přestavovala, za jídelní stolek se opravdu akorát vejde no a vzdálených cílů a světa dobudu až časem. Splněný sen. Stroj je svižný, rychlý, má sílu a já mám třicet kil pod jeho maximální nosnost, což je super. Říkám si: No, nekoukej tak a necpi se, dámičko, nebo tě to neuveze.

A to je, panečku, motivace.

Vložil: Lea Hniličková