Kino, kam nedodali film, výstup na saniťácké velehory a jak jsem zažila zázrak. Mrtvičná pauza seniorky, co odjela na jih
23.02.2025
Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Uklizený dvoreček, nádhera vpravdě nečekaná
Poslední dny v nemocnici už fakt nepřinesly nic nového. Snažila jsem se trochu chodit po pokoji, ale moc jsem tomu nedala, protože bez hole jsem si do prostoru prostě netroufala. To rozmáznutí před pár dny mi nějak sebralo kuráž. Jo a v domnění, že už vím pin, jsem si suverénně zablokovala kartu u spořky, ve snaze včas zaplatit mobil. Co dělat, číslo pro odblokování mám doma, takže to bude první domácí starost. Najít to...
Ovšem ve čtvrtek, den před plánovaným odjezdem, nastala drobná, leč velice příjemná změna. Přivezli oběd, zase byl kus pečeného kuřátka, a jen jsem vdechla jeho vůni, už tam byl. Zase chasník s kolečkovým křeslem a Gymm?... Ovšem byl to jiný chasník, než běžně jezdil, a když viděl, že obědvám, zatvářil se velice omluvně a vystřelil bleskově z pokoje ven. Pravda, vozejk tam nechal. Ovšem poprvé za několik dnů jsem se v klidu najedla, dokonce až po jogurt.
Nepila jsem po jídle skoro vůbec. S pitím jsem měla ohromný problém, ty vnitřní trubky, co jsou k tomu potřeba, se ve mně chovaly jak praštěný, a když jsem se chtěla napít, věděla jsem jistě, že se řádně poprskám, a nechtěla jsem poprskaná jet na tu gymm, "gymnastiku" s pravou nehybnou rukou. To by mi přišlo už dost potupný. S obtížemi plynoucími z toho, že neumím jíst levou rukou, jsem vyblízla ten jogurt, a až jsem s tím byla hotová, vratkým krokem jsem se přemístila k vozejku, usedla, dojela ke dveřím a patrně opožděně jsme frčeli na ten gymm.
Celá gymnastika probíhala úplně stejně jako vždycky, několikrát jsem překráčela místnost s tou holí, co měla dole čtyři nožky pro bezpečnou stabilitu, pak mi paní s výrazně rudými rty chvilku hýbala s naprosto mrtvou, neovládanou rukou, čímž mě opět uvedla do stavu beznaděje, a jelo se na pokoj. Ovšem když mě chasník u řidítek viděl, jak toužebně hledím do zeleně venku, přibrzdil u prosklené stěny a nechal mě jenom tak chvilku koukat na tu nádheru venku.
V dálce jezdila maličká auta, pak byl svah s proschlou vegetací, ale zeleň v areálu byla úžasná, pěstěná, a pohled přes takhle velký plátno, přes velkoplošnou skleněnou zeď, byl prostě úžasný! Způsobil mi tenhleten chasník fakt zážitek a přitom ho to stálo jen tři čtyři minuty času. Díky...
A najednou tu byl pátek. Tuším ve středu se paní doktorka snažila přemluvit mě k ještě delšímu pobytu, už zřejmě zafungovala přechodná karta S1, kterou poslala VZP, takže se, myslím, zřetelně zlepšil vztah k vetřelci, ale pro mne to už nemělo smysl. Všechno už jsem si tam odbyla, ostatní musím doma. Pílí, cvikem a péčí o sebe samu.
Vzpomněla jsem na jarní ambulanci, jak jsem čekala od rána do noci, než přijedou, a rozhodla se řešit to tentokrát včas. Slovo ambulance se mi celkem po několika pokusech podařilo jakžtakž po slabikách vyslovit, takže jak nastal klid po snídani, převlékla jsem se z nemocničního modrého andělíčka do svých modrých šatů, a když jsem pochopila, že se nic ambulančního nikde neděje, zahlásila jsem na plnej céres „Ám bul an ce!“ Bylo to trochu zaškobrtané, ale rozumět tomu, myslím, bylo. A jako na jaře - nic se nestalo. Snažila jsem se víckrát, kolem dvanácté už jsem byla v lehké nervózní rozladě, na chodbě probíhal běžný domácí cvrkot, studenti, obědy, jen na mne patrně zapomněli?
Najednou se rozletěly dveře a v nich stála přísně vyhlížející žena s vozíkem, vypadala, že má ze mě trochu stres, a nezřetelně zahlásila, že gymm. Tady zřejmě huba neví, co hlava povídá. Co? Že uvidím zase tu pomalovanou paní cvičitelku? Tak to jsem chytila malém hysťák a rezolutně jsem zahlásila: „Noooo, ambulance“. A paní i vozejkem překotně vystřelila neznámo kam. Hurá, zapudila jsem ji, pochopila, že gymm už dneska nebude. Ať si jede ulovit nějakého jiného cvičence...
A zase se nic nedělo. Ale posílena tim úspěchem jsem zadula z plných plic. Ambulancééé. Doparoma, už bylo, krucinál, po poledni. U mne doma byl s klíči můj obětavý brněnský čtenář, který měl samozřejmě svůj program a plány, a jestli to tu ambulanci chytne zas až před půlnocí, tak je to v pekle. Ještě několikrát jsem zahlásila ambulance, dávala jsem si záležet, a když se zase otevřely dveře a byla v nich ta zmatená žena, co prve. „Ambulance?“ zahlásila jsem tázavě. Ona s lehkým zaváháním přisvědčila.
Dobrá tedy, usedla jsem s mobilem v klíně a vydaly jsme se hledat tu ambulanci. Výtahem! Ne tím, jiným, pak cestu komplikovaly nějaké zavřené dveře, takže jsme zase vyjely a sjely jinudy, zdá se, že jsme náhle spěchaly, dost rychle jsme jely, jakože vážně kvalt, a náhle jsme tam byly... V kině!
Fakt to bylo kino. Bylo rozsvíceno, mírná elevace, sedadla většinou volná, tedy skoro prázdno. Film, přednášku ani umělce nedodali, zato tam znuděně posedávalo pár civilů a přecházely tam uniformy v reflexních vestách. Za chvilku se ukázalo, že ty vesty patří k ambulanci, k sanitkám. My s tou paní u řídítek jsme stále jely, profrčely jsme sálem na druhý konec ke dveřím, a tam už bylo otevřeno a místo kočárů, jež jsem si k tomu sálu představovala, jen asi tři sanitky. A před jednou jsme zastavily.
Srdnatě jsem se postavila a nastoupila ke schůdkům, už jsem se viděla, jak se vyhoupnu a hrdinně usednu na jedno ze sedadel a uvidím zas kousek města. Síly jsem do toho dala hodně i podporu zezadu na lopatkách jsem cítila. Vše marno... Ukázalo se, že jsem neschopná do té sanitky nastoupit, bo levá ruka a poněkud kriploidní nohy ten horský výšlap nedaly a saniťák si zřetelně nechtěl sedřít s hrošicí hřbet, když měl jiné řešení. A rozložil mi lehátko, na kterém mě prostě zašoupl dovnitř.
Ještě přistoupil nějaký Francouz, Švédka se Švédem, nějaký Španěl a rozvážka mohla začít. Sluníčko svítilo jak bez rozumu, modro na nebi a bylo mi veselo. Jedu za Bastet, a jestlipak na mne pouliční kočka nezanevřela. Jedu domů.
V nemocnici ke každému jídlu dávali minerálku, takže se mi jich hromadilo hodně
Bylo odpoledne, konec listopadu a počasí bylo výslovně nádherný. Pátek 29. listopadu a svítilo sluníčko, nikde mráček, počasí jak v plným létě. Tentokrát jsem otestovala španělský univerzitní špitál na tři týdny a nemůžu říct, že by to bylo úplně vždycky fajn, že by to byla nějaká lehká mrtvička, jako ta v Kolíně. Tehdy jsem už opravdu po devíti dnech hrála. Teď jsem se po třítýdenním pobytu ani do sanitky nevyškrábala.
Psala jsem s bídou levou rukou pár slov s chybama za půl hodiny, pravá ruka byla zcela k nepotřebě, vyslovím tři slova. Máma, médico a ambulance, toť vše. No, výbava do mého osamělého života nic moc teda. Jo, ještě jsem dostala přislíbenou pro první tři týdny nějakou pomocnici v domácnosti nebo co. Ale zadek mi ta dáma asi neutře, a to bylo přitom to jediné, co bych opravdu potřebovala, neboť moje zbývající a jediná plně aktivní ruka k tomu není ani trochu talentovaná. Ostatně jako i k dalším potřebným činnostem.
Jenomže paní asistentka, co mi zapisovala číslo, mi ho napsala nějak divně. Asi předpokládala, že mám španělský mobil, takže ho napsala bez předčíslí +34, prostě v základním tvaru, takže to asi vyzvánělo někomu v Čechách nebo nikde. Nefungovalo, ale já jsem se stejně obávala spolupráce s tou paní. Byla mi představena, celá v růžové pletenině, vypadala jako z NDR, tvářila se přívětivě, ale nikterak nadšeně, a já upřímně fakt nevím, k čemu a kdy by mi byla dobrá. Tak měla paní tři týdny ode mne volno.
Průjezd městem jsem si vleže moc neužila, z ležaté polohy nebylo nic vidět. První ze sanitky vystoupil španělský stařík, pak se vysoukal Francouz, švédská paní vykládala zvesela zřejmě nějakou humornou story a vypadala, že jede dál, švédský pán seděl jak zařezaný, nebylo jasné, kdo z nich byl marod. Oba byli tak v mém věku, ale oba vypadali náramně zdravě, a zřejmě jeli někam dál.
Zastavili jsme u mojí branky, saniťák mě vyvezl na chodník, pomohl mi z lehátka do stojací polohy a čekal mě naprostý šok! Ani jsem se slušně nerozloučila, nepozdravila jsem, sanitka odjela a jen jsem zírala jak vorvaň. Můj brněnský čtenář právě zaléval. O to by nebylo, ale na mém věčně rozbordeleném dvorečku vypuklo něco neuvěřitelného...
Skoro úplný pořádek. Žádné hromady suchých jalovcových větví, žádná nevzhledná obrovská a už dost rozjetá, stará, do vrchu naplněná rozšklebená papundeklová krabice od kredence, plná kartonů snad za celý rok. Nic. Prostředí dvorečku vévodila kašna z umělého pískovce s metrovou kortenovou mísou - dovezeno z Radimi, okolo ní na zemi velké květináče s aloe, agáve, kamélií a ještě několika stvoly a jen u stěny, pod keramickým nápisem Fioridita, byly stolky, židle, mámino křesílko, na druhém stolku malované květináče a víc už nic.
Byla jsem dokonale šokovaná. Sice jsem dostala pár zpráv, že tu něco můj čtenář kutí, ale jednak jsem většinu času vnímala psaný text nějak podivně nesouvisle, to se trochu zlepšilo, ale i tak. Neuměla jsem si představit, že je možné, aby všechen ten šílenej binec, šancajk, který dokážu za pár pátků vytvořit jak nic, doopravdy zmizel.
Takhle jsem si to občas představovala, jako že lusknutím prstů by to mohlo jít. Leda zázrakem to všechno může zmizet. Ne. Můj čtenář to všechno do kontejneru na rohu ulice odvozil autem a náhle to tu prostě nebylo. Prostě vykonal zázrak. Hodnej a pracovitej člověk. A důvod? Že prej co byste si s tím v tomhle zdravotním stavu teď počala.
Jen jsem se probrala ze šoku z toho úžasného dvorka, přišla se o nohy otřít pouliční kočka Kočka, a tentokrát když jsem vešla do bytu, tak opravdu s velkým mňoukáním a ihned odněkud vylezla Bastet. Obě spokojené a obě napapané. Zkrátka jako bych někam včera odešla, jen na dva tři dny. A přitom to byly fakt tři týdny.
No, není holt mrtvice jako mrtvice a tahle tedy byla dost mrcha. Výsledek třítýdenního špitálního pobytu byl tento: Pravá ruka mi furt visí od ramene jako kus neužitečné vadící flákoty, kulhám naprosto bídně, pravá noha se už chová stejně, jako se chovala i levá, a ta dost bolela. Tak teď obě kolena bolí souměrně. Psát můžu zatím jen pár slov s chybama levou rukou, jež k tomu není vůbec talentovaná. A mluva? Většinou ze mě leze jen ta huhlavá vata. Takže teď za to všechno, co se tu odbylo, nemůžu ani říct pořádně děkuju!
Ale z toho mýho dvorka jsem fakt šťastná jak blecha. Nejspíš si přestanu dělat špundus z Brna, protože to vypadá, že tam žijou báječní a v každým případě super obětaví lidi. Mám tam pár skvělých známých, ale tohle je Brno vyšší level.
A abych to všechno nějak tak pozitivně normalizovala. Jsem i s tímhle vším, s tou nekonečně střelenou zdravotní výbavou, konečně neuvěřitelně ráda doma. A na zítřek, na sobotu, už mám dokonce objednanou Mercadonu se spoustou nezbytných dobrot. To jsem fakt zvědavá, jak k zítřejšímu panu Mercadonovi s tím mým současným jazykovým talentem promluvím. Musím natrénovat alespoň Abierto. Otevřeno, aby nezůstal s tím nákladem stát před brankou.
Vložil: Lea Hniličková