Jediný umělecký výkon, který svedu, tajemství nočního stolku a koupel všeho v dosahu. Seniorka dojela. Definitivně. Až moc

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)

Popisek: Žánrový obrázek, aby měl zavřený chudák lepší pocit ze života

Po povyku který jsem vlastním řevem způsobila, už zůstávaly dveře mého nemocničního pokoje stabilně zavřené a zavíraly se, hned jak někdo přišel nebo odešel. A zdá se, že to nikomu na chodbě nezpůsobilo žádné problémy. Byla jsem se svým jedině možným uměleckým výkonem na výsost spokojená. Na dveřích mi vznikla propiskou psaná cedule Prosím zavírat.

Ono se řekne dveře.  Ale tyhle byly na polovinu šířky místnosti, takže obří. Počítá se, že se do nich musí bez problémů vejít takový bumbrlíček, jako je nemocniční lůžko třeba s šibenicí, s tím fyziologickým roztokem nebo s něčím.

Asi čtvrtý den nějaká studentka, která mi jenom přinesla nějaký prášek a hned odešla, nechala dveře zase rozzejvaný, na chodbě zase studenský mejdan nebo co, tak jsem se rozhodla to hned výrazně řešit. Svým potácivým krokem jsem vyrazila do chodbičky ke dveřím, chytla jsem je a důrazně zabouchla, aby jako věděli! Pohyb jsem ale jaksi nezvládla, jelikož jsem vypustila z hlavy fakt, že pravá ruka jako opora prostě nefunguje. Žahla jsem sebou, jak zákon káže.

Na zemi se mě zákonitě zmocnil pocit zoufalství. Protože tam byla zima a věděla jsem, že se mi nepodaří vstát ani náhodou, že si sama nepomůžu. Pravá noha byla totiž také trochu mimo svoji funkci. Musela jsem zase zařvat. Tentokrát o pomoc. Přiběhla dvě subtilní děvčátka a učinila pokus o nadzvednutí chromého mamuta. Bylo to marné, takže děvčátka musela jít pro chlapa. Kdo ví, kam až pro něj šly.

Přišly s pánem v zelené pracovní zástěře, pokusil se navigovat mě k posteli, že bych se jako o ni s dopomocí zvedla, možná aby děvčátkům předvedl, jak je to prosté... ale marné, když je k dispozici jen levá ruka. Tak se k tomu postavil konečně jako chlap, nějak mi zapřel nohou nohu, sestřičky pomohly a už jsem stála. Uff. A od té doby se na mých dveřích objevila ta cedule Prosím zavírat. A už to fungovalo naprosto.

Dokud jsem měla nosní sondu, byl  to děs, štvala mě představa, že mi doma odcházejí přezrálé pomeranče. Moje čtenářka, kamarádka, která přijela na dovolenou se třema Jack Russell teriérama, přišla za mnou na chvíli na návštěvu, a tak mě napadlo, že by mohla přijít ještě jednou a vzít mi s sebou oloupaný a na dílky rozporcovaný pomeranč. V noci jsem ho opatrně snědla a byla to největší bašta za poslední roky. Jen jsem musela jíst hrozně opatrně, abych se nezadusila. Kdo ví, co se to stalo s těma mýma vnitřníma trubicema. Ale pošmákla jsem si. A cítila jsem se, byť  na zapřenou, zase trochu jako člověk.

Druhý den se objevila paní doktorka a ještě nějaký důležitý pán a řešila se legálnost mého pobytu ve špitále. Prošlá zdravotní kartička šla za mnou. Můj brněnský saniťák splnil slib, opravdu odeslal můj problém na VZP, ale nenapsal do žádosti Toerrevieja. A tak dočasný průkaz S1, jakože záruka, že za mne jako důchodkyni platí VZP, poslali, když nevěděli kam, do Madridu. Hlavní město, tak tam, však oni budou vědět...

Tam asi koukali, jaké štěstí je to postihlo, ale nějak k ničemu, a v naší nemocnici pořád nevěděli, kdo to bude platit. Známá z Katalánska, se kterou jsme se přes SMS domluvily, poslala informaci s dočasnou S1 zdravotní kartičkou pro Španěly, s vysvětlením ve španělštině do Torrevejy, ale tam se to ztratilo asi se spamem, takže  oni pořád nic nevěděli, ale já už jsem byla naprosto potvrzená a legální, sakra... No a právě když tu byla moje čtenářka, kamarádka, na rozdíl ode mne mocná slova, tak se to všechno její zásluhou dohledalo, objevilo, pochopilo, vysvětlilo. Náramný štěstí jsem měla...

A ve stolku ještě schovaný  v mističce ten pomeranč na noc, takže kus štěstí do mého žalostného němého stavu mohl přijít. Když odešla kamarádka za svými pejsky, kteří byli zaparkovaní někde ve stínu před nemocnicí, oznámila mi paní doktorka, že možná zítra už odstraníme tu nosní sondu. Tak jsem v noci opatrně, skoro něžně sezobala téměř celý pomeranč z mističky ve stolku a čekala jsem na zejtřek.

Hm. A nic se nekonalo, ještě mi našupali sondou rovnou do žaludku nějaké ty vitamíny. Tehdy už jsem mohla sice vstát, usednout do křesla a ujít dva tři krůčky k posteli, víc jsem nedala a na postel jsem se dostávala hrozným způsobem hlavně sebou zase nepraštit. A to byl tedy boj, když jsem byla omotaná čůrací hadičkou, hadičkou od nosní sondy, na konci pytlíky... a vlastní nefunkční pravou stranou mého příliš hmotného tělesa. Po potupném vysápání do výše jsem radši už ten den na zem neslejzala. Až byla noc, dojedla jsem druhou část  pomeranče a dál jsem čekala, co bude. Kdy to bude.

Další den přišla paní doktorka, a že něco tedy zkusíme. Objevila se lžička a na ní červené jahodové želé, co se tady prodává normálně v Mercadoně. Nevím, kolik těch lžiček bylo, ale pojídala jsem je jak zmámená a  bála se, abych nějak netradičně v tom jídle neškobrtla, aby se to zase  neodložilo. Ale bylo rozhodnuto. Nosní sonda zmizela, budu za sebou tahat už jen jeden pytlik a můžu se těšit na večeři.

Dočkat se jí bylo vyčerpávající, celou dobu jsem se bála, aby mě za těma zavřenýma dveřma, sakra, nepřehlédli. A k večeři v devět večer přišla rybička. A byla taaak dobrá, a byla to bašta se salátem ze zelených fazolek, a krkala jsem u toho a chrchlala o sto šest, ale zvládla jsem to do posledního kousku. A přestože večer nejím, aby mi nebylo těžko, obešlo se to bez veškerých nepříjemnosti. A druhý den mě opustila i hadička čůrací.

Obyčejná omeleta se zeleninou a salát plus nezbytný jogurt – skvělá večeře

U snídaně jsem se ostudně poprskala kávou a sušenkama. Koutkem slintám. Hergot... A sušenky Maria nějak ty trubky moje pohnutý nechtěly. Ale k obědu byla skoro půlka kuřete. Já to dobře věděla, že je to skvělé pohostinství tady.

Po obědě přišel člověk, a že budeme cvičit s tou chcíplotinou, co mi vznikla u pravého ramene. Ta neudělala vůbec nic. Zdechlá, překážející, neovladatelná... flákota. Přislíbil, že bude gymm. Za dva dny zas přišel, zas jsme dávali ruku nahoru dolů do strany a víc s ní nešlo nic. Další den, přesně když dovezli oběd, co jsem se na něj těšila, zjevil se nějakej plešatej chasník s vozejčkem, a že půjdeme cvičit. Tak jsem ho vykázala ze dveří a jasně jsem znázornila, že teď se jí.  Vlezl mi tam k tomu vozejku ještě dvakrát, tak jsem si zbytek holt nechala, až odbydu ten gymm.

Po cestě kolem obřích prosklených stěn, vedoucích do vnitrobloku, do jakýchsi zelených travnatých ploch, jsme vyjeli do té gymnastické místnosti, kde se různě chromí lidi učili vesměs chodit, nebo absolvovali různé asistované procedury. Dlouho jsem čekala, myslela jsem na svůj stydnoucí zbytek oběda. Pak ke mně přišla paní tak dost slovanského tipu s výrazně červenými rty a s holí, se špacírkou se širokou kovovou základnou, a učila mě chodit.

Hůl, ta moje, domácí, se mi při chůzi vždycky pletla pod nohy. Jo, chodila jsem s ní špatně. Paní mi do toho vnesla smysl a řád. Je pravda, že jsem teprve pochopila, jak s tím klackem chodit bezpečně. Dobrý. Jenomže to mě tak netrápilo jako moje scíplá ruka. Jenže tam se ukázala ta beznaděj. Zvedala jsem, mačkala mi prstíky nahoru dolů a nic. Něco podobnýho si dělám na posteli někdy taky. A tak jsem odjela s pocitem beznaděje zpátky na pokoj.

Celá ta legrace netrvala ani půl hodiny i s čekáním a dopravou a můj zbytek skvělého oběda byl v trapu! Tak tohle mě ale řádně našňuplo. Konečně jsem se dočkala jídla, a skvělého, a oni mi ho budou takhle odebírat? No fakt mě to dožralo. Zítra se nehnu, dokud nedojím!

Další den dopoledne mě protáhli vyšetřením srdce, výsledek EEG prý naprosto skvělý. Když mám tak zdravé srdce, tak z čeho může, krucinál, bejt ta mrtvice. Ale já tomu nehovim, zeptat se nemůžu, tak to nechám osudu. Hlavně že srdce je OK. Aspoň něco. Hezký bylo, že to EEG mně snímali dvakrát. Poprvé byla asi mladá nezkušená a měla nějak prohozený ty snímače, co jsou na těle...

S příjezdem oběda jsem se už dopředu připravila. Byla rybička, salát z různé zeleniny a polívka. Jen jsem to otestovala, a už tam byl. Jako včera, plešoun s křeslem. Tak jsem mu pantomimou předvedla, že dokud nedojím, tak nikam nejdu. Přesto ještě vlezl do pokoje, asi aby mě popohnal, tak jsem v klidu dojedla... No, poslední kus jsem dojídala cestou ještě ve výtahu.

Gymm probíhal úplně stejně jako v předcházejících dnech, takže nic moc podstatného. A kvůli tomuhle bych měla přijít o půl oběda? Když to mají takhle blbě naplánovaný, tak to bude takhle. Nějak ale mi přišlo zbytečné kvůli takovéhle léčbě trčet v nemocnici. Pohyb po domě a domácí péče o sebe samotnou mi přišla daleko užitečnější. Paní doktorka se vyjádřila, že nejdříve v pátek. Bylo pondělí. Chjo.

Protáhli mě ještě jedním vyšetřením zase  v tom kruhu, koukala jsem, že tam běhaly červené linky. Tvářili se tak i tak, moc jsem si z těch laskavých tváří nevybrala. No, mozek snad asi mám, ale není to nic moc. Snažila jsem se z paní doktorky vylomit nějakou informaci, kdy začnu aspoň trochu mluvit. Dobrou fintu na mne měla připravenou. Řekněte máma.

Rovnou jsem usoudila, že je to blbost. Nadechla jsem se a  – řekla jsem máma. Měla jsem z toho druhý Vánoce. To půjde, ne hned, ale časem, řekla. Ještě mi poradila, že mám zkusit říct medico. Tak jsem to řekla. Celá překvapená. To prý je doktor. Víc se mi nepodařilo, ale měla jsem radost jak malé dítě. No jistě, máma, první slovo, které jsem řekla před 69 lety. Kdo by to byl kdy řek.

A taky došlo na koupání hrošice. Bylo mi nabídnuto křesílko s dírkou. Ledva jsem se usadila, byla jsem silnou rukou paní ošetřovatelky vpravena do sprchového koutu a rozkoš teplého proudu vody mohla začít. Uchopila jsem sprchu levou, levě fungující rukou, jež byla u stěny, toutéž rukou jsem ale musela pustit vodu. A ozval se řev.

Součást show,nebo co to je? Nechápala jsem. Teprve po pár vteřinách mi došlo, že sprcha se mi v ruce trochu přetočila a kvalitně od hlavy k patě osprchovala ani ne tak mne, jako paní ošetřovatelku. No a já? Místo abych se eliminovala na minimum, dostala jsem záchvat smíchu, čímž jsem tomu moc nepomohla. Nakonec jsme se domluvily a na základě narychlo uzavřeného příměří jsem  byla namydlena. Nastala pauza, ošetřovatelka zmizela do zákrytu dveří, a pak začalo bezpečné osprchování. Teda z mojí strany to byl dokonalý zážitek. I jsem se zasmála, nevím, jak paní ošetřovatelka. Myslím, že se taky smála, ale taky myslím, že byla ráda, když už mě měla na bezpečnějším místě, tedy na posteli.

Jelikož jsem měla celý den nějak rozesmáto, vlastně od toho momentu, kdy jsem zjistila, že řeknu máma a taky médico, tak ten den mě pobavilo všechno, dokonce něco u svačiny. Nevím už, co to bylo, to už nevzpomenu. Ale jak jsem při smíchu ještě neovládala všechny moje zúčastněné postižené trubice, křivý jazyk a posunuté svaly v obličeji, tak než stihnul pan sestřička  ucuknout, dostal sprejem z mojí papuly přes ruce.

Nemá vtipkovat! Smáli jsme se situaci oba, ale já se směju ještě teď. Dostal sušenkovým sprejem s kafem a pardon jsem říct jaksi nemohla. Příliš  složitý slovo pro moji dvouslovnou zásobu. Bohužel, no.

Myslím, že mi křídla a radostný pocit  dávala i představa pátku, že už půjdu domů. Ne že by mi tam na tom uzavíratelným pokoji bylo nepříjemně, ale mám přeci doma kočku Bastet, o kterou se staral celou dobu můj skvělý brněnský čtenář, který je naštěstí taky kočkař, a kromě toho mi bylo jasné, že při domácí obsluze sebe sama mám stejnou šanci, že se něco naučím, ne-li větší. Když nic jiného, mám tam pro pohyb po místnosti bezpečnou hůl. Tady jsem nebezpečně vrávorala. A být ve špitále jen na byt a skvělou stravu mi náhle přišlo ... trochu hloupý.

Pravda, ještě by se mělo něco stát s tím, že nejsem schopná normálně číst. Prostě při čtení mi smysl písmen většinově unikal, ale to mi v nemocnici neopraví, to snad leda čas. Psaní levou taky vyžaduje delší trénink, a to můžu cvičit kdekoliv. A tak nastalo toužebné vyhlížení pátku.

Vložil: Lea Hniličková