Vůbec nic si nepamatuju, ještěže umím tak strašně vřeštět. Mrtvičná pauza seniorky, co odjela na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímek v článku)

Popisek: Okno bylo rozhodně pozitivní záležitost

Zkraje to vypadalo, jako že to je jen nová výzva. Už to znám. Mrtvice. Takže zabezpečit kočce na pár dnů keksy a vodu a zavolat si pokud možno hned nějakou spásu. Poté jak jsem se na tý pohovce snažila ukotvit svou pozici, chvíli jsem nevím proč bloumala vratkým krokem po domě, a teprv po chvíli mi došlo, že vlastně hledám mobil.

A nastala velká zkouška, která ukázala, že nějak nejsem schopná vyťukat na displeji mobilu nic smysluplného. Chvilku jsem tu věc převracela v ruce, čísla se mi nějak motala v hlavě, až mě napadlo - dyť přece tu mám ve městě toho čtenáře mého literárního skvostu z Brna, a toho mám na Whasappu, a tam nemusím nic vyťukávat, jen stisknu číslo.

No, ještěže tak. Nevím jak jinak bych si tady bez jazykových znalostí, s umdlévající hubou a hlavou s tímhle poradila, protože se prstíky na mobilu taky opravdu chovaly trošku pomateně a rozoumek poznenáhlu se někam odporoučel. Po sdělení, o co mi jde, reagoval můj čtenář pohotově, okamžitě a za nějakých ani ne deset minut byl až z druhého konce města s autem u branky.

Poněkud vrávorvým krokem jsem opustila dům, s jistotou, že za týden jsem zpátky. Od auta k budově špitálu jsem svým vratkým krokem ještě dokráčela, pak mi můj „brněnský saniťák“ podložil kolečkové křeslo a připadala jsem si jak na letišti. Tam taky jezdím. Šokovalo mě, že mě od okýnka paní poslala do dlouhé fronty, naštěstí po informaci, že jde o mrtvici, jsem přišla k oknu za pár minut.

Problém se ale objevil hned na tom příjmu. Ukázalo se, že evropská  zdravotní kartička EHIC právě před deseti dny oslavila dva měsíce od svého propadnutí. Tyhle doklady fakt člověk nehlídá v denním režimu. Tak že co teď? Takže průšvih. Tetka za přepážkou mě zřetelně nechtěla pustit, já jsem nějak přestávala mluvit, jediný, kdo měl nějaké návrhy k řešení, byl můj čtenář. Vysvětlil anglicky tý dámě, že to není věc, kterou by člověk kontroloval každý den, že se to může stát a že mi zařídí náhradní, že má s tim zkušenost. To ji trochu uklidnilo, že nejsem nějaký necivilizovaný z vidlákova, a po spěšném rozloučení už mě někam vezli. Přeci jenom - byla to mrtvice...

Kam mě vezli, už mi bylo jedno. Najednou, nevím už jak, jsem se ocitla na posteli, vůbec si nepamatuju, jak a kdy k tomu došlo. Na nějakém vyšetření jsem z té postele slézala na lehátko, kde mi hlavu zasunuli do nějakého kruhu, ten už jsem na jaře zažila, to hledali, kam se poděl hematom. Teď asi zkoumali, jestli v lebeční kouli nějaký mozek ještě vůbec je. Pak mě vyhnali zase na postel, asi jsme zase popojeli do místnosti, kde nade dveřmi běhal přesný čas, a tam jsem zjistila, že je něco kolem druhé. Po desáté se mi to stalo, ale jak dlouho to probíhalo, to vlastně nevím.

Tohle vyšetření bylo dlouhé a já jsem ho tak docela úplně nepochopila. Pořád zkoušeli zvedněte pravou nohu, teď levou, co nejvýš, stiskněte mi levou ruku, pak pravou. Z obrazovky tam ke mně mluvila nějaká vlídná paní, prý byla v Alicante, něco mi anglicky vysvětlovala, tvářila jsem se hrozně pozorně, ale ve skutečnosti mi už bylo všechno úplně fuk. Tento konferenční hovor byl celý v angličtině, něco jsem chápala, ale vůbec ničemu jsem jsem ve své podstatě nerozuměla.

Cítila, jsem, že schopnosti pravé ruky se stále zmenšují, a když už byly na nule, když už jsem opravdu neměla sílu ke stisknutí, byli, zdá se, spokojeni. Skončilo to v nějakých 14:50. Ještě mi nějaká paní, co u mne stála, rusky řekla, na jaké vyšetření mě nyní povezou. Těšila jsem se docela na nějakou novinku, ale už mě nikam nevezli, odvezli mne nahoru na značně nehostinnou JIPku.

Začali do mne napouštět asi nějakej ten fyziologickej roztok, ale věčně netekl, a jelikož jsem ztratila schopnost mluvit a jelikož jsem byla asi ještě částečně s hlavinkou ne plně funkční, snášela jsem to útrpně beze slova. Snad vědí, co dělají... S tou první JIPkou před pár měsíci teda k nesrovnání, fakt hodně jiný level.  Vypadalo to tam, jako na vyřazovacím nádraží. Kterej vozík už nenese živýho, tak s ním pryč... Připadala jsem si tam hrozně. Opravdu jako na odstavné kolejí. Nejedla jsem nic, patrně usoudili, že mám dost, tak není nutno.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám mobil. Mám mobil, můžu psát, postěžovat si, dát světu na zřetel, že ještě dejchám... Pak ovšem nějaká sestřička mimoděk vykonala zázrak. Pochopila, že potřebuju nabíječku, a to teď hned, okamžitě. A to byl fakt zázrak poslední chvíle. Když jsem mobil otevřela, svítilo tam totiž 1%, a kdyby zhasl, byla bych definitivně v troubě. Všechna hesla se mi z hlavy jak zázrakem ztratila.

Nosní sonda, která například ukrutně vadila při převrácení na posteli. Ta hadička do pusy tam nepatří, to byl žert.

Náhle jsem si uvědomila, že nevím vůbec nic. Ani to heslo k mobilu. A to nevím doteď, ten mobil musím stále udržovat v chodu. Jenomže ani písmenka na mobilu nedávala smysl, neznala jsem, jak je použít. Jak napsat jakékoliv slovo, ani svoje jméno. To mě přivádělo k zoufalství. Když se mi za dva dny podařilo napsat nějaké slovo, trvalo mi to klofání celou věčnost, než se mi zdálo, že bylo to slovo správně. Ale většinou ještě ke všemu nebylo a zkoušela jsem ho znovu a zase nedávalo smysl. A když jsem psala někomu, trvala úplně popletená zpráva o třech slovech nekonečnou půl hodinu.

Jedna moje čtenářka a už i kamarádka, která sem jezdí se svými třema pejsky a zrovna tady na pár dnů byla, je stačila mezi mojí  jednou a druhou zprávou málem i vyvenčit. A když jsem zkusila promluvit, lezla ze mně jen divná vata. Vůbec ne písmena ani slova.

Musím říct, že proti té mé první mrtvičce před lety byl tohle tedy docela jiný level. Velký mozkový  sešup. A zvolna jsem přicházela na to, že mi funguje jen levá ruka. Pravá je mrtvá a úplně k ničemu. Na to tehdy čekali skoro do tří...? Na mobil se můžu akorát láskyplně koukat, ale nic s ním nedokážu. Tak uplynulo několik dost beznadějných dnů na téhle JIPce. Sice se mi podařilo pár slov napsat, ale zřídkakdy celek dával smysl.

Když mě po nějakém vyšetření zase v tom kruhu převezli na jinej fešáckej JIPdesetilůžák, trochu přívětivější, bylo to jako oživení. Konečně tam dopadalo odněkud i denní světlo a byla tam nějaká taková pozitivni atmosféra. Jen jsem sledovala jednu postel šikmo ode mne a snažila se uhа́dnout, jestli je ten člověk ještě naživu, nebo spíš už ne. Nevím. Postel naproti mně se zdála být prázdná. ale najednou na ni připlul nějaký mrzutý jedinec. Ke službám a ku pomoci tu byli mladí docela milí sestřičkakluci.

Nejedla jsem od příjezdu, nevím proč ani nevím kolik dnů. Říkala jsem si, že možná čekají, jestli uhynu sama od sebe, nebo to bude mít ještě nějaké řešení. Tedy abych řekla pravdu, žádný hlad jsem nepociťovala, to asi ta kapačka. Na druhou stranu ale vím, že se v téhle nemocnici dost dobře vaří, a to mi poněkud rvalo žíly, být blízko tak dobrý kuchyni a nedostávat nic... A tak jediné, co jsem mrzutě sledovala, byl alespoň ten můj fýzák. Někdy tekl, jindy ne, což mě štvalo, ale nemohla jsem nikomu nijak vysvětlit, o co mi jde, když zrovna netekl.

Nemluvím teď ani česky, anglicky ani  rusky, natožpak španělsky. Nemluvim vůbec, což je mi pořád divný, kam se to podělo. Ještě před nedávnem hérečka, dokonce loutkoherečka, a teď ani nevrkne...

Jednoho dne mládenci sestřičky zavtipkovali, že bych si už zasloužila normální pokoj, do kterého mě, když budu chtít, zítra převezou. Že tam bude záchod, koupelna a takové ty věci a že tam budu moct chodit. Bezva! Zmocnilo se mě nadšení, když člověk moc dlouho leží, tak ztuhne a nemůže chodit. Měla jsem takový dobrý pocit, že je vše na správné cestě, zkrátka že už zítra mě povezou na normální pokoj, že mě synci šoupnou někam mezi živý. No... čekala jsem na to jak na Jéžíška.

Když mě tam zavezli, byl jediný zázrak ten, že tam bylo obří okno s výhledem na Růžovou lagunu a hromady soli, která se tu dobývá. Pořád jsem nemohla z ohrazené postele, když jsem se pokusila ji nějak opustit, prodrat se přes mříže, jakýsi nekompromisní jedinec se přihnal a poměrně drsně mě narval zpátky na postel  a bylo.

Taky jsem dostala nosní sondu, kterou mi podávali patrně něco zdravého... nějaké prý vitaminy. Jedna stříkačka se dala vydržet, z druhé mi už ale bylo šoufl. Tak tedy nevím, jestli jsem si tím souhlasem s tímhle pokojem pomohla. Taky jsem byla v pokoji, ale tam vůbec nezavírali dveře, byla jsem tam jako na návsi a na chodbě byl občas nepředstavitelný lomoz. Scházeli se tam asi studenti před nástupem do jídelny nebo na lekce.  A opravdu dost řvali. No, studenti, páni domu, univerzitní nemocnice...

Získala jsem totiž pokojíček, který se nechával otevřený, asi aby pracovníci na chodbě a študáci, kteří tam měli jakýsi příjem či co, měli dost světla. Po nějakých dvou dnech  jsem z toho randálu začala být na nervy. Nic jsem nemohla vyslovit, bránit se. Bezmoc! Jako by tam neležel někdo živý, vnímající člověk, ale nějaká indiferentní necitelná hmota. Po dvou dnech jsem v obranném odboji náhle začala zběsile ječet. Ale  fakt, jak když mě chytne záchvat  nebo proud. Když se přišli optat, co mě to posedlo, pantomimicky jsem jim už bez řevu předvedla, že mi mají prostě zavřít dveře.

Napoprvé slečna studentka hned pochopila, zavřela, a od té doby se moje situace rapidně zlepšila. Ha! Jsem schopná zcela mimovebální komunikace a funguje. Pokaždé když někdo nechal otevřeno, začala jsem strašně na plný pecky vřeštět a někdo přiběhl a honem mě zavřel. Výhra!

Studentské sněmy na chodbě mi přestaly vadit. A naučila jsem personál zavírat. Posléze už stačilo, že jsem se jen nadzvedla na posteli, a už říkali  zavřít, zavřít - cerrar, cerrar. Vyvřeštěla jsem si tam alespoň tu trochu soukromí. A já, kdyz na to přijde, vřeštím strašně!!! Vzpomínám, jak jsem si nahrála na mobil svůj vřískot jako vyzváněcí tón, náhle mi telefon v tramvaji zazvonil a nějaký nic netušící slepec se málem evakuoval z tramvaje.

No to jsi to tedy dopracovala, říkala jsem si. Bývalá loutkoherečka, a už umí jen vřeštět.

Vložil: Lea Hniličková